II. ÚS 2130/13
II.ÚS 2130/13 ze dne 2. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti Rudolfa Kosíka, zastoupeného JUDr. Alenou Malachovou, advokátkou se sídlem Studentská 4, Znojmo, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 767/2013-140 ze dne 25. 4. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 7. 2013 a kvalifikovaně doplněnou podáním ze dne 18. 9. 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž se cítí být poškozen ve svých základních právech garantovaných čl. 36 odst. 1, 3 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel uvádí, že vadná informace plynoucí z poučení v usnesení Městského soudu v Praze o možnosti podání dovolání byla příčinou toho, že svou snahu dovolat se spravedlnosti zaměřil nesprávným směrem, neboť namísto toho, aby vyvolal nové exekuční řízení vedené proti jinému povinnému, se spolehl na poučení soudu o možnosti dovolání a věřil ve spravedlivé rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ten se však jeho záležitostí odmítl zabývat věcně. Pokud byl tedy stěžovatel mylně informován o možnosti podání mimořádného opravného prostředku, musí soud plně nést odpovědnost za škodu, případně nemajetkovou újmu, která jeho zaviněním mohla vzniknout.

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 11. 2011 č. j. 36 EXE 54187/2011-26 byla nařízena podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Třebíči č. j. 11 C 163/2006-85 ze dne 13. 6. 2007 k uspokojení pohledávky stěžovatele exekuce na majetek povinného Pozemkového fondu České republiky a provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Jiří Tomek z Exekutorského úřadu Třebíč. O odvolání povinného rozhodl Městský soud v Praze usnesením č. j. 54 Co 165/2012-76 ze dne 18. 5. 2012, kterým rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl, neboť shledal, že povinnému nebyla exekučním titulem uložena žádná povinnost, a stěžovatel ani nedoložil a neprokázal, že by na povinného povinnost z exekučního titulu po jeho vydání přešla. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Z odůvodnění tohoto usnesení je patrné, že věc byla projednána podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012, a to dle ustanovení § 238a odst. 1 o. s. ř., podle něhož není dovolání přípustné proti usnesením odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce).
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřízen a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti vždy, když dojde k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až v případě, pokud takové porušení představuje současně zásah do ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995, N 5/3 SbNU 17).

Stěžovatel argumentuje tím, že za situace, kdy dovolání podal v důsledku nesprávného poučení odvolacího soudu, měl být tento mimořádný opravný prostředek projednán věcně.

Uvedenou problematikou, tj. otázkou, zda poučení odvolacího soudu o přípustnosti dovolání vylučuje, aby bylo poté Nejvyšším soudem shledáno nepřípustným, se Ústavní soud v minulosti již zabýval, přičemž nikdy nezpochybnil v soudní praxi ustálenou zásadu, že vadné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je (bez dalšího) přípustné, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť ta je dána zákonem.

S odkazem na svou vlastní judikaturu (viz nález sp. zn. II. ÚS 343/2002, N 140/28 SbNU 223; usnesení sp. zn. II. ÚS 323/2007, sp. zn. III. ÚS 1791/11, dostupná na http://nalus.usoud.cz ) i judikaturu Nejvyššího soudu (viz sp. zn. 30 Cdo 4870/2009, sp. zn. 29 Odo 425/2002) proto Ústavní soud i v projednávané věci zdůrazňuje, že okolnost, že usnesení Městského soudu v Praze bylo opatřeno nesprávným poučením, že lze proti němu podat dovolání, nezakládá přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku. Jestliže totiž možnost podat dovolání není v zákoně stanovena, pak jde vždy, bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo, o dovolání nepřípustné. Nesprávné poučení má vliv pouze na posouzení lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně, neboť Ústavní soud odvíjí v těchto případech běh lhůty až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí nepřípustného dovolání (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 330/06).

S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že Nejvyšší soud postupoval ústavně konformně, pokud shledal dovolání stěžovatele za zákona nepřípustným. Napadeným rozhodnutím tak nedošlo k porušení žádného z tvrzených práv stěžovatele.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. října 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.