II. ÚS 2084/09
II.ÚS 2084/09 ze dne 7. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci stěžovatele R. N., právně zastoupeného Mgr. Petrem Navrátilem, advokátem se sídlem Jihlava, Královský Vršek 25, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 1652/2008 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2008 sp. zn. 5 To 23/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Dne 6. 8. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny základní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená zejména v čl. 2 odst. 2, čl. 8 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona a odsouzen podle § 248 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 49 odst. 1 tr. zákona byl současně stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat činnost ve statutárním orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na čtyři roky a podle § 59 odst. 2 tr. zákona uložena povinnost uhradit podle svých sil škodu trestným činem způsobenou.

Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a dovodil, že došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu i existenci kvalifikované formy zavinění u stěžovatele.

Stěžovatel je však přesvědčen, že ani jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu nebyl naplněn a neměla být dovozena jeho trestní odpovědnost, v čemž spatřuje porušení svých základních práv a svobod. Stěžovatel vytýkal odvolacímu soudu a vytýká i soudu dovolacímu, že ač jeho jednání nikdy nevykazovalo žádnou kvalifikovanou formu zavinění v trestně právním smyslu, byl za uvedené skutky nesprávně odsouzen. Stěžovatel nikdy nejednal s úmyslem způsobit jinému škodu. Pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu i rozhodnutím soudu dovolacího byl porušen zákon mající zajistit správné a úplné zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, a v ust. § 2 odst. 6 tr . řádu, upravujícím hlediska pro hodnocení důkazů. Dle stěžovatele trestní řízení trpí podstatnými vadami zejména proto, že byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci i právo obhajoby, a tato porušení mají přímý vliv na správnost a zákonnost napadeného rozsudku. Publikované rozsudky vykazují nepřezkoumatelnost, nejasnost a neúplnost skutkových zjištění, přičemž se soudy nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a v důsledku toho došlo i k nesprávné kvalifikaci jednání stěžovatele.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost, jakož i napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení § 125 tr. ř. a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdy by právní závěry soudu byly v extremním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. V daném případě tento extremní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o stěžovatelově vině a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před soudy všech stupňů. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno.

Protože stěžovatel v rámci ústavní stížnosti opakuje námitky, které již použil na svoji obranu v řízení před obecnými soudy a s nimiž se obecné soudy náležitě vypořádaly (zejména Nejvyšší soud v napadeném usnesení), nepovažuje Ústavní soud za nutné jejich argumentaci opakovat a pro stručnost na ni odkazuje. Pro úplnost je snad třeba pouze uvést, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod ani u dalších dvou spoluobviněných, o jejichž ústavních stížnostech rozhodl usneseními sp. zn. IV. ÚS 1894/09 a IV. ÚS 2006/09 tak, že je jako zjevně neopodstatněné rovněž odmítl.

Na základě výše uvedených skutečností proto dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána a ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.