II. ÚS 2083/10
II.ÚS 2083/10 ze dne 5. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti společnosti ÚAMK a. s., se sídlem Na Strži 1837/9, Praha 4 - Krč, IČ: 60192798, zastoupené Mgr. Ľudovítem Pavelou, advokátem se sídlem Konviktská 291/24, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 17 C 98/97-197 ze dne 31. 3. 2006, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 355/2006-209 ze dne 30. 6. 2006, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 17 C 98/97-211 ze dne 11. 9. 2006, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 79/2007-230 ze dne 27. 2. 2007, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 65 C 20/2007-37 ze dne 14. 12. 2007, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 11 Cmo 43/2008-68 ze dne 25. 9. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 764/2009-94 ze dne 21. 4. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud ve smyslu § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, respektive rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 17 C 98/97-179 ze dne 15. 12. 2005.

Z přiloženého spisového materiálu se podává, že u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též "obvodní soud") bylo pod sp. zn. 17 C 98/97 vedeno řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem, nacházejících se v katastrálním území Praha - Břevnov, mezi Českou republikou - Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy jako žalobcem a stěžovatelkou jako žalovanou, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce, Českého vysokého učení technického v Praze. Dne 15. 12. 2005 vydal Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudek č. j. 17 C 98/97-179, jímž žalobě v plném rozsahu vyhověl. Tento rozsudek byl právnímu zástupci stěžovatelky doručen dne 17. 2. 2006, pročež konec lhůty pro odvolání připadl na den 6. 3. 2006. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí odvolání uplatnila, a to dne 3. 3. 2006, kdy nalézacímu soudu zaslala faxové podání, které následně doplnila písemným vyhotovením daným k přepravě prostřednictvím kurýrní služby dne 6. 3. 2006. Jelikož kurýr toho dne zmeškal úřední hodiny podatelny soudu, vrátil zásilku zpět do prostor sídla právního zástupce stěžovatelky, kde již nikoho nezastihl, proto ji předal správci budovy. Následujícího dne, tj. 7. 3. 2006 byla zásilka obsahující stejnopis odvolání předána jiné kurýrní službě, která ji řádně doručila do podatelny soudu prvního stupně.

K výzvě obvodního soudu, aby doložila včasné předání zásilky k přepravě, stěžovatelka z důvodu procesní opatrnosti požádala soud o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání dle ustanovení § 58 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění rozhodném (dále jen "o. s. ř."). Napadeným usnesením č. j. 17 C 98/97-197 ze dne 31. 3. 2006 obvodní soud předmětný návrh na prominutí zmeškání lhůty zamítl, neshledávaje důvody uváděné stěžovatelkou omluvitelnými ve smyslu shora citovaného ustanovení. K odvolání stěžovatelky jeho rozhodnutí potvrdil Městský soud v Praze (dále též "městský soud") usnesením č. j. 18 Co 355/2006-209 ze dne 30. 6. 2006.

Usnesením obvodního soudu č. j. 17 C 98/97-211 ze dne 11. 9. 2006 bylo pak pro opožděnost odmítnuto odvolání stěžovatelky podané do meritorního rozsudku obvodního soudu ze dne 15. 12. 2005. Nalézací soud měl za to, že lhůta 3 dnů pro doplnění faxového podání originálem odvolání (§ 42 odst. 3 o. s. ř.) nebyla zachována, neboť soud obdržel originál odvolání až dne 7. 3. 2006 od jiného přepravce, než kterému stěžovatelka dne 6. 3. 2006 předala zásilku k přepravě a soud k faxovému podání nemohl z uvedeného důvodu přihlédnout. Uzavřením smlouvy s novým přepravcem podle soudu došlo k zániku smlouvy o přepravě mezi stěžovatelkou a prvním přepravcem, a tím i možnosti doručení odvolání soudu v řádné lhůtě. Druhý kurýr totiž zásilku (odvolání) obdržel k přepravě dne 7. 3. 2006, tedy až po uplynutí odvolací lhůty.

Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka podala odvolání. Usnesením č. j. 18 Co 79/2007-230 ze dne 27. 2. 2007 městský soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve výroku jako věcně správné. Odvolací soud se toliko neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že mezi orgány, které mají povinnost písemnost doručit ve smyslu § 57 odst. 3 o. s. ř., se řadí messenger. Za dotčené orgány je třeba naopak pokládat jen držitele poštovní licence a dále pak ty orgány státu, které mají právními předpisy uloženo zajistit odeslání zásilky osob, které se sami o jejich odeslání postarat nemohou (např. správa věznice pro osoby ve výkonu trestu nebo vazbě apod.). Ve prospěch jiných subjektů podílejících se na přepravě, nelze podle městského soudu výhody (tj. zachování lhůty za předpokladu, že podání je posledního dne lhůty odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit) plynoucí z ustanovení § 57 odst. 3 o. s. ř. rozšiřovat. V projednávané věci odevzdala stěžovatelka odvolání k přepravě dne 6. 3. 2006 firmě K. T., Expreskurýr, kterýžto podniká na základě živnostenského listu a za předmět podnikání má zprostředkovatelskou činnost v oblasti obchodu a služeb. Držitelem poštovní licence ve smyslu § 17 a násl. zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o poštovních službách"), není. Dle mínění soudu se tedy stěžovatelka příznivých účinků, jaké při počítání běhu lhůt zakládá ve prospěch účastníků sporu citované ustanovení § 57 odst. 3 o. s. ř., dovolávat nemohla. Podané odvolání proto odvolací soud ve shodě s nalézacím soudem vyhodnotil jako opožděné, neboť originál odvolání byl soudu prvního stupně doručen až dne 7. 3. 2006, tj. po uplynutí třídenní lhůty pro doplnění faxového podání i po uplynutí lhůty odvolací.

Stěžovatelka dále napadla dosud zmíněná rozhodnutí obecných soudů žalobou pro zmatečnost. Usnesením městského soudu č. j. 65 C 20/2007-37 ze dne 14. 12. 2007 byla však tato zamítnuta, ve vztahu k oběma usnesením obvodního soudu a usnesení městského soudu ze dne 30. 6. 2006 pro opožděnost, ve vztahu k usnesení městského soudu ze dne 27. 2. 2007 pro nepřípustnost. Jak upozornil zmatečnostní soud, posledně napadené rozhodnutí městského soudu není rozhodnutím ve věci samé, není ani rozhodnutím odvolacího soudu o odmítnutí odvolání či zastavení odvolacího řízení, nebylo tudíž proti němu možno uplatnit zmatečnostní důvody dle ustanovení § 229 odst. 3 a odst. 4 o. s. ř.

K odvolání stěžovatelky rozhodnutí městského soudu o odmítnutí žaloby pro zmatečnost potvrdil Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 11 Cmo 43/2008-68 ze dne 25. 9. 2008. Nejvyšší soud následně odmítl i dovolání stěžovatelky, a to usnesením č. j. 21 Cdo 764/2009-94 ze dne 21. 4. 2010.

Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud s tím, že k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces mělo dojít v důsledku chybného posouzení otázky včasnosti podání meritorního odvolání a otázky omluvitelnosti důvodu případného zmeškání lhůty k podání meritorního odvolání ze strany obecných soudů, a konečně v důsledku pochybení odvolacího soudu, který nenařídil jednání, ačkoliv příslušný procesní předpis uvedený postup neumožňuje. Stěžovatelka, s odvoláním na zákon o poštovních službách a další soukromoprávní předpisy upravující režim přepravní smlouvy, trvala na tom, že přepravní smlouva uzavřená mezi ní a přepravcem dne 6. 3. 2006 byla uzavřena platně a nebyla nikdy ukončena, a to ani vrácením zásilky do sídla právního zástupce stěžovatelky. Skutečnost, že bylo podání svěřeno jinému messengerovi o den později, dne 7. 3. 2006, podle ní neznamená, že by tím předchozí smlouva zanikla. Stejně tak účastníkům řízení nic nebrání v tom, aby totéž podání zaslali soudu několikrát. Stěžovatelka rovněž nesouhlasila s názorem městského soudu, podle něhož messenger není orgánem, který má povinnost doručit písemnost ve smyslu § 57 odst. 3 o. s. ř. Tento názor byl podle ní přijat bez opory v textu o. s. ř. či zákona o poštovních službách. Ustanovení § 5 odst. 1 zákona o poštovních službách ukládá v rámci úpravy poštovní smlouvy povinnost podání doručit držiteli poštovní licence, citované ustanovení podle stěžovatelky ovšem dopadá na všechny provozovatele poštovních služeb, tedy nejen na držitele poštovní licence, ale i na subjekty, které poštovní služby poskytují pouze na základě živnostenského oprávnění v rámci výjimky dle § 18 odst. 3 zákona o poštovních službách. Žádného rozdílu mezi držitelem poštovní licence a ostatními provozovateli poštovních služeb nečiní ani v rozhodné době aktuální znění o. s. ř., jmenovitě ustanoveni § 45a odst. 1 a § 48 o. s. ř. Pokud by zákonodárce zamýšlel soudem naznačeným způsobem omezit doručovací orgány, na které se při počítání lhůt vztahuje § 57 odst. 3 o. s. ř., učinil by tak taxativním výčtem doručovacích orgánů, což se nestalo. Stěžovatelka proto trvala na tom, že kurýrní služba podnikající na základě živnostenského listu je "orgánem, který má doručovací povinnost" a dále, že lhůta stanovená zákonem pro doplnění faxového podání jeho originálem byla v předmětné věci zachována, neboť k přepravě byla zásilka odevzdána včas, tj. 6. 3. 2006. Pro případ přijetí opačného názoru, měly obecné soudy prominout zmeškání lhůty, a to s ohledem ke stěžovatelkou uváděným omluvitelným důvodům ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř. Jedná se o to, že písemné vyhotovení odvolání její tehdejší právní zástupce odevzdal kurýrní službě poslední den lhůty v takové době a za takových okolností (pokud jde o pokyny udělené kurýrovi), že stěžovatelka oprávněně očekávala, že podání bude příslušnému soudu doručeno ještě téhož dne. Nadto byla stěžovatelka v nejlepší víře, že dotčená kurýrní služba splňuje všechny zákonné předpoklady pro výkon své podnikatelské činnosti a je orgánem ve smyslu § 57 odst. 3 o. s. ř., a že tedy zákonná lhůta pro podání jejího odvolání bude zachována i v případě, pokud by kurýr v důsledku nějaké nepředvídatelné nepříznivé shody okolností nestihl úřední hodiny podatelny a podání soudu doručil až dne následujícího. Využívání kurýrních služeb pro účely doručování soudu představuje ustálenou justiční praxi a soudy běžně kurýrní služby za orgán s povinností doručit ve smyslu § 57 odst. 3 o. s. ř. uznávají, obdobně ostatně argumentoval i Obvodní soud pro Prahu 6 ve svých usneseních. Za podstatnou označila stěžovatelka také skutečnost, že text odvolání měl soud alespoň ve faxové podobě k dispozici již dne 3. 3. 2006. Vzhledem ke všem shora vylíčeným skutečnostem považovala stěžovatelka postup obecných soudů za "bezdůvodně a přehnaně formalistický", interpretace procesních předpisů obecnými soudy podle ní nerespektovala smysl ochrany práv účastníků, ale sledovala "cestu nejmenšího odporu". Hrubý nepoměr mezi spornou procesní situací a újmou, která stěžovatelce hrozí, nebude-li její odvolání projednáno, shledávala za porušující její ústavně zaručená práva.

Odvolacímu soudu dále stěžovatelka vytkla, že při projednávání odvolání proti usnesení obvodního soudu o odmítnutí odvolání do meritorního rozsudku téhož soudu, nenařídil jednání. Tímto postupem odvolací soud pochybil, neboť v § 214 odst. 2 o. s. ř. upravené zákonné výjimky ze zásady, že odvolací řízení se provádí s jednáním, nelze využít v případě, kdy bylo v rámci odvolacího řízení prováděno dokazování. V konkrétním případě bylo odvolacím soudem dokazování doplňováno, a to formou písemných otázek položených soudem kurýrovi. Nenařízením jednání k provedení tohoto důkazu došlo ke zkrácení stěžovatelčina práva být přítomna při provádění důkazu a byla jí odňata možnost se k provedenému důkazu vyjádřit.

Na závěr ústavní stížnosti a v doplnění ústavní stížnosti ze dne 19. 11. 2010 stěžovatelka reagovala na odmítnutí svých předchozích ústavních stížností, směřovaných proti rozhodnutím vydaným v totožném řízení, přičemž obsáhle argumentovala ve prospěch přezkumu všech napadených rozhodnutí.

V reakci na uvedené námitky stěžovatelky Ústavní soud konstatuje, že projednávaná ústavní stížnost je přípustná proti všem v ústavní stížnosti označeným rozhodnutím. Ústavní soud si je vědom, že omezení ústavního přezkumu toliko na rozhodnutí vydaná k žalobě pro zmatečnosti by, s ohledem na předchozí rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1381/07 ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 3189/08 ze dne 25. 2. 2010 (v obou případech stížnost stěžovatelky odmítnuta pro nevyčerpání všech procesních prostředků ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a sp. zn. I. ÚS 1913/10 ze dne 8. 7. 2010 (stížnost stěžovatelky odmítnuta pro nevčasnost způsobenou tím, že nesměřovala též proti třem usnesením týkajícím se žaloby pro zmatečnost), vedlo ve vztahu ke stěžovatelce k odepření spravedlnosti.
Ústavní soud tedy zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů, nicméně dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.

V projednávaném případě ústavněprávní argumentace stěžovatelky míří především na nesprávný výklad procesních norem týkajících se zachování lhůt k provedení úkonu účastníkem soudního řízení. Výklad a aplikaci předpisů obecného práva lze přitom za protiústavní hodnotit jen tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadená rozhodnutí, v posuzované věci ovšem nenastala. Obecné soudy, zejména pak odvolací soud, aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, a svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud nesdílí nesouhlas stěžovatelky se způsobem, jakým obecné soudy posoudily včasnost podaného odvolání do rozsudku obvodního soudu ze dne 15. 12. 2005. Stěžovatelka tvrdí, že k orgánům, které mají povinnost podání doručit ve smyslu § 57 odst. 3 o. s. ř., se řadí i kurýrní služba. Za den, kdy bylo podání předáno doručujícímu orgánu, pak považuje den, kdy předala kurýrní službě zásilku - originál odvolání k doručení do podatelny Obvodního soudu pro Prahu 6, tj. 6. 3. 2006. Pro posouzení, zda bylo doručeno včas, bylo tedy mimo jiné rozhodující zodpovědět otázku, zda je kurýrní služba orgánem, který má povinnost podání doručit ve smyslu § 57 odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud konstatoval, že nikoliv, s čímž se Ústavní soud ztotožňuje, neboť neshledává důvod odchýlit se od svých závěrů, které vyslovil v usnesení sp. zn. II. ÚS 516/06 ze dne 12. 10. 2006 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). V citovaném rozhodnutí uvedl, že podle ustálené judikatury se k orgánům, které mají povinnost doručovat písemnosti, řadí toliko držitelé poštovní licence, a dále pak ty orgány státu, které mají právními předpisy uloženo zajistit odeslání zásilky těch osob, které se samy o jejich odeslání postarat nemohou (jako například správa věznice pro osoby ve výkonu trestu nebo ve vazbě apod.). Ve prospěch jiných subjektů podílejících se na přepravě písemností nelze výhody plynoucí z ustanovení § 57 odst. 3 o. s. ř. rozšiřovat. Z řečeného vyplývá, že osobu kurýra či kurýrní službu nelze považovat za orgán, který má povinnost podání doručit, a proto datum, kdy stěžovatelka předala zásilku - odvolání do rukou kurýra, nemá pro stanovení okamžiku odevzdání orgánu, který má povinnost podání doručit, žádnou relevanci. Za dané situace by lhůta k podání odvolání byla zachována, pokud by stěžovatelka, resp. její tehdejší právní zástupce předmětné odvolání do rozsudku soudu prvního stupně odeslal v odvolací lhůtě, tj. nejpozději dne 6. 3. 2006, prostřednictvím držitele poštovní licence (např. prostřednictvím České pošty, s. p.), nebo jej podal přímo na podatelně příslušného soudu. Odkazy stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 110/06, sp. zn. II. ÚS 159/06, sp. zn. IV. ÚS 325/96 či sp. zn. II. ÚS 540/03, nejsou přiléhavé, neboť k jejich vydání bylo přistoupeno za zcela odlišných skutkových okolností.

Pozornosti Ústavního soudu, shodně i obecných soudů, neunikla dále skutečnost, že nalézací soud obdržel originál odvolání dne 7. 3. 2006 od jiného přepravce, než kterému stěžovatelka dne 6. 3. 2006 předala zásilku k přepravě, přičemž druhý kurýr zásilku (odvolání) obdržel k přepravě až po uplynutí odvolací lhůty dne 7. 3. 2006. Ve světle této okolnosti stěžovatelčino tvrzení o včasnosti podaného odvolání, založené na tom, že odvolání, jež bylo doručeno soudu, předala k přepravě již dne 6. 3. 2006, zjevně nemůže obstát.

Stejně tak nepřípadnou shledal Ústavní soud polemiku stěžovatelky se závěry obecných soudů obsaženými v napadených rozhodnutích, kterými byl zamítnut návrh na prominutí zmeškání lhůty dle § 58 o. s. ř. Jak již Ústavní soud mnohokrát uvedl, prominutí zmeškání lhůty podle § 58 odst. 1 o. s. ř. je s ohledem na konkrétní okolnosti případu zcela na úvaze obecného soudu. Ústavní soud je způsobilý pouze ověřit, zda se obecné soudy námitkami stěžovatelky zákonem odpovídajícím způsobem zabývaly, svá rozhodnutí ústavně akceptovatelným způsobem odůvodnily a jejich postup nelze označit za svévolný.

V tomto konkrétním případě se Ústavní soud přesvědčil o tom, že obecné soudy požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí (§ 157 a § 167 o. s. ř.) dostály. Obecné soudy uvedly základní důvody, z nichž vycházely, a v jejich závěrech, že stěžovatelka neprokázala omluvitelnost důvodu zmeškání lhůty pro podání odvolání, neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu nebylo možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

K opakující se argumentaci stěžovatelky Ústavní soud pokládá za vhodné připomenout, že je především věcí právního zástupce účastníka řízení, aby zajistil, že veškerá podání budou soudu odeslána včas a řádně, jak to určuje zákon. V dané věci byl rozsudek nalézacího soudu ze dne 15. 12. 2005 doručen tehdejšímu právnímu zástupci stěžovatelky dne 17. 2. 2006, následující den počala běžet 15ti denní odvolací lhůta, jejíž konec by připadl na den 4. 3. 2006, jelikož se však jednalo o sobotu, konec odvolací lhůty připadl až na pondělí 6. 3. 2006. V pátek 3. 3. 2006 ve 12:33 hod zaslal právní zástupce stěžovatelky soudu prostřednictvím faxu odvolání (viz hlavička faxového podání založeného na č. l. 184 an. spisu), jehož písemně vyhotovený originál předal k přepravě kurýrovi dne 6. 3. 2006 okolo 16 hodiny. Dle potvrzení kurýrní služby byla objednávka k přepravě přijata v 16:00 hod, načež se do kanceláře právního zástupce dostavil pracovník kurýrní služby k převzetí zásilky. Do místa určení, podatelny Obvodního soudu pro Prahu 6, kurýr dorazil v 16:40 hod, kdy již podatelna soudu byla uzavřena (viz potvrzení kurýrní služby založené na č. l. 194 spisu). Úřední hodiny podatelny obvodního soudu skončily v 16:30 hod. Za těchto okolností lze tedy těžko přikládat relevanci tvrzení stěžovatelky o tom, že "oprávněně očekávala, že podání bude příslušnému soudu doručeno ještě téhož dne". Je naopak s podivem, že tehdejší právní zástupce, který dokonce sídlil shodně jako příslušný soud na Praze 6, nezajistil odeslání tak důležitého dokumentu včas, a to i s přihlédnutím k tomu, že jeho vypracované znění měl prokazatelně k dispozici tři dny před zmařenou přepravou podání prostřednictvím kurýra. Objektivní překážka na jeho straně neexistovala, alespoň v ústavní stížnosti není tvrzen opak.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítala, se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stanovený postup ve smyslu této ústavní garance zavazuje nejen soud, ale i účastníka řízení a v souzeném případě za něho byl považován postup v souladu s procesním předpisem, konkrétně v souladu s normami upravujícími lhůty pro úkony účastníka řízení. Obecným smyslem právního institutu lhůty je na jednu stranu časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích a urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů, ovšem tímto automaticky nikoho nevylučuje z účasti na řízení, jen vyvíjí tlak na každého, kdo je/by mohl být účastníkem řízení, aby si vytvořil pro tento případ podmínky k řádnému plnění svých práv (event. povinností). Vychází z povinnosti každého aktivně dbát o ochranu svých práv, jak je v obecné podobě vyjádřena v principu právním vigilantibus iura scripta sunt. Pokud by stěžovatelka, resp. její právní zástupce, řádně a včas podala předmětné odvolání, mohla zabránit vzniku hlásané újmy v rámci soudního procesu; vzhledem k tomu, že takto neučinila, nese důsledky svého jednání. Tyto nelze v žádném případě přenášet na obecné soudy.

Opodstatněnost lze závěrem přiznat toliko procesní námitce stěžovatelky týkající se nesprávného postupu odvolacího soudu při projednávání odvolání do rozhodnutí nalézacího soudu o odmítnutí odvolání proti meritornímu rozsudku téhož soudu ze dne 15. 12. 2005 a související absence nařízení jednání za účelem provedení důkazu - písemného vyjádření T. K. k věci, učiněného na výzvu soudu. I kdyby však Ústavní soud shledal porušení jednoduchého práva stěžovatelkou rozporovaným postupem odvolacího soudu, za situace, kdy zde Ústavní soud neshledal porušení základního práva v samotné interpretaci a aplikaci jednotlivých ustanoveních regulujících zachování lhůty pro úkony účastníků řízení a omluvitelnost důvodu pro její zmeškání, bylo by formalistické, pokud by kasačním zásahem ingeroval do posuzované věci s odůvodněním, že odvolací soud nedostál své povinnosti dát stěžovatelce procesní prostor vyjádřit se. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti opakovaně zdůrazňuje, že předmětem jeho činnosti je materiálně pojatá ochrana základních práv a svobod zakotvených v ústavním pořádku. Není tedy jeho cílem zatvrzelé lpění na formálních či formálně procesních aspektech té které věci bez logicky domýšlené propojenosti s materiálně chápanou spravedlností a přiměřeností. Z tohoto pohledu je nutno nahlížet i na nyní posuzovanou ústavní stížnost. Lze připomenout zásadu, vyslovenou např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 679/05 ze dne 6. 3. 2006 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), že totiž i v těch případech, kdy je shledáno porušení norem obyčejného práva, Ústavní soud zvažuje míru relevance pochybení, vytýkaného ústavní stížností, pro celkovou správnost napadeného rozhodnutí. Soudní řízení, v jehož průběhu mělo údajně dojít k namítanému pochybení, je třeba pojímat jako celek (in globo). Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí každý procesní nedostatek vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny (obdobně kupř. sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04).

Proti závěru obecných soudů o nutnosti zamítnout žalobu pro zmatečnost stěžovatelka námitky neuplatnila a Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti, jež neprovádí "přezkumný dohled" nad činností obecných soudů, nemá důvod je sám vyhledávat.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud nezjistil, že by rozhodnutími obecných soudů došlo k vybočení z mezí spravedlivého procesu, proto mu nezbylo než postupovat podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnout.

Daný výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenává (negativně) - z povahy věci - i osud dalšího návrhu stěžovatelky, jmenovitě návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle § 79 zákona o Ústavním soudu, jež musí být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž. K odložení vykonatelnosti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 17 C 98/97-179 ze dne 15. 12. 2005, jež stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti nenapadla, Ústavní soud není příslušný, proto tento návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. září 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.