II. ÚS 213/05
II.ÚS 213/05 ze dne 8. 8. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2005, č. j. 24 Co 503, 504/2004-598, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 28. dubna 2004, č. j. P 13/2003-436, doplněným usnesením ze dne 14. září 2004, č. j. P 13/2003-561, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku jako účastníků řízení a L. M., zastoupené JUDr. Julií Janatovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Jihovýchodní I. - 1619, jako vedlejší účastnicí řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 28. dubna 2004, č. j. P 13/2003-436, doplněným usnesením ze dne 14. září 2004, č. j. P 13/2003-561, byl zamítnut návrh otce (stěžovatele) na změnu výchovy u nezletilých dětí M. M. a M. M. Soud prvního stupně návrh na změnu výchovy nezletilých dětí, který byl otcem nezletilých podán z toho důvodu, že jejich matka (vedlejší účastnice) bezdůvodně bránila otci v soudem stanoveném styku, zamítl a ponechal je ve výchovném prostředí matky. Vycházel přitom zejména ze závěrů znaleckého posudku, který změnu výchovy považuje za krajní řešení, kdy je třeba dát další šanci rodičům, aby změnou svého myšlení a jednání vše vyřešili v klidu. Vyslovil přesvědčení, že změna výchovy by byla velice vážným zásahem do psychiky nezletilých. Pokud by ke změně výchovy mělo dojít, předpokládalo by to přechodný dlouhodobý pobyt v neutrálním prostředí, spojený s psychoterapeutickou péčí. Z provedených důkazů také vyplynulo, že styk otce s oběma nezletilými dětmi je převážně realizován.

K odvolání obou rodičů Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. ledna 2005, č. j. 24 Co 503, 504/2004-598, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Změnil jej pouze tak, že náhrada nákladů řízení státu v částce 16.639,50 Kč se nepřiznává, a matce se neukládá povinnost k zaplacení této částky. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že v posuzované věci nejsou dány zákonné podmínky pro změnu výchovného prostředí nezletilých podle § 27 odst. 2 a § 28 zákona o rodině, neboť zájem obou nezletilých dětí vyžaduje zachování jejich dosavadního výchovného prostředí u matky. V rozporu s jejich zájmy se od počátku rodičovského konfliktu nechová výlučně jen matka, ale stejným dílem se na něm svým jednáním podílí i otec nezletilých dětí. Konstatoval, že poměry v rodině nezletilých dětí, jejich silné citové vazby na matku a prostředí, ve kterém žijí, neumožňují rozhodnutí o změně výchovného prostředí nezletilých dětí, aniž by nedošlo k negativní zátěži pro jejich další zdravý vývoj. V takovém případě by hrozil rozvoj poruch chování obou nezletilých dětí, neurotické příznaky či osobnostní dekompenzace. Pokud by ke změně výchovného prostředí mělo u obou dětí dojít, tak nikoliv bez jejich přechodného dlouhodobého pobytu v neutrálním prostředí spojeného s psychoterapeutickou péčí.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 3 odst. 1 (zákaz diskriminace), čl. 32 odst. 4 (právo rodičů na výchovu a péči o děti) a čl. 36 (právo na spravedlivý proces) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítal porušení čl. 18 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a porušení čl. 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (rovnost mezi manželi ve vztahu k dětem). Pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatel v tom, že rozhodovaly a postupovaly v rozporu s hledisky a principy jednoduchého práva a svým dogmatismem spočívajícím na tradičním, ale již překonaném názoru na lepší a více žádoucí výchovnou péči a zázemí matky nezletilých dětí, porušily a popřely výše uvedená ústavně zaručená práva. K porušení jednoduchého práva stěžovatel uvedl, že obecné soudy svými rozhodnutími vyjádřily toleranci a dokonce i podporu chování vedlejší účastnice, která záměrně, koncepčně a úmyslně vylučuje a omezuje stěžovatelův styk s nezletilými dětmi. Absence styku způsobila a i nadále vede k tomu, že děti jsou čím dál víc fixovány na matku, převládá u nich povrchně negativní a odmítavý vztah ke stěžovateli. Toto jednání vedlejšího účastníka směřuje k tomu, že stěžovatel je protiprávně omezován ve styku se svými dětmi. Jediným způsobem, jak se může stěžovatel tomuto nezákonnému postupu bránit, je, vzhledem k tomu, že dosud vedená vykonávací řízení se zcela míjela účinkem, změna výchovného prostředí. Stěžovatel se dostává do paradoxní situace, když nepříznivý stav vzniklý protizákonným a svévolným jednáním vedlejší účastnice, který se snažil návrhem na změnu výchovného prostředí napravit, je zároveň důvodem pro zamítnutí jeho návrhu. Z konkrétních pochybení vytkl stěžovatel odvolacímu soudu nesprávné posouzení zájmů nezletilých dětí vyjádřené v ustanovení § 26 odst. 4 zákona o rodině. Zájmy nezletilých dětí splňuje spíše osoba stěžovatele, než jejich matky, a to s ohledem na lepší občanskou vybavenost v místě, kde stěžovatel žije, jeho životní poměry, respektování práv na styk obou rodičů s dětmi, jakož i hmotné zabezpečení a bytové poměry. Jediný argument, hovořící jednoznačně ve prospěch matky spočívající v citové fixaci na matku, je třeba hodnotit s ohledem na způsob jeho vzniku a nemožnost jeho změny toliko ze strany stěžovatele, který je soustavně vylučován ze styku s nezletilými dětmi. Stěžovatel konečně napadl rozhodnutí o změně povinnosti k úhradě nákladů řízení státu v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku.

Krajský soud v Praze jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že argumentace stěžovatele je založena především na tom, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily skutkový stav. Konstatoval, že jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud provedly všechny potřebné důkazy a učinily z nich správná skutková zjištění. Na podkladě těchto zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že poměry v rodině nezletilých dětí, jejich silné citové vazby na matku a prostředí, ve kterém žijí, neumožňují rozhodnutí o změně výchovného prostředí nezletilých dětí, aniž by u nich nedošlo k negativní zátěži pro jejich zdravý vývoj.

Okresní soud v Rakovníku ve vyjádření účastníka řízení uvedl, že postupoval v souladu s ustanovením § 27 odst. 2 a § 28 zákona o rodině. Vzhledem k tomu, že v řízení nebyly prokázány žádné skutečnosti, které by změnu výchovy odůvodňovaly, návrh otce na změnu výchovného prostředí zamítl. Konstatoval, že žádný ze soudů, které ve věci rozhodovaly neporušil ústavně zaručené právo stěžovatele.

Vedlejší účastnice řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti především polemizovala s tvrzením stěžovatele o údajném bránění ve styku s dětmi. Zdůraznila, že dětem nikdy nebránila s otcem odjet; děti odmítaly samy styk s otcem díky jeho neadekvátnímu chování. Soudy vycházely ze znaleckých posudků, z nichž mj. vyplývá, že u stěžovatele se projevují rysy vztahovačnosti až paranoidity, resp. mírné týraní dětí stěžovatelem. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Jak vyplývá z výše uvedeného Ústavní soud neposuzuje stanoviska ani výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody, zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).

V daném případě stěžovatel v ústavní stížnosti především polemizoval ze skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Namítal porušení těch ustanovení, z nichž vyplývá rovné postavení rodičů při výchově dětí a právo na spravedlivý proces. Ze spisu, který si Ústavní soud pro posouzení věci vyžádal od Okresního soudu v Rakovníku, se ovšem nepodává, že by v řízení před obecnými soudy došlo k pochybení, které by znamenalo porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Obecné soudy navržené důkazy provedly a v souladu se zásadami zakotvenými v procesních předpisech (tedy v občanském soudním řádu) je řádně zhodnotily. Pokud obecné soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 občanského soudního řádu. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud z vyžádaného spisu dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominul, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotil. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění jasně a srozumitelně objasnily. U důkazů, které neprovedly, svůj postup a důvody, proč navrhované důkazy neprovedly, řádně zdůvodnily. V dané věci sloužily jako podklad pro rozhodnutí zejména znalecké posudky a výslechy znalců ohledně působení výchovného prostředí na děti. Z těchto znaleckých posudků poměrně jednoznačně vyplynula potřeba nezletilých děti setrvat ve stávajícím výchovném prostředí, tzn. u matky. Jestliže obecné soudy vzaly za základ svých rozhodnutí takovéto závěry, vyplývající ze znaleckých posudků, nelze v jejich postupu spatřovat pochybení, které by mohlo znamenat porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení čl. 32 odst. 4 Listiny, který zakotvuje právo obou rodičů podílet se na výchově dětí. Stěžovateli ovšem zamítnutím návrhu na změnu výchovného prostředí nebylo toto právo odňato. Má možnost se i nadále stýkat se svými dětmi v intencích předchozích rozhodnutí. To, co tvoří nezanedbatelnou část ústavní stížnosti a v čem stěžovatel především spatřuje porušení citovaného článku Listiny, se týká spíše problematiky respektování a následného vynucení soudního rozhodnutí stanovujícího úpravu styku nezletilých dětí se stěžovatelem. V tomto směru ovšem Ústavní soud nemá možnost posuzovat porušení uvedeného práva. Ostatně z dostupných podkladů se v této souvislosti porušení čl. 32 odst. 4 Listiny ani nepodává.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 8. srpna 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.