II. ÚS 2091/17
II.ÚS 2091/17 ze dne 14. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Ladislavem Preclíkem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2017, č. j. 1 T 55/93-986, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 5. 2017, č. j. 5 To 34/2017-1002, za účasti Krajského soudu v Ostravě Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o prodloužení jeho psychiatricko-sexuologického léčení ambulantní formou, uloženého rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 8. 1994 č. j. 1 T 55/93-538.

2. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítanou protiústavnost spatřuje stěžovatel v tom, že ve výroku usnesení soudu I. stupně chybí v rozporu s ustanovením § 99 odst. 6 trestního zákoníku uvedení, o jakou dobu se prodlužuje ochranné léčení. Dále tvrdí, že nalézací soud neprovedl vlastní dokazování a pouze převzal důkazy, použité již dříve, byť hodnocení stěžovatele z věznice jsou kladná a nejsou dány žádné poznatky, že by z jeho strany docházelo k projevům homosexuálního sadismu. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že o prodloužení ochranného léčení rozhodoval nepříslušný soud, neboť je cizincem a jeho věc proto měl projednat a rozhodnout specializovaný senát. Navíc mu nebyl ustanoven obhájce.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených usnesení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. K jednotlivým stížnostním námitkám Ústavní soud, respektuje své shora naznačené postavení v českém ústavním systému, konstatuje následující.

5. Pokud stěžovatel poukazuje na údajné protiústavní pochybení, spočívající v chybějícím údaji o délce ochranného léčení ve výroku usnesení krajského soudu, uvádí Ústavní soud, že s touto námitkou se již dostatečně vypořádal v odůvodnění napadeného usnesení Vrchní soud v Olomouci, který uvedl, že délka prodloužení ochranného léčení plyne přímo ze zákona (prodloužení nesmí přesahovat dva roky) a výrok usnesení nalézacího soudu proto není nutno napravovat. Tento právní názor obstojí podle přesvědčení zdejšího soudu i z hlediska ústavněprávního, neboť podstatné je, že s ohledem na dikci ustanovení § 99 odst. 6 trestního zákoníku nevzniká žádná pochybnost o nově stanovené délce ochranné léčby.

6. Otázkou příslušnosti soudu k prodloužení ochranného léčení stěžovatele se Ústavní soud již opakovaně zabýval při posuzování jeho předešlých ústavních stížností (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1533/13 a sp. zn. IV. ÚS 2243/15; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz) a tuto námitku shledal zjevně neopodstatněnou. V nyní projednávané věci odvolací soud konstatoval, že krajský soud rozhodoval v souladu s daným rozvrhem práce pro rok 2017, v němž je výslovně uvedeno, že cizincem pro tyto účely není státní příslušník Slovenské republiky, což nezpochybnil ani stěžovatel. Pokud za této situace odvolací soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení práva na zákonného soudce, nemá Ústavní soud žádný rozumný důvod tento závěr ze svého hlediska jakkoliv zpochybňovat. Ostatně, ani stěžovatel nepředkládá žádný relevantní argument, pro který by v jeho věci měl rozhodovat specializovaný senát, když je z průběhu řízení (tohoto i předchozích) zřejmé, že na území České republiky žije dlouhodobě a nemá žádné problémy s komunikací v češtině.

7. K námitce, že soudy rozhodovaly bez znalosti aktuálního zdravotního stavu stěžovatele, rovněž postačuje odkázat (především) na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který vycházel ze skutečnosti, že stav stěžovatele je podle opakovaných znaleckých posudků trvalý (disociální porucha osobnosti - psychopatie - kombinovaná s homosexuálním sadismem) a protože se stěžovatel od posledního prodloužení ochranného léčení v roce 2015 fakticky nepodroboval léčení, nebylo třeba vypracovat nový znalecký posudek. Pochybení, které by mělo ústavněprávní relevanci, neshledal Ústavní soud ani v tom, že trestní soudy nevyčkaly vypracování nového znaleckého posudku MUDr. Zbytovského, když tento posudek se jednak týká zcela jiné věci a jednak s ohledem na zákonnou limitaci ochranné léčby na dva roky nebylo možno na něj vyčkávat (blíže k tomu viz str. 4-5 odůvodnění napadeného usnesení soudu I. stupně). Ústavní soud vycházel rovněž ze skutečnosti, že rozsah provedeného dokazování je zcela v pravomoci trestních soudů a pouze v případech tzv. opomenutých důkazů jde o vadu, která může založit zásah Ústavního soudu. Jde zejména o případy, kdy návrh na provedení konkrétního důkazu trestní soud zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej ignoruje tím způsobem, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Nic takového se však z napadených usnesení nepodává, jelikož oba soudy se dostatečně pečlivě a přesvědčivě zabývaly všemi uplatněnými námitkami stěžovatele, včetně neprovedení důkazu novým znaleckým posudkem.

8. Konečně k tvrzenému porušení práva na obhajobu Ústavní soud konstatuje, že rovněž ohledně této otázky oba soudy vyložily, proč stěžovateli nebyl ustanoven obhájce, když zákonný důvod pro nutnou obhajobu nebyl dán, svéprávnost stěžovatele nebyla omezena a z četnosti podání a obsahu jeho vystupování soudy neměly žádné pochybnosti v tom směru, že stěžovatel je schopen náležitě se hájit.

9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, porušena nebyla. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu (viz též shora citovaná usnesení zdejšího soudu, vydaná rovněž ve věcech stejného stěžovatele) a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. července 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.