II. ÚS 2133/09
II.ÚS 2133/09 ze dne 10. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. L. A., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem Římská 32, Praha 2, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 15. 6. 2009 sp. zn. 1 ZT 70/2009 a usnesení Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 12. 3. 2009, č. j. ORI-10877/TČ-2008-91-Sm, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení. Považuje je pro nesrozumitelnost za nepřezkoumatelná. Má za to, že usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahuje zákonné náležitosti, když v něm zejména chybí řádné odůvodnění. Právní kvalifikace přitom údajně neodpovídá obsahu výrokové části odůvodnění. Skutková podstata úvěrového podvodu, pro níž je stěžovatel stíhán, předpokládá, že jednání bylo spácháno při sjednávání úvěrové smlouvy. Stěžovatelovo jednání v usnesení popsané však podle jeho názoru se sjednáváním úvěrových smluv nijak nesouvisí. Popis skutku, který by bylo možné podřadit pod uvedenou skutkovou podstatu, tak v této části usnesení chybí. K námitkám stěžovatele vyjádřeným ve stížnosti státní zástupce uvedl, že žádné namítané pochybení policejního orgánu neshledal. Dodal, že právní kvalifikace skutku v rámci usnesení o zahájení trestního stíhání je v podstatě marginální. S touto úvahou stěžovatel polemizuje. Tvrdí, že policejní orgán by neměl být zbaven povinnosti právně kvalifikovat skutek, pro nějž stěžovatele obvinil. Usnesení o zahájení trestního stíhání je výsledkem myšlenkového procesu policejního orgánu, přičemž policejní orgán by měl být v okamžiku vydání tohoto usnesení zcela jednoznačně přesvědčen o tom, která skutková podstata byla naplněna. Pokud orgány činné v trestním řízení považují právní kvalifikaci v této fázi řízení za marginální, není zřejmé, který moment lze pro upřesnění právní kvalifikace považovat za rozhodující. Ad absurdum tak obviněný svou obhajobu nemůže připravovat ve vztahu k určité skutkové podstatě trestného činu, ale pro jistotu ve vztahu ke všem případným skutkovým podstatám trestných činů, jejichž znaky mohly být jeho jednáním naplněny.

Stejně tak v případě jednání uvedeného pod bodem ad 2) písm. a) a b) usnesení policejního orgánu stěžovatel uvádí, že v jeho popisu postrádá znaky, které vymezuje v zákoně uvedená skutková podstata trestného činu podvodu, pod nějž jej policejní orgán podřazuje.

Stěžovatel je přesvědčen o tom, že usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat pregnantní popis skutku, ze kterého je osoba obviněna, i označení konkrétního trestného činu, jehož spáchání ve stíhaném jednání policejní orgán spatřuje. Stěžovatel v napadených usneseních výše zmíněné náležitosti postrádá, což podle jeho názoru představuje i dotčení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu připojených listin Ústavní soud zjistil, že komisař Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, zahájil usnesením 12. 3. 2009 č. j. ORI-10877/TČ-2008-91-Sme trestní stíhání stěžovatele "pro trestné činy 1) úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) trestního zákona a 2) podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona. Uvedených trestných činů se měl stěžovatel v podstatě dopustit tím, že jako jeden z jednatelů a společník společnosti INVESTAP, s. r. o., a jednatel a společník společnosti ACADIA, s. r. o., uzavřel dne 5. 2. 2007 za společnost INVESTAP, s. r. o., s Českou spořitelnou smlouvu o úvěru na částku 15 mil. Kč, přičemž čerpání úvěru bylo určeno pouze k úhradě faktur společnosti TVARSTAV-REAL, s. r. o. Od 17. 5. 2007 do 20. 11. 2007 pak prostřednictvím devíti zfalšovaných faktur společnosti TVARSTAV-REAL, s. r. o., specifikovaných čísel, na nichž stěžovatel uvedl číslo účtu společnosti ACADIA, s. r. o., vybral z úvěrového účtu společnosti INVESTAP, s. r. o., k tíži společnosti INVESTAP, s. r. o. celkovou částku 3.844.931,- Kč. Druhého stíhaného trestného činu se měl stěžovatel dopustit v době mezi 17. 5. 2007 a 30. 12. 2007 tím, že prostřednictvím šesti vystavených specifikovaných faktur za společnost ACADIA, s. r. o., pro společnost INVESTAP, s. r. o., neoprávněně vyčerpal z pokladny společnosti INVESTAP, s. r. o., celkovou částku 989.439,- Kč, když fakturované určení dodávek neodpovídalo skutečnosti a fakturované práce společnost ACADIA, s. r. o., nikdy nevykonala. Dále pak tím, že v období od 30. 9. 2007 do 30. 11. 2007 prostřednictvím dvou specifikovaných zfalšovaných faktur společnosti MRL invest, s. r. o., měl stěžovatel neoprávněně vyčerpat z poklady společnosti INVESTAP, s. r. o.,celkovou částku 540.425,- Kč, přičemž fakturované práce neodpovídaly skutečnosti a nebyly nikdy vykonány".

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 zamítl jako nedůvodnou usnesením ze dne 15. 6. 2009 č. j. 1 ZT 52/2009-23. Poukázal na obsah spisového materiálu, z něhož vyplývá, že se stěžovatel k jednání kladenému mu za vinu de facto doznal s tím, že odčerpané prostředky byly použity na úhradu akontace na vázaný účet, na vyřízení úvěru a na úhradu starých závazků společnosti INVESTAP, s. r. o., přičemž k výběru došlo prostřednictvím padělaných faktur podepsaných stěžovatelem. Další faktury pak měl vytvářet s totožným účelem. K námitce stěžovatele státní zástupce uvedl, že právní kvalifikaci je v této fázi trestního řízení možné označit za otázku spíše marginální, neboť policejní orgán, pokud dospěje k závěru, že skutkové okolnosti odůvodňují překvalifikování, je tento oprávněn jej provést, přičemž je povinen obviněného o změně vyrozumět. Dodal, že jednání popsané pod bodem 1) naplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu, ovšem nikoli podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) trestního zákona, ale podle § 250b odst. 2, 4 písm. b) trestního zákona. Státní zástupce dále připomněl, že rozhodnutí o zahájení trestního stíhání je založeno na určité vyšší míře pravděpodobnosti a nelze jej ztotožňovat s rozhodnutím o vině. Obviněný má během vyšetřování právo předkládat další důkazy vyvracející jeho obvinění a orgán činný v trestním řízení je povinen se jimi zabývat a i bez návrhu stran postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci. Dosavadní postup policejního orgánu státní zástupce považuje za správný a vydané usnesení za odpovídající zákonným podmínkám.
Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře (např. v nálezu III. ÚS 62/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, č. 78) opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jejž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rovněž zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zásadně nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (srov. I. ÚS, 486/01, IV. ÚS 213/03). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo zásadně jen v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nijak odstranit.

Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02); i zde však vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu. Proto ani v tomto případě nepodrobil svému přezkumu vlastní materiální hodnocení důvodnosti (opodstatněnosti) zahájení trestního stíhání.

Ústavní soud, vycházeje z výše popsaných mezí svého ústavněprávního přezkumu, se napadenými rozhodnutími zabýval toliko z hlediska, zda splňují náležitosti ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu. Přitom neshledal v postupu policejního orgánu ani stížnostního orgánu takové pochybení, které by věc posouvalo do ústavní roviny. Policejní orgán ve výroku svého usnesení dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsal předmětné skutky, pro které je stěžovatel stíhán, včetně uvedení i jejich zákonného označení. Z odůvodnění usnesení (v kombinaci s usnesením stížnostního orgánu) je možné s dostatečnou určitostí zjistit, o jaké prameny je podezření opíráno (výpověď oznamovatele trestného činu, výpověď stěžovatele, vyjádření České spořitelny, výpisy z účtů dotčených společností, předmětné faktury a další).

V této souvislosti je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o tom postačí v této počáteční fázi vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též dovodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možné po orgánech činných v trestním řízení požadovat, aby v usnesení byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stádiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby.

Ke stěžovatelově námitce stran právní kvalifikace lze přisvědčit jeho tvrzení, že právní kvalifikace, resp. (dle dikce ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu) "zákonné označení trestného činu", který je ve stíhaném skutku spatřován, je jednou z náležitostí, které zákon pro usnesení o zahájení trestního stíhání stanovuje. Faktem nicméně zůstává, že podle ustanovení § 160 odst. 6 trestního řádu, vyjde-li během vyšetřování najevo, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, je jiným trestným činem, než jak byl v usnesení o zahájení trestního stíhání právně posouzen, upozorní na to policejní orgán obviněného a učiní o tom záznam do protokolu. Tuto skutečnost měl jistě na mysli státní zástupce, když ne příliš trefně označil otázku právní kvalifikace za marginální, přičemž načrtl možný vývoj úvah policejního orgánu v tomto směru. Nicméně úvahu stěžovatele, že svou obhajobu nemůže připravovat ve vztahu k určité skutkové podstatě, nýbrž pro jistotu ve vztahu ke všem případným skutkovým podstatám trestných činů, jejichž znaky by mohly být jednáním naplněny, nelze považovat za absurdní, nýbrž vzhledem k výše uvedenému a k časné fázi trestního řízení spíše za tvrzení blížící se realitě. Trestní řízení je totiž ovládáno zásadou totožnosti skutku. Zahájením trestního stíhání je tak určen předmět trestního řízení, neboť obžalobu je možné podat jen pro skutek, pro nějž bylo zahájeno trestní stíhání (§ 176 odst. 2 trestního řádu), a soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu (§ 220 odst. 1 trestního řádu). Právním posouzením skutku však soud vázán není (§ 220 odst. 2 trestního řádu). Obhajoba tak do jisté míry musí při své procesní taktice počítat i s případnými změnami právní kvalifikace téhož skutku. Její pozice se v případě zmíněné změny však v průběhu trestního řízení postupně posiluje. V přípravném řízení je ve smyslu ustanovení § 160 odst. 6 trestního řádu na změnu policejním orgánem toliko upozorněna. Pokud dojde ke změně v právní kvalifikaci státním zástupcem v souvislosti s podáním obžaloby, je státní zástupce na to obviněného a jeho obhájce povinen před podáním obžaloby upozornit a zjistit, zda nenavrhují v této souvislosti doplnění vyšetřování. Pokud k přesvědčení o nutnosti změnit právní kvalifikaci dospěje soud, může to být důvod pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření (§ 190 odst. 1 trestního řádu).

Ústavní soud v posuzované věci neshledal, že by postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení tvrzených ústavně zaručených práv stěžovatele.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2009

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.