II. ÚS 208/05
II.ÚS 208/05 ze dne 21. 12. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatele V. P., zastoupeného JUDr. Janem Součkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 57, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 12. 2004, čj. 25 Cdo 1016/2003-210, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2003, čj. 20 Co 758/2002-195, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 2002, čj. 31 C 151/96-177, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o:

Návrh se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í:

Ústavní stížností ze dne 6. 4. 2005, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 4. 2005, se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Okresního soudu pro Prahu 1, a to s odkazem na údajné porušení jeho práv, garantovaných čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Praze, sp. zn. 31 C 151/96, z něhož zjistil následující:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 9. 2002, čj. 31 C 151/96-177, zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 4.130.147,- Kč se 17% úroky z prodlení od 10. 11. 1994 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel (žalobce) se zaplacení předmětné částky domáhal z titulu nesprávného úředního postupu Finančního úřadu v Litoměřicích. Obvodní soud s odkazem na předchozí závazný závěr odvolacího soudu v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že stěžovateli byla vyměřena dovozní přirážka na podkladě vyhl. č. 569/1990 Sb., o dovozní přirážce. Zák. č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, sice svěřoval výkon správy finančně ekonomických nástrojů v zahraničním obchodu územním finančním orgánům, toto ustanovení však bylo nepřímo derogováno ustanovením celního zákona (§306 odst. 3 zák. č. 13/1993 Sb., celní zákon). Finanční úřad tedy neměl v rozhodné době pravomoc vést exekuci ohledně dovozní přirážky. Jeho postup je nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení § 18 zák. č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, dále jen "zák. č. 58/1969 Sb.". Také exekuční příkaz Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 10. 11. 1994 splňuje podmínky nezákonného rozhodnutí dle § 3 a 4 téhož zákona, neboť byl jako pravomocný zrušen. Movité věci stěžovatele, které finanční úřad zadržoval, byly nejméně od 10. 11. 1994 do 3. 1. 1995, kdy byly sepsány pro řádnou daňovou exekuci, zadržovány neoprávněně. Soud se dále zabýval tím, zda v příčinné souvislosti s tímto zadržením vznikla stěžovateli škoda. Ačkoliv byl stěžovatel řádně poučen a vyzván k doplnění svých tvrzení a důkazních návrhů, netvrdil, ani neprokázal jaká konkrétní škoda mu měla vzniknout v souvislosti se zadržením zboží v období od 10. 11. 1994 do 3. 1. 1995. Soudu tak nezbylo, než žalobu zamítnout, neboť neunesl své břemeno tvrzení a důkazní.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2003, čj. 20 Co 758/2002-195, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil se soudem prvého stupně v tom, že žalobce přes opakované poučení nevztáhl svá tvrzení a důkazní návrhy k rozhodné době nezákonného zajištění. Stěžovatel dle něj nebere v úvahu, že nesprávný úřední postup lze žalovanému vytýkat jen po uvedené období, neboť další zajištění věcí pro daňovou exekuci již bylo v souladu se zákonem. Žalobce neunesl již své břemeno tvrzení a za dané situace tak soud prvého stupně nemohl provádět žádné dokazování. Stěžovatel vyčísluje svou škodu, aniž by ji dal do konkrétní zjistitelné souvislosti se zajištěním svého zboží v období od 10. 11. 1994 do 3. 1. 1995. Nároky stěžovatele jsou však postaveny na mylném východisku, že za všechny jeho majetkové ztráty po roce 1994 je odpovědný žalovaný. Trvalou ztrátu v podnikání stěžovatele nelze klást do příčinné souvislosti s nezákonným zajištěním zboží v průběhu necelých dvou měsíců. Pokud jde o škodu na věcech, která měla vzniknout při provádění zákonné exekuce, nejde o škodu ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb., ale o škodu ve smyslu § 415 a násl. o.z. Ta není předmětem daného řízení.

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 22. 12. 2004, čj. 25 Cdo 1016/2003-210, zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 302.357,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 10. 11. 1994 do zaplacení, neboť závěr soudu, že škoda na věcech, které byly zajištěny při správní exekuci a byly stěžovateli vráceny v poškozeném stavu nebo vůbec nebyly vráceny, označil za rozporný s hmotným právem, neboť v daném případě jde o škodu podle zák. č. 58/1969 Sb. Ve zbývající části, tedy pokud šlo o napadenou část výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně ohledně částky 3.827.790,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 10. 11. 1994 do zaplacení, dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné. Přípustnost by bylo v projednávaném případě možno dovodit jen dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen "o.s.ř.", nicméně rozhodnutí odvolacího soudu v této části nelze považovat za zásadně významné po právní stránce. Konstatoval, že právní závěr odvolacího soudu, dle něhož stát odpovídá za škodu způsobenou neoprávněným zajištěním věcí pouze tehdy, vznikla-li v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, je v souladu s hmotným právem. Zásadní právní význam nelze přikládat rozhodnutí ani z pohledu námitky, že pouze znaleckým posudkem mohlo být doloženo tvrzení stěžovatele, že se jeho podnikání dostalo do stavu stagnace a následného ekonomického propadu právě v důsledku zajištění majetku v rozhodné době. I dovolací soud potvrdil správnost závěru, že stěžovatel nepřednesl žádná relevantní tvrzení vztahující se přímo k předmětnému období. "Následná platební neschopnost" tvrzená stěžovatelem nebyla bezprostředně vyvolána nezákonným zajištěním majetku po dobu necelých dvou měsíců, neboť již dříve stěžovatel neplnil své závazky, k jejichž vymožení byla vedena exekuce.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 4. 2005, čj. 16 Co 99/2005-219, rozsudek soudu prvého stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 302.357,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Namítá, že podmínkou věcného projednání žaloby o náhradu škody není, aby vysvětlovala odborné ekonomické souvislosti sporu. Postačuje, že žalobce tvrdí okolnosti a odkazuje na navrhovaný posudek znalce i k příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vzniklou škodou. Tvrdí, že opakovaně a marně navrhoval soudu nezbytnost provedení odborného důkazu. Tvrzení o příčinné souvislosti škod neodborníkem nejsou pochopitelná, vysvětlitelná a prokazatelná. Poukazuje přitom na svá podání k obecným soudům. Znalcem je dle něj např. dohledatelné, kdy časově nastal obrat v činnosti podniku a v důsledku kterých změněných ukazatelů. Tvrdí, že Nejvyšší soud zaměňuje povinnost tvrzení s povinností odborného vysvětlení, kterou žalobci jako podmínku soudní ochrany zákon neukládá. Dodává, že odpovědnost státu za veškerou škodu vzniklou v příčinné souvislosti s nezákonnou exekucí nezaniká ani pozdější exekucí zákonnou. Způsobení platební neschopnosti poškozeného k plnění i zákonných povinností je právě jedním z důsledků jednání státu, který ho nemůže zbavovat další odpovědnosti. Pokud škůdce způsobí tak rozsáhlé škody, že poškozený ztratí způsobilost plnit i své zákonné povinnosti, je závěr soudu o přetržení příčinné souvislosti odpovědnosti škůdce zcela nepochopitelný a odporující základnímu pojetí spravedlnosti.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyzval Ústavní soud Nejvyšší soud ČR, Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 1, jako účastníky řízení, a Českou republiku - Ministerstvo financí, jako vedlejší účastnici řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření především odkazuje na svou argumentaci v napadeném rozhodnutí a konstatuje, že stěžovatel především nevysvětlil, jakým způsobem se rozhodnutí dovolacího soudu konkrétně dotýká jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Projednávanou ústavní stížnost tak považuje za neopodstatněnou. Městský soud v Praze ve svém vyjádření navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, případně ji po projednání zamítl. Domnívá se, že zamítnutím žaloby pro neunesení důkazního břemene nedošlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření zopakoval dosavadní průběh řízení a poté vyjádřil přesvědčení, že ústavní stížnost není důvodná, neboť v předcházejícím řízení bylo postupováno zcela v souladu s obecně závaznými právními předpisy, upravujícími občanské soudní řízení, rovněž v souladu s hmotněprávními předpisy a nedošlo k zásahu do Ústavou chráněných práv stěžovatele.

Česká republika - Ministerstvo financí, se ve svém vyjádření ztotožnila s argumentací obsaženou v rozhodnutích soudů a je toho názoru, že práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces nebyla porušena.

Z obsahu návrhu je patrné, že ústavní stížnost směřuje pouze proti výroku dovolacího soudu, jímž bylo dovolaní stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné, resp. proti části zamítavého rozhodnutí soudu prvého stupně ohledně částky 3.827.790,- Kč s příslušenstvím a části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnutí soudu prvého stupně v této části potvrzeno. Proti zbývající části stěžovatel nebrojí, nicméně v petitu své ústavní stížnosti navrhuje zrušit rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako celek. Za této situace musel soud rozhodnout i o ústavní stížnosti ve "zbývajícím" rozsahu, tedy pokud se týkala napadených rozhodnutí v částech, jimiž bylo rozhodováno o částce 302.357,- Kč s příslušenstvím. Zde Ústavní soud zohlednil především fakt, že v této části nejde o věc pravomocně skončenou, neboť řízení o ní dále probíhá. Za dané situace je tak nutno v této části považovat ústavní stížnost za nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 43 odst. 1 písm. e) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Pokud jde o zbývající část ústavní stížnosti, Ústavní soud ji přezkoumal z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Námitky stěžovatele nutno označit za pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů, postrádající jakýkoli ústavněprávní podklad. Současně jde o námitky, jimiž se obecné soudy v předchozím řízení již zabývaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Postup v soudním řízení, včetně výkladu jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Podle § 101 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. jsou účastníci k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, a dále jsou povinni plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem. Soudy v napadených rozhodnutích opakovaně vysvětlily, že pokud stěžovatel neunesl již své břemeno tvrzení, tedy nevztáhl svá tvrzení k rozhodné době nezákonného zajištění, nemohl soud provádět ani žádné dokazování. Stěžovatel tvrdí, že na něm namísto splnění povinnosti tvrzení bylo požadováno odborné vysvětlení. Tato námitka však nemá oporu v obsahu spisu. Naopak, stěžovatel byl náležitě a zcela srozumitelně vyzýván k tomu, aby svou žalobu náležitě doplnil, mimo jiné o skutková tvrzení ve vztahu k existenci škody, jejímu vzniku, výši, příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou v období předmětných cca. dvou měsíců, přičemž tato jeho povinnost byla dále specifikována (srov. usnesení Obvodního soudu pro Prahu ze dne 21. 8. 2001, čj. 31 C 151/96-83, stěžovatel byl poučován i při jednání soudu). Rozhodnutí obecných soudů v projednávané věci jsou založena primárně na závěru, že stěžovatel své břemeno tvrzení a břemeno důkazní neunesl. Jeho žaloba nebyla zamítnuta pro nedostatky žaloby po stránce odborných vysvětlení. Stěžovatel se nyní fakticky domáhá, aby Ústavní soud v roli obecného soudu přehodnotil právní závěry soudů i jimi provedený výklad příslušných zákonných ustanovení pokud jde o nesplnění povinností stěžovatele v řízení před nimi a dospěl k opačnému závěru, pro něj příznivému. Pomíjí tak, že taková role mu nepřísluší, jak vyplývá z jeho obecně dostupné judikatury (srov. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 17 a násl.). Vyslovení závěru, na základě něhož byla žaloba stěžovatele zamítnuta, bylo zcela v kompetenci obecných soudů a vzhledem k tomu, že tak zjevně učinily ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí též náležitě odůvodnily, neshledal Ústavní soud jakýkoli prostor pro to, aby do nezávislosti jejich rozhodování v tomto případě zasáhl.

Ústavní soud závěrem dodává, že článek 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, ale nelze jej vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Taktéž namítané porušení čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR neobstojí, neboť ty jsou pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. prosince 2005


J i ř í N y k o d ý m, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.