II. ÚS 211/05
II.ÚS 211/05 ze dne 8. 8. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, ze dne 30. prosince 2004, čj. 1 Nc 2451/2004-316, a o návrhu na zrušení § 14 odst. 4 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, a to s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zrušení § 14 odst. 4 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen "o.s.ř.").

Napadeným usnesením bylo rozhodnuto, že soudkyně Okresního soudu v Chrudimi JUDr. Jana Profousová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci. Stěžovatel podal námitku podjatosti soudkyně s ohledem na její výzvu k doplnění tvrzení a předložení důkazů ve smyslu § 118a o.s.ř. pro případ, že by soud věc posuzoval z hlediska vydržení vlastnického práva státem, popřípadě žalovanými. Uvedený postup považoval stěžovatel za poučení jdoucí nad rámec poučovací povinnosti soudu, z čehož dovozoval podjatost zmíněné soudkyně. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí ovšem mimo jiné konstatoval, že její postup v řízení o návrhu stěžovatele nevycházel z poměru k věci, ani z poměru k účastníkům či jejich zástupcům, nýbrž je výrazem přesvědčení soudkyně o jeho správnosti. Jako takový tak nemůže být důvodem k vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí v dané věci.

Stěžovatel napadá uvedený závěr v projednávané ústavní stížnosti. Dle jeho názoru se jmenovaná soudkyně v rámci poskytnutého procesního poučení dopustila zásadního pochybení, neboť účastníky (resp. žalovaného) poučila o hmotném právu (předestřela otázku možného vydržení), a to za situace, kdy se doposud žádná z nich vydržení nedovolávala. Stěžovatel je proto přesvědčen o tom, že se uvedeným způsobem nalézací soud "postavil na stranu žalovaného, čímž byl učiněn pravděpodobně nevratný zásah do rovnosti účastníků řízení, který má za následek, že stěžovatelova věc nebude spravedlivě a nestranně rozhodována". Vzhledem k tomu, že krajský soud nerozhodl o vyloučení této soudkyně z projednávání věci, domáhal se stěžovatel s poukazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt v. Belgie a nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 167/04 a II. ÚS 105/01, aby tento soud výše označené usnesení nálezem zrušil a aby též zrušil aplikované ustanovení § 14 odst. 4 o.s.ř., dle něhož nejsou důvodem vyloučení soudce okolnosti, spočívající v jeho postupu v projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Stěžovatel také navrhuje spojení řízení o této ústavní stížnosti s dalšími řízeními, vedenými k jeho ústavní stížnosti v obdobných věcech.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice, a vedlejší účastníky řízení, Českou republiku, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště Hradec Králové, Stavební bytové Družstvo se sídlem v Chrudimi IV, Moravská 281, V. N. a A. N., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice, navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl a plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Nemá pochybnosti o tom, že ustanovení § 14 odst. 4 o.s.ř. je v souladu s předpisy ústavního pořádku. Vedlejší účastníci se svého postavení podle § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdali.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Ústavní soud předesílá, že o obdobném návrhu stěžovatele již rozhodoval (srov. usnesení ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. III. ÚS 173/05, ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 174/05, či ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 210/05), a ani projednávaném případě neshledal důvod se od názorů v těchto rozhodnutích uvedených odchýlit.

Napadené rozhodnutí Ústavní soud nepovažuje za vykročující z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv, jak je stěžovatel označil v ústavní stížnosti. Stěžovatel podle své ústavní stížnosti spatřuje podjatost shora jmenované soudkyně v jejím postupu v řízení (shora popsané výzvě adresované žalobci), který stěžovatel považuje za nápovědu soudu žalovanému o možném způsobu ochrany. Nutno především podotknout, že se se zmíněnou námitkou náležitě vypořádal již krajský soud v napadeném rozhodnutí. Poukázal především na zásadu předvídatelnosti rozhodnutí vyjádřenou v § 118a o. s. ř., jež jisté předestření právního názoru soudu účastníkům nevylučuje. Konstatoval, že mu v jeho procesním postavení nepřísluší přezkoumávat, zda danému stadiu řízení odpovídalo použití citovaného ustanovení, jakož ani posuzovat správnost názoru soudkyně, opřeného o přesvědčení, dle něhož se musí z úřední povinnosti v daném případě zabývat tím, zda došlo k vydržení vlastnictví, pročež ve výzvě k doplnění tvrzení určené žalobci zvolila formulaci, v níž se objevil výraz vydržení vlastnického práva. Jak již bylo uvedeno, krajský soud konstatoval, že napadený postup jmenované soudkyně nevycházel z poměru k věci, účastníkům či jejich zástupcům, a s ohledem na § 14 odst. 4 o. s. ř. dovodil, že přesvědčení soudkyně o jeho správnosti v řízení o konkrétní projednávané stěžovatelově věci nelze kvalifikovat jako důvod k jejímu vyloučení.

Ústavní soud, který není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti, v tom rámci především orgánem ochrany proti svévoli ze strany obecných soudů, porušení ústavních práv, jichž se stěžovatel dovolával, neshledal. Předmětem přezkumu je rozhodnutí krajského soudu, vydané v průběhu zatím pravomocně neskončeného meritorního řízení nacházejícího se ve stadiu před nalézacím soudem. Toto rozhodnutí je řádně odůvodněno, nevybočuje z mezí ústavnosti a na racionální argumentaci v něm předloženou postačí odkázat. Z uvedeného vyplývá, že ani z hlediska objektivního testu, jak jej stěžovatel zdůraznil s poukazem na citovanou judikaturu, nebylo možno jeho námitkám přisvědčit, resp. vzít je s ohledem na konkrétní výše popsanou skutkovou a právní situaci se současným přihlédnutím k procesní pozici krajského soudu za relevantní. Ústavní soud toliko dodává, jak ovšem naznačil již krajský soud v napadeném rozhodnutí, že otázku opodstatněnosti či oprávněnosti postupu soudkyně je třeba případně řešit opravnými prostředky, nikoli požadavkem na změnu obsazení soudu.

S ohledem na výše uvedené nebyl shledán důvodným ani poukaz stěžovatele na - v ústavní stížnosti označenou - judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní stížnost posoudil Ústavní soud z důvodů výše rozvedených jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], aniž by shledal důvod pro spojení této věci s podobnými věcmi, které projednává, jak navrhl v ústavní stížnosti stěžovatel.

Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Z tohoto důvodu Ústavní soud návrh stěžovatele na zrušení § 14 odst. 4 občanského soudního řádu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.