II. ÚS 2104/12
II.ÚS 2104/12 ze dne 9. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti T. H., zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem Kadaňská 3550, 430 03 Chomutov, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 440/2011-81 ze dne 6. června 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 6 svým rozsudkem ze dne 18. 5. 2011, č. j. 11 C 180/2010-58, uložil stěžovateli jako žalovanému povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi, České televizi jako žalobkyni částku 10 135 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % p. a. za dobu od 30. 3. 2010 do 30. 6. 2010 a ve výši 7,75 % ročně za dobu od 1. 7. 2010 do zaplacení a na nákladech řízení částku 13 236 Kč k rukám jejího advokáta, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, když shledal důvodnou žalobu, kterou se Česká televize domáhala z titulu nezaplaceného televizního poplatku a přirážky k němu, dle které je stěžovatel jako prodejce televizních přijímačů poplatníkem poplatku od 1. 1. 2008, do evidence provozovatele televizního vysílání se však nepřihlásil. Stěžovatel s žalobou nesouhlasil a argumentoval tím, že ve smyslu ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, v rozhodném znění, není dle žalobních tvrzení poplatníkem.

Nalézací soud vyšel z nesporných tvrzení účastníků a písemné výzvy žalobkyně k zaplacení pohledávky s příslušenstvím doručené stěžovateli a vzal za prokázané, že kontrolou žalobkyně v provozovně žalovaného dne 21. 1. 2010 bylo zjištěno, že stěžovatel jako podnikající fyzická osoba prodával televizní přijímače a nejméně jeden byl v jeho provozovně umístěn. Stěžovatel žalobkyni, popřípadě pověřené osobě neoznámil, že se stal poplatníkem, nepřihlásil se do příslušné evidence, poplatek a přirážku k němu nehradil ani na základě výzvy žalobkyně, ani v průběhu řízení.

Soud prvního stupně odkázal na § 3 odst. 2 a § 5 odst. 5 citovaného předpisu a uzavřel, že § 5 odst. 5 obsahuje zvláštní úpravu poplatkové povinnosti, která neváže povinnosti poplatníka jako právnické nebo fyzické osoby, která v rámci podnikání vyrábí, opravuje nebo prodává rozhlasové nebo televizní přijímače, na konkrétní přijímač a dobu jeho držení či užívání, ale naopak poplatníka speciálně vůči úpravě obsažené v § 3 odst. 2 definuje jako osobu provozující vymezenou podnikatelskou činnost ve své provozovně. Obvodní soud dospěl k závěru, že přijímače držené takovými osobami se zpoplatňují počtem provozoven určených k výkonu podnikání, neboť jejich případné držení nesouvisí s jejich možným využitím k příjmu televizního vysílání. Stěžovatel je tedy povinen zaplatit poplatek za svou provozovnu a vzhledem k nesplnění oznamovací povinnosti dle § 8 odst. 2 zákona i stanovenou přirážku včetně požadovaného úroku z prodlení, neboť neplnil ani na základě výzvy k zaplacení v požadované lhůtě. O nákladech řízení rozhodl soud prvého stupně s odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") a plně úspěšné žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů zaplaceného soudního poplatku a zastoupení advokátem.

Proti prvoinstančnímu rozsudku podal stěžovatel včasné odvolání, které však Městský soud v Praze důvodným neshledal. Nejprve poukázal na to, že nalézací soud o věci rozhodl na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, ze kterého dovodil správné závěry skutkové i právní, a proto se s důvody rozsudku plně ztotožnil a v podrobnostech na ně odkázal.

Odvolací soud poznamenal, že z dopadající právní úpravy ustanovení § 3 a § 5 zákona "není pochyb o tom, že ust. § 5 odst. 5 je ve vztahu k ust. § 3 ustanovením speciálním, upravujícím definici poplatníka na zcela jiných principech". Tato skutečnost je dle soudu zjevná právě z úvodu prvé věty odstavce pátého, dle které poplatník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou, která je podnikatelem a v rámci podnikáni vyrábí, opravuje nebo prodává rozhlasové nebo televizní přijímače, neplatí rozhlasový nebo televizní poplatek z těchto rozhlasových nebo televizních přijímačů. Stejně tak zjevnou specialitu ustanovení dle městského soudu zdůrazňuje i jeho věta druhá, která stanoví, že takto vymezená poplatková povinnost se nedotýká poplatkové povinnosti podle předchozích odstavců. Soud prvního stupně tedy správně uzavřel, že poplatková povinnost stěžovatele je založena jeho speciálním postavením podnikatele majícího provozovnu určenou i k prodeji televizních přijímačů a že v důsledku nesplnění notifikační povinnosti dle § 8 zákona jej stíhá nejen povinnost zaplatit poplatek, ale i povinnost zaplatit přirážku dle § 9 téhož předpisu.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že od počátku řízení prezentuje své přesvědčení, že se necítí být povinen k úhradě žalované částku z titulu nesplnění notifikační povinnosti ve smyslu § 8 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích a neuhrazení televizního poplatku. Z provedeného dokazování před soudem prvého stupně prý nebylo zjištěno, že by byly splněny podmínky pro to, aby se stěžovatel stal poplatníkem televizního poplatku dle zákona o rozhlasových a televizních poplatcích, neboť dle dikce ustanovení § 3 odst. 2 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích je dle jeho názoru poplatníkem televizního poplatku fyzická nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodů alespoň jeden měsíc užívá televizní přijímač fyzická nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. Z výše uvedeného ustanovení prý jednoznačně vyplývá, že fyzická či právnická osoba, za předpokladu držby či jiného právního důvodu užívání televizního přijímače, se stává poplatníkem televizního poplatku až teprve po jednom měsíci užívání televizního přijímače.

Stěžovatel odvolacímu soudu dále vytýká, že České televizi přiznal právo na náhradu nákladů řízení, přestože byla zastoupena (smluvním) advokátem, a proto její náklady nelze ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 pokládat za účelně vynaložené. V této souvislosti podrobil stěžovatel uvedený nález bližšímu rozboru, z něhož dovodil závěr, že v případě, kdy jeden z účastníků sporu je státní orgán, nejsou náklady státního orgánu na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým, a kdy se vychází z toho, že tvoří-li předmět sporu relativně běžnou agendu státního orgánu, lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení orgánu k zabezpečení toho, aby byl schopen kvalifikovaně hájit své zájmy a práva, bez toho, aby musel využívat právní pomoci advokátů. Stěžovatel tvrdí, že v posuzované věci se nevyskytlo nic, co by vyžadovalo a odůvodňovalo aktivní zastupování vedlejšího účastníka advokátem, a tedy náklady vedlejšího účastníka neměly být soudem prvého ani druhého stupně přiznány, neboť se nejednalo o účelně vynaložené náklady. Stěžovatel rovněž poukázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2777/11 ze dne 27. 12. 2011, v němž soudy stěžovatelce nepřiznaly náklady právního zastoupení účelně vynaloženými.

Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil naději, že Ústavní soud "tuto ústavní stížnost kategoricky neodmítne a rozhodně ve světle zde nastíněné judikatury Ústavní soudu a spravedlnosti bude nakonec dosaženo, když bez povšimnutí nemůže jistě zůstat i skutečnost, kdy na obou rozhodnutích je na závěrečné straně rozhodnutí otisk razítka stejného soudu, jímž je Obvodní soud pro Prahu 6." Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Ústavní soud rovněž pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Zde je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Zároveň však Ústavní soud také vyslovil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Podrobit přezkumu je však oprávněn pouze taková rozhodnutí, která by měla charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Odvolací soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Pokud jde o námitky stěžovatele, jimiž zpochybňuje výklad zákona o rozhlasových a televizních poplatcích provedený soudy, jedná se o polemiku, která postrádá jakoukoli bližší vazbu na ústavní právo, a proto se jejího řešení nelze úspěšně domáhat v soudnictví ústavním. Ústavní soud sice nepřehlédl, že výklad obecných soudů stran poměru speciality ustanovení § 5 odst. 5 vůči § 3 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích se v intencích jednoduchého práva nejeví přiléhavým, neboť prvně zmíněné ustanovení představuje toliko modifikaci poplatkové povinnosti ve vztahu ke specifické skupině poplatníků, a nikoli zvláštní legální definici poplatníka, ovšem jinak ve své podstatě interpretace provedená jak soudem nalézacím, tak i soudem odvolacím postrádá jakoukoli vnitřní rozpornost, je z ní dobře patrné, proč bylo třeba vyjít z ustanovení § 5 odst. 5 předmětného zákona, proč jej na případ stěžovatelův bylo nutno aplikovat a vztáhnout. Obecné soudy tedy náležitě ozřejmily, proč ve vztahu ke stěžovateli poplatková povinnost vskutku vznikla a proč je podaná žaloba důvodná. Ústavní soud přitom v argumentaci soudů neshledal žádné prvky libovůle.

Pokud jde o námitky, jimiž stěžovatel zpochybňuje náklady řízení přiznané České televizi, je třeba podotknout, že Česká televize není orgánem veřejné moci, resp. netěší se postavení "státního orgánu", který by měl ipso facto disponovat takovým juristicky odborným zázemím, aby se obešel bez pomoci advokátské. V nálezu sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010, na který se stěžovatel odvolává, se Ústavní soud zabýval otázkou účelnosti sjednání advokáta toliko u orgánů státních, resp. u územních samosprávných celků, konkrétně u statutárních měst. Nález však v žádném případě není možné extenzivně vykládat tak, že se bez rozdílu vztahuje na všechny osoby veřejného práva. Jak správně podotkl odvolací soud, Česká televize je právnickou osobou hospodařící vlastním majetkem, která neodpovídá za závazky státu a stát recipročně neodpovídá za její závazky. Taková zákonná charakteristika právnické osoby veřejného práva odpovídá na státu a jeho orgánech neodvislému postavení České televize, které nemá a nemůže mít povahu subordinace ve vztahu k dalším orgánům veřejné moci. Česká televize plní veřejnoprávní úkoly, které však zjevně nelze hodnotit jako výkon veřejné moci, a proto nemůže Ústavní soud dospět k přesvědčivému závěru o tom, že sjednání advokáta pro zastupování před soudem ve věci vymáhání televizních poplatků ztělesňuje náklad neúčelný, který by soudy bez dalšího neměly České televizi přiznávat. Vždy bude třeba vycházet z konkrétních okolností celého případu. Stěžovatelovo srovnání s případy inkasních agentur, které skupují pohledávky nejčastěji od dopravních podniků, aby je posléze vymáhaly s druhdy vysokými náklady řízení, které samy o sobě představují kýžený zisk (přičemž samotná pohledávka s příslušenstvím je pro ně v tomto ohledu bez významu), není patřičné, neboť Česká televize své pohledávky v daném případě vymáhá sama, přičemž televizní poplatky pro ni představují nikoli zanedbatelný zdroj příjmu.

Konečně, pokud se jedná i o námitky stěžovatele, jimiž zpochybňuje rozsudek odvolacího soudu stran jeho formálních náležitostí, kdy na jeho poslední straně se nachází kulaté razítko soudu nalézacího, a nikoli soudu odvolacího, jedná se o vadu písemného vyhotovení soudního rozhodnutí, která však v nejmenším nemůže zpochybnit jeho ústavní konformitu, když z rozhodnutí jako celku je dobře patrné a přesvědčivé, že se vskutku jedná o rozhodnutí Městského soudu v Praze. Razítkem Obvodního soudu pro Prahu 6 byl rozsudek soudu druhé stolice opatřen pravděpodobně v souvislosti s jeho odesláním stěžovateli, neboť vypravení rozhodnutí odvolacího soudu provádí právě soud nalézací, který se tak mohl pokusit napravit chybějící razítko odvolacího soudu svým vlastním. Tuto argumentaci proto Ústavní soud musí odmítnout jako přepjatě formalistickou.

Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 9. října 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.