II. ÚS 2108/11
II.ÚS 2108/11 ze dne 24. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka (soudce zpravodaj) a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. H., zastoupeného Mgr. Karlem Šemíkem, advokátem se sídlem Revoluční 206/8, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 č. j. 7 Tdo 106/2011-34, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 6. 2010 č. j. 7 To 176/2010-135 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 1. 2010 č. j. 2 T 335/2008-121, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 7. 2011 a řádně doplněnou dne 3. 8. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel namítá, že soudy posoudily věc nezákonně a překročily meze možné interpretace práva, pokud shledaly, že došlo k prolongaci smlouvy. O vině a trestu nerozhodoval nezávislý a nestranný soud, stěžovatel neměl rovné postavení vůči státnímu zástupci a odsouzením tak bylo porušeno i jeho právo na osobní svobodu. Stěžovatel tvrdí, že skutky mu nebyly prokázány a že ze strany soudů došlo k zásadnímu nepochopení jeho obhajoby. Stěžovatel zejména poukazuje na nesmyslnost a nezákonnost prolongace smlouvy, jak k ní soudy dospěly aplikací § 667 obch. zák., přičemž uvádí, že smlouva se podepisuje na každý rok, jde o smlouvu na dobu určitou, týká se jen určité emise kuponů, a tudíž se nejedná o všeobecnou smlouvu. Má za to, že neexistuje žádný důkaz, z něhož by bylo zřejmé, že měl zájem o další obchodní spolupráci s poškozenou. Dle jeho názoru jen komisionářská smlouva na emisi kuponů v roce 2006 může za určitých okolností dokazovat naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, žádný obchodní vztah stěžovatele a poškozené však již netrval. Skutková podstata uvedeného trestného činu nebyla prokázána ani v případě emise roku 2005. S odkazem na reálné fungování obchodního vztahu vyslovuje přesvědčení, že mu nebyl prokázán úmysl. Poukazuje i na řadu chyb poškozené v komisionářském vztahu a z nich vyvozuje, že soudy včetně poškozené zakládaly trestní odpovědnost tam, kde její naplnění nemohl sám stěžovatel ovlivnit. Nedodržování komisionářské smlouvy ze strany poškozené nezakládá trestní odpovědnost stěžovatele a jedinou možnou cestou je dožadovat se úhrady cestou občanskoprávní. Porušení rovnosti stran stěžovatel spatřuje např. v tom, že soud konstatuje porušení pracovní kázně zaměstnanců stěžovatele, aniž by se zabýval porušováním pracovní kázně na straně poškozené. Pokud měl soud obhajobu za vyvrácenou výpovědí svědkyně S., stěžovatel poukazuje na to, že tato svědkyně vypovídala pouze všeobecně; i kdyby však tvrdila, že kupóny předala stěžovateli a že se pak prodávaly, jde o tvrzení proti tvrzení stěžovatele, který vypovídal opak. Zpochybňuje i výpovědi svědků H. a P. a poukazuje na další svědecké výpovědi, které označuje za irelevantní. Dle jeho názoru soud neprokázal přímou účast stěžovatele na objednávce kupónů, když to, že byly objednány, ještě nedokazuje, že je objednával stěžovatel. Závěry soudů označuje za spekulativní, neboť ničím neprokázaná tvrzení poškozené a svědků soudy vykládaly za jednoznačně prokázaná, přičemž poukazuje na jednostrannost řízení, na to, že k prokázání viny stěžovatele neexistuje přímý důkaz a že není znám celý důkazní řetězec, který by mohl ukázat na stěžovatele. Orgány činné v trestním řízení nepostupovaly podle principu presumpce neviny a porušily i princip in dubio pro reo. V této souvislosti cituje závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 438/2000 a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Barbera, Messequé a Jabardo z r. 1988.

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Výkon trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody. Podle skutkových zjištění se stěžovatel trestného činu dopustil tím, že jako oprávněný prodejce podnikající dle živnostenského zákona odebral na základě komisionářské smlouvy ze dne 22. 11. 2004 od distribuční společnosti Autoklub Bohemia Assistance, a.s., která zajišťuje distribuci dálničních kupónů pro Ministerstvo financí, dálniční kupóny, přičemž věděl, že nepřecházejí do vlastnictví komisionáře a příjem za ně je příjmem do státního rozpočtu, rozdíl mezi odebranými, prodanými a zaplacenými dálničními kupóny z emise na rok 2005 a 2006 řádně nevyúčtoval, neprodané dálniční známky nevrátil a finanční prostředky získané jejich prodejem neodvedl, ale ponechal si je pro vlastní potřebu.

O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem dalším napadeným rozsudkem, jímž podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody a poškozeného odkázal se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně beze změny.

Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, přičemž uvedl dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud napadeným usnesením toto dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 tr. ř., a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval, a to ani v případě, kdy by se s ním neztotožňoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze tehdy, jestliže jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).

Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutné vycházet i v nyní projednávaném případě, v souvislosti s přezkoumáním námitek stěžovatele, které se vesměs týkají skutkového hodnocení věci a následného právního posouzení. Stěžovatel pomíjí, že jeho obhajoba, kterou uplatňuje i v ústavní stížnosti, byla řádně provedeným dokazováním vyvrácena. Soudy neměly důvod nevěřit výpovědím bývalých zaměstnanců stěžovatele - svědků S. a H., kteří jednoznačně uvedli, že dálniční známky v rozhodném období od poškozené přebírali a odevzdávali je spolu s dodacími listy stěžovateli. Z jejich výpovědí je patrné, že to byl stěžovatel, kdo rozhodoval o finančním chodu čerpací stanice. Jeho zaměstnanci potvrzovali převzetí zboží, včetně dálničních kupónů, které však objednával stěžovatel. Významné je i tvrzení zaměstnanců poškozené (svědkyně R. M., svědka J. P.), že by žádné známky nemohly být na pumpu dodávány, pokud by nebyly objednány. Výpovědi svědků, jejichž věrohodnost nebyla ničím zpochybněna, ve spojení s listinnými důkazy, kterým se dostatečně věnoval v odůvodnění svého rozhodnutí především odvolací soud, vytvářejí ucelený řetězec svědčící o vině stěžovatele.

Proto ani námitky dopadající na právní posouzení jednání stěžovatele nebyly shledány opodstatněnými, neboť stěžovatel i tyto své výhrady založil na polemice se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, s nimiž se však obecné soudy vypořádaly. Skutková zjištění jsou podložena řádně zhodnoceným dokazováním a vyplývá z nich naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry dle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., přičemž soudy obou stupňů své úvahy přesvědčivě a logicky zdůvodnily. Neopomněly se zabývat ani námitkami o absenci komisionářské smlouvy na prodej dálničních kupónů pro rok 2006, o nemožnosti její prolongace a o tvrzení stěžovatele, že nemůže být odpovědný za jednání svých zaměstnanců a za chyby poškozené. V tomto směru lze odkázat také na podrobné a přiléhavé odůvodnění usnesení dovolacího soudu, který tyto námitky řešil věcně a neshledal je opodstatněnými.

Ústavní soud nezjistil ve skutkových a právních závěrech obecných soudů extrémní rozpor ani svévoli ve smyslu své ustálené judikatury. Stěžovatelova argumentace, která je v ústavní stížnosti opakováním výhrad obsažených v odvolání a dovolání, tak nevede Ústavní soud k závěru, že by byla porušena jeho základní práva, jichž se dovolává.

Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.