II. ÚS 212/17
II.ÚS 212/17 ze dne 6. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2016 č. j. 32 Co 490/2016-69 a usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 5. 9. 2016 č. j. 5 Nc 7010/2016-15 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno zejména jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel namítá, že obecné soudy mu neumožnily vyjádřit se ke skutečnostem uváděným jeho bývalou manželkou P. N. (dále jen "navrhovatelka"), přičemž odvolací soud dokonce ani nepřihlédl k argumentaci, kterou v rámci odvolacího řízení předložil. V tomto ohledu zpochybňuje výklad ustanovení § 75c odst. 4 o. s. ř., podle něhož je pro rozhodnutí soudu rozhodný stav v době vydání usnesení soudu prvního stupně. Nad rámec uvedených tvrzení rekapituluje v ústavní stížnosti skutkový stav věci, resp. neguje existenci jakýchkoliv znaků domácího násilí v jeho jednání, na základě něhož bylo předběžné opatření na návrh navrhovatelky vydáno.

2. Okresní soud Praha - východ rozhodl o návrhu navrhovatelky na vydání předběžného opatření ve věcech ochrany proti domácímu násilí tak, že stěžovatel je povinen zdržet se vstupu do domu navrhovatelky (výrok I.) a vstupu do bezprostředního okolí ve vzdálenosti 100 m od domu navrhovatelky (výrok II.), dále je povinen zdržet se setkávání s navrhovatelkou a jakýmkoliv způsobem ji kontaktovat (výrok III.). Současně soud zamítl návrh navrhovatelky co do části zákazu styku odpůrce s nezletilou E. a nezletilým F. (výrok IV.). Soud konstatoval, že navrhovatelka v návrhu dostatečně vylíčila skutečnosti osvědčující nesnesitelnost společného bydlení se stěžovatelem, a to z důvodu duševního násilí vůči ní a společným dětem a fyzického násilí vůči jejím rodičům. Nezletilé děti navrhovatelky jsou jeho návštěvami vystavovány stresu. Chování stěžovatele, který v domě trvale nepobývá, působí negativně na stěžovatelku i jejich nezletilé děti. Stran návrhu stěžovatelky na zákaz styku stěžovatele s nezletilými dětmi soud dodal, že vzhledem k obsahu návrhu jej nechal zapsat jako návrh v péči o nezletilé na zákaz styku s otcem do příslušného opatrovnického spisu.

3. Krajský soud v Praze usnesení soudu potvrdil v rozsahu výroků I., II., III. a VI. usnesení soudu prvního stupně poté, co dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. Krajský soud po rekapitulaci skutkového stavu věci konstatoval, že navrhovatelkou popisované chování stěžovatele bylo osvědčeno (jeví se jako pravděpodobné s ohledem na okolnosti případu), a to zejména vyjádřením dětí a předloženými lékařskými zprávami. Již v roce 2015 bylo stěžovateli předběžným opatřením soudu zakázáno vstupovat do domu a na zahradu, když bylo mj. rovněž lékařskými zprávami doloženo, že u nezletilých dětí se v důsledku chování stěžovatele vyskytují posttraumatické symptomy naplňující posttraumatickou stresovou poruchu. Chování stěžovatele nelze vnímat jako běžné konflikty v souvislosti s řešením porozvodové situace, resp. majetkového vypořádání, přičemž zcela zásadní je skutečnost, že obětmi jeho chování jsou především nezletilé děti. Odvolací soud přitom ze zákona nepřihlížel k dalším listinám a tvrzením nově předloženým jak stěžovatelem, tak i navrhovatelkou.
II.

4. Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu, event. porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

5. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím tzv. konečným, tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), bod 2]. Mezi taková rozhodnutí patří i předběžné opatření, neboť povinnost jím stanovená může v závislosti na konkrétních okolnostech vést k porušení základních práv a svobod [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), nález ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223) nebo nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59)]. Jeho ústavněprávní přezkum ovšem musí zohledňovat, že intenzita s ním spojeného zásahu je omezena jednak jeho prozatímní povahou, jednak tím, že jím není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva. Nařízení předběžného opatření navíc často vychází pouze z dílčích či neúplných zjištění a je ovlivněno požadavkem, aby na jeho základě došlo k úpravě poměrů mezi účastníky řízení co nejrychleji.

7. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Jeho ústavněprávní přezkum se soustředí v podstatě jen na ta jejich případná pochybení, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, nebo by v něm bylo možné spatřovat svévoli z jiného důvodu (např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98). Předmětem tohoto přezkumu dále může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].

8. V nyní posuzované věci bylo soudem vydáno předběžné opatření ve věci domácího násilí zahrnující zákaz stěžovatele vstupovat do domu, jeho okolí a navazovat s navrhovatelkou kontakt. Předmětné opatření bezpochyby znamená určité omezení stěžovatele, avšak z pohledu Ústavního soudu je stěžejní, zda obecné soudy nepochybily v průběhu řízení, tj. zda nebylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, o něž především svou ústavní stížnost opírá. Stěžovatelem namítaná pochybení však Ústavní soud neshledal. Soud prvního stupně přikročil k vydání předmětného rozhodnutí poté, co byly všechny skutečnosti dostatečně osvědčeny z předložených listinných důkazů, což ostatně podrobně rozvádí i v odůvodnění rozhodnutí. V hodnocení důkazů pak nelze spatřovat žádný exces, s nímž by bylo možné spojovat porušení základních práv stěžovatele, přičemž zohledňováno bylo i jednání stěžovatele ve vztahu k jeho nezletilým dětem. Pochybení soudu nelze spatřovat ani v tom, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně nebyl stěžovateli doručen návrh na vydání předběžného opatření a nebylo mu umožněno vyjádřit se k němu. Obecný soud totiž nedoručuje návrh účastníkům k vyjádření před tím, než o něm rozhodne, neboť by tím byl zmařen účel předběžného opatření, resp. neodpovídalo by to účelu předběžného opatření (srov. NS 25 Cdo 1847/98, SoJ 2/99). Návrh doručí účastníkům jen tehdy, pokud bylo návrhu na nařízení předběžného opatření vyhověno, a to spolu s usnesením, kterým bylo předběžné opatření nařízeno (srov. § 76c odst. 2 o. s. ř.). Taktéž jednání soud k nařízení předběžného opatření nenařizuje. Toto pravidlo je výslovně zakotveno v § 404 z. ř. s. přímo pro řízení ve věcech ochrany proti domácímu násilí.

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá nesprávný postup odvolacího soudu, který v řízení nezohlednil jím navrhované a předkládané důkazy. Ani s těmito námitkami se Ústavní soud neztotožňuje. Odvolací soud (stejně tak i soud prvního stupně) musí při svém rozhodnutí zásadně vycházet z tvrzení a důkazů, které měl při svém rozhodnutí k dispozici soud prvního stupně v době, kdy o návrhu na nařízení předběžného opatření rozhodoval, resp. v době, kdy o věci rozhodoval meritorně. Pokud tedy účastník tvrzení či důkazy doplní až v řízení odvolacím, nemůže soud k těmto tvrzením přihlížet a stejně tak nemůže zohlednit skutkovou verzi protistrany (zde stěžovatele), která se objeví až v jeho odvolání. Pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy vyložily předmětná zákonná ustanovení zcela účelově, nepřikládá na podporu svých tvrzení žádný relevantní výklad, který by je snad podpořil. Naopak, uvedený výklad - též použitý obecnými soudy - je zcela v souladu se zákonem, jestliže v jeho případě není shledán ani přepjatý formalismus či jiná účelová deformace, což v nyní posuzované věci nelze dovodit.

10. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.