II. ÚS 2078/17
II.ÚS 2078/17 ze dne 9. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2017 č. j. 4 Tdo 217/2017-37, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. září 2016 č. j. 3 To 535/2016-314 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. dubna 2016 č. j. 3 T 158/2015-284, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví dle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce osmi měsíců s podmíněným odkladem na dobu osmnácti měsíců. Stěžovateli byla také uložena povinnost nahradit poškozeným škodu. Předmětných trestných činů se měl stěžovatel dopustit ve zkratce tím, že v obci Ločenice před budovou kulturního domu a před větším počtem osob po předchozí slovní rozepři bezdůvodně fyzicky napadl jedním úderem pěstí poškozeného Davida Šachtu a poté stejným způsobem i poškozeného Pavla Malého, který se prvnímu poškozenému snažil pomoci.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích prvostupňový rozsudek zrušil pouze v části týkající se náhrady škody, o níž nově rozhodl. Ve zbytku rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto.

Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní prvně namítá, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil naplnění uplatněného dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. V tomto směru stěžovatel upozorňuje na povinnost Nejvyššího soudu přezkoumávat existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, což dovolací soud údajně splnil jen formálně, aniž by se ale možným extrémním rozporem skutečně zabýval. Dle stěžovatele Nejvyšší soud v podstatě jen opakoval argumenty nižších soudů a jeho odůvodnění se tak omezilo na pouhou jejich rekapitulaci bez vypořádání s uplatněnými námitkami. Stěžovatel poukazuje na své argumenty stran nesrovnalosti ve výpovědích svědkyně obžaloby Káparové jakož i samotných poškozených, a to zejména pokud se týče způsobu provedení samotného útoku. Ani touto námitkou se přitom Nejvyšší soud řádně nezabýval a podobně tomu bylo i u námitky posuzování věrohodnosti jednotlivých svědků. Podobného pochybení se Nejvyšší soud měl dopustit i při vypořádání námitky, že stěžovatel jednal v nutné obraně, jelikož dovolací soud pouze zopakoval nepřípustnou argumentaci odvolacího soudu o fyzické převaze stěžovatele a jeho možnosti z místa odejít. K tomu stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 317/01 ze dne 1. 10. 2002, z něhož vyplývá, co musejí soudy při posuzování nutné obrany zkoumat, přičemž těmto požadavkům v posuzované věci údajně nedostály. Konečně, dle stěžovatele Nejvyšší soud i soudy nižších stupňů některé jeho námitky zcela opomenuly.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení v nyní projednávané věci nedošlo.

Stěžovatel svou argumentací míří takřka výhradně proti rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že se soud dostatečně nevypořádal zejména s námitkou tvrzeného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Tato argumentace je však patrně založena na mylné představě, že by Nejvyšší soud při kontrole, zda k uvedenému rozporu nedošlo, měl znovu zjišťovat skutkový stav. To Nejvyššímu soudu nepřísluší, neboť dovolání slouží zásadně k přezkumu právních otázek. Judikatura Ústavního soudu pak dovodila také povinnost Nejvyššího soudu zabývat se právě možnou existencí extrémního rozporu. Tím je však myšlena především jeho povinnost zkontrolovat postup soudů nižších stupňů při procesu zjišťování skutkového stavu. Jde v podstatě o kontrolu, zda v tomto postupu nejsou prima facie zjevná pochybení v podobě zřejmých nelogičností apod. Pouze taková, zásadně na první pohled patrná pochybení mají totiž ústavněprávní relevanci, a pouze na ně se proto může požadavek plynoucí z judikatury Ústavního soudu ohledně dovolacího přezkumu vztahovat. Je pak nevyhnutelné, že takto vedený přezkum bude v odůvodnění zachycen rekapitulací stěžejních argumentů nalézacího či odvolacího soudu s případným konstatováním, že tyto argumenty jsou přiléhavé, dávají ve svém celku smysl apod.

Nejvyšší soud se možnou existencí extrémního rozporu řádně zabýval a ověřil, že k němu v posuzované věci nedošlo. Ústavní soud tak nemá Nejvyššímu soudu v tomto směru co vytknout. Naopak se s ním zcela ztotožňuje.

Jen ve stručnosti proto Ústavní soud opakuje, že v napadených rozhodnutích je přesvědčivě vysvětleno, proč soudy uvěřily verzi skutkového děje obžalovaných a nikoli verzi stěžovatele. Soudy se přitom vypořádaly i s námitkou údajných rozporů mezi výpověďmi svědků (str. 5 téhož rozsudku) a s tím související důvěryhodností svědků, resp. stěžovatele (str. 6 téhož rozsudku). Zde je možné dodat, že soudy uvěřily poškozeným nikoli s ohledem na jejich větší důvěryhodnost, nýbrž vzhledem k tomu, že jejich verze odpovídá výpovědím ostatních, na věci nezaujatých svědků a zejména dává smysl, což se o verzi stěžovatele říci skutečně nedá (nehledě na existenci rozporů v jeho výpovědích a ve výpovědích svědka Schrenka, vypovídajícího ve prospěch stěžovatele).

Pokud jde o stěžovatelovu námitku nutné obrany, ta je úzce propojena s námitkami proti zjištěnému skutkovému stavu a s ohledem na závěry soudů stran toho, co se mezi stěžovatelem a poškozenými opravdu stalo, je zjevně neudržitelná.

Konečně, stěžovatel argumentuje, že se soudy s některými námitkami vůbec nevypořádaly, není ovšem zcela jasné, o jaké námitky má jít. Stěžovatel v tomto směru odkazuje jen na námitku stran věrohodnosti stěžovatele a svědků, resp. poškozených, která ale byla vypořádána dostatečně, jak je již uvedeno výše.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2017

Ludvík David v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.