II. ÚS 2110/12
II.ÚS 2110/12 ze dne 24. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. P., zastoupené JUDr. Jiřím Janebou, advokátem se sídlem Hradec Králové, Divišova 882, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2012 č. j. 28 Cdo 1546/2011-196, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2010 č. j. 55 Co 375/2010-184 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 2009 č. j. 13 C 2/2006-135, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora citovaných pravomocných rozhodnutí obecných soudů pro porušení jejího ústavně zaručeného základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 se stěžovatelka domáhala, aby soud uložil žalovanému Pozemkovému fondu České republiky poskytnout jí finanční náhradu za obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, které zanikly, a to dle cenových předpisů platných ke dni 24. 6. 1991. Zároveň žádala o určení, že náhrady dle § 14 odst. 1 zákona č. 229/91 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), je žalovaný povinen poskytnout do výše ceny zaniklých nemovitostí, zjištěných dle cenových předpisů, platných k uvedenému dni. V tomto rozsahu však stěžovatelka vzala žalobu zpět.

Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 1 690 Kč ve formě cenných papírů nemajících povahu státního dluhopisu, ohledně částky 376 144 Kč žalobu zamítl a ve zbývající části řízení zastavil. Odvolání stěžovatelky proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze napadeným rozsudkem dle § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl a v zamítavém výroku a ve výrocích o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně dle § 219 o. s. ř. potvrdil. Dovolání Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením podle § 243 b odst. 5 věty první o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.

Stěžovatelka vytýká obecným soudům, že řádně nezhodnotily všechny předložené důkazy, a dospěly tak k nesprávným skutkovým zjištěním, na jejichž základě vydaly nesprávné rozhodnutí porušující její základní právo vlastnit majetek. Soudy zejména zcela opomněly zohlednit, že předmětné budovy byly jejím právním předchůdcům odňaty postupem, který byl v rozporu s lidskými právy, a nepřihlédly ke skutečnosti, že budovy nikdy fyzicky neopustili. Na tyto důvody již poukazovala v odvolání, nicméně odvolací soud se jimi nijak nezabýval a nevypořádal se s nimi. Soudy uznaly jako náhradu za předmětné budovy částku ve výši 1 690 Kč, aniž by zohlednily závěry znaleckého posudku znalce, který určil hodnotu nemovitostí jako výrazně vyšší. Pokud jde o právní posouzení věci, namítá, že se soudy dostatečně nevypořádaly s tím, jakým způsobem byly nemovitosti jejími právními předchůdci nabyty do soukromého vlastnictví. Trhovou smlouvu, již lze dle aktuálně platných předpisů přirovnat ke smlouvě kupní, totiž není možno považovat za způsob nabytí vlastnictví obdobný jako přidělení nemovitosti státem na základě přídělové listiny. Právní názor obecných soudů, že budovy měly i poté, co byly trhovou smlouvou převedeny na její právní předchůdce, charakter přídělu od státu, proto odmítá. Judikaturu, kterou podložil své rozhodnutí Nejvyšší soud, pak nelze na daný případ aplikovat pro odlišnost skutečností, na nichž tato rozhodnutí spočívají.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Opodstatněností ústavní stížnosti se rozumí existence podmínky, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a není tudíž pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv a dospěl k závěru, že k takovému zásahu ze strany obecných soudů v projednávané věci nedošlo.

Předně je nutno konstatovat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje opětovně námitky, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy, přičemž z její argumentace je zřejmé, že se u Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Ústavní soud tak staví právě do role další opravné instance, která mu nepřísluší.

Pokud jde o výtky směřující proti hodnocení důkazů a právnímu posouzení věci, je nutno připomenout, že Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zpravidla mu ani nepřísluší přehodnocovat provedené důkazy, a to ani v případě, že by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval, a činit odlišné skutkové závěry. Z ústavněprávního hlediska tak může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry učiněné soudem nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

Ústavní soud v daném případě neshledal, že by obecné soudy důkazy, které provedly v souladu s procesními předpisy, hodnotily svévolně. Rovněž po právní stránce věc hodnotily přiléhavě, když na základě zjištění, že právní předchůdci stěžovatelky nemovitosti nabyli na základě trhové smlouvy od původních přídělců, z níž vyplývá, že vstoupili do práv a povinností přídělců, včetně povinnosti k doplacení stanovené přídělové ceny, dospěly k závěru, že předmětné nemovitosti ani po svém převodu neztratily charakter přídělu, jejich nabyvatelé vstoupili do postavení přídělců, a proto se uplatní ustanovení § 14 odst. 9 zákona o půdě, na základě něhož stěžovatelce přísluší náhrada za nemovitosti jen do výše zaplacené přídělové ceny. Výklad relevantních ustanovení zákona o půdě podaný obecnými soudy Ústavní soud považuje za odpovídající konstantním závěrům soudní praxe, na něž též napadená rozhodnutí odkazují, a není tedy výrazem libovůle. Mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů nelze spatřovat extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Odůvodnění napadených rozhodnutí lze v jejich celku považovat za dostačující. Z hlediska ústavnosti jsou proto napadená rozhodnutí plně akceptovatelná.

Přisvědčit je možno pouze tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal se všemi námitkami, které uvedla v odvolání. Na tyto argumenty, které zopakovala v dovolání, však posléze adekvátně reagoval Nejvyšší soud. Ani v tomto ohledu tedy z ústavněprávního pohledu obecným soudům není co vytknout. Zásadní pochybení, mající za následek zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nelze spatřovat ani ve skutečnosti, že obecné soudy ve svých rozhodnutích nezmínily závěry znaleckého posudku, který měl určit hodnotu nemovitostí výrazně vyšší, než 1 690 Kč. Dle ustanovení § 14 odst. 9 zákona o půdě je totiž pro stanovení výše náhrady za nemovitosti rozhodná výše uhrazené přídělové ceny, která z dokazování vyplynula, nikoli hodnota nemovitostí určená znalcem.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů shledal, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky a nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2012

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.