II. ÚS 2123/12
II.ÚS 2123/12 ze dne 18. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. a J. M., oba zastoupeni Mgr. Romanem Šafránkem, advokátem advokátní kanceláře Hradištko 454, Hradištko, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 7. 2010 sp. zn. 20 C 17/2007 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2011 sp. zn. 64 Co 503/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým nebylo vyhověno jejich návrhu na zaplacení smluvní pokuty ve výši 100 000 Kč dle rezervační smlouvy ze dne 21. listopadu 2005, pro neuzavření smlouvy o budoucí smlouvě kupní žalovanou. Rovněž požadují zrušení uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2012 č.j. 33 Cdo 437/2012-182, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů jako nepřípustné, neboť soud neshledal, že by napadené rozhodnutí městského soudu mělo po právní stránce zásadní význam, stěžovatelé ústavní stížností nenapadají.

Stěžovatelé nesouhlasí s právními závěry soudů, dle nichž k neuzavření smlouvy o smlouvě budoucí došlo z příčin na obou smluvních stranách a nárok stěžovatelů na zaplacení smluvní pokuty proto není důvodný. Jsou přesvědčeni, že závěry soudu nemají oporu v provedeném dokazování, vůči němuž uvádí výhrady a nesouhlasí s hodnocením důkazů. Soudy nepřihlédly k argumentační nestálosti žalované, která vždy přišla s novým důvodem ukončení kontraktace až po vyvrácení předchozího, což může svědčit jedině o tom, že její argumenty byly zástupné, účelové a nepravdivé.

Stěžovatelé rovněž nesouhlasí s procesním postupem soudů. Odvolací soud, ačkoliv při svém prvním jednání o odvolání dne 7. dubna 2011 výslovně konstatoval, že dosavadní dokazování nepostačuje k prokázání tvrzení o tom, že na ukončení procesu kontraktace měli podíl i žalobci, v odůvodnění napadeného rozsudku uvádí, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, dle nichž k neuzavření smlouvy došlo z důvodů na obou stranách. Dle stěžovatelů se jedná o nemožný nelogický a rozumně nevysvětlitelný obrat. Odvolací soud dále neměl ve vztahu k žalované učinit výzvu dle § 118a o.s.ř. a měl se vypořádat s námitkou stěžovatelů, dle níž se soud I. stupně vůbec neměl zabývat podáním žalované z 1. července 2010, protože k jeho předložení uložil žalované lhůtu jednoho měsíce, kterou zmeškala o více než 5 týdnů.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé se ze strany Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud má za to, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 1 po provedeném dokazování (doplněném v intencích kasačního rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 6. 11. 2008) dospěl k závěru, že smlouva o smlouvě budoucí o převodu vlastnictví bytové jednotky nebyla podepsána pro rozpory obou účastníků v průběhu kontraktace a vzájemných neshod o obsahu smlouvy, jejíž podstatné části nebyly v rezervační smlouvě dohodnuty, a jejíž znění tak záviselo na shodě projevů vůle obou smluvních stran. Dle rezervační smlouvy přitom nárok na smluvní pokutu vznikne v případě, že se smluvní strany na obsahu smlouvy o smlouvě budoucí shodnou, a následně nebude jednou ze smluvních stran uzavřena. V daném případě k dohodě o obsahu smlouvy o smlouvě budoucí nedošlo, a stěžovatelům proto vznikl nárok na vrácení rezervační zálohy, nikoliv na zaplacení smluvní pokuty. Odvolací soud se se závěry obvodního soudu ztotožnil s tím, že ani ve stádiu odvolacího řízení nevyšlo najevo nic, co by mohlo přijatý závěr soudu zvrátit.

S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil.

Uvedené plně platí i pro projednávanou věc. Ústavní soud připomíná, že ve věci bylo několikrát rozhodováno a byla obecnými soudy důkladně přezkoumána, přičemž bylo přihlédnuto ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Ústavní soud vzhledem ke svým kompetencím nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů, ani znovu z pozice další odvolací instance přezkoumává, která strana a v jakém rozsahu se podílela na neuzavření smlouvy o smlouvě budoucí.

Ústavní soud dále uvádí, že neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí a jeho úkolem není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů, spočívající většinou právě v oblasti podústavního práva, či perfekcionalisticky "předělávat řízení", ale posoudit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je totiž i její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, do níž na základě své kasační pravomoci ingeruje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv. O takový případ se však v dané věci nejedná.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž závěrům obecných soudů, dle nichž stěžovatelům nevznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svůj postup řádně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2012

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.