II. ÚS 207/05
II.ÚS 207/05 ze dne 31. 5. 2005

U 12/37 SbNU 747
Nepřípustnost ústavní stížnosti z důvodu nevyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje

Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Usnesení

Ústavního soudu - soudce zpravodaje - Jiřího Nykodýma - ze dne 31. května 2005 sp. zn. II. ÚS 207/05 ve věci ústavní stížnosti S. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. 2 To 104/2004 o zamítnutí stěžovatelova odvolání a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 6 T 101/2004, kterým byl stěžovatel uznán vinným jako spolupachatel trestného činu loupeže a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 6. 4. 2005 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 6 T 101/2004, kterým byl uznán vinným jako spolupachatel trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 a 2 písm. a) a b) trestního zákona (dále n "tr. z.") a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 roků se zařazením do věznice s ostrahou, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. 2 To 104/2004, kterým bylo jeho odvolání zamítnuto. Stěžovatel tvrdí, že těmito rozsudky bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod.

Předtím, než bylo rozhodnuto o vině a trestu stěžovatele v této věci, byl stěžovateli rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 44/1995 uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let a rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 4/2000 v trvání čtyř let. Stěžovatel namítá, že ke dni vynesení rozsudku soudu prvního stupně neměl vykonánu část trestu uloženého rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 44/95 v délce 4 roků, neboť výkon tohoto trestu nebyl nikdy nařízen a uvedenou dobu strávil v daném řízení ve vazbě. Proto měly soudy obou stupňů správně dovodit, že z uvedeného rozsudku nemá vykonán celý trest odnětí svobody v délce deseti let. S ohledem na tuto skutečnost a s ohledem na dosud nevykonanou část trestu uloženého rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 4/2000 mu tedy s ohledem na § 36 a 39 tr. z. mohl být uložen trest odnětí svobody maximálně v trvání čtyř roků, tří měsíců a dvaceti šesti dnů, a nikoliv trest odnětí svobody v trvání osmi let, který mu byl uložen. Podle stěžovatele přitom tuto vadu nelze napravit podáním dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu (dále jen "tr. ř.").

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Praze sp. zn. 6 T 101/2004 a vyzval všechny účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

Vrchní soud v Praze uvedl, že všechny argumenty, o které stěžovatel opřel ústavní stížnost, uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně, který se s nimi vypořádal, a odvolací soud jeho závěry shledal správnými. Pro aplikaci § 36 tr. z. přitom není rozhodné, že stěžovatel vykonával dříve uložený trest či vazbu, která byla do později uloženého trestu započtena, pod jménem S. S. O identitě stěžovatele totiž nejsou žádné pochybnosti. Proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Krajský soud v Praze navrhl odmítnout ústavní stížnost. Odkázal přitom na odůvodnění svého rozsudku a dodal, že z § 38 odst. 1 tr. z. plyne obligatorní povinnost započíst do uloženého trestu celou dobu strávenou v tomto řízení ve vazbě.

Vrchní státní zastupitelství v Praze a Krajské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejších účastníků řízení vzdala.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím může zabývat také věcně. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze tedy podat pouze tehdy, když byly před jejím podáním vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Takovým prostředkem se podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon") rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona.

V daném případě je podstatou ústavní stížnosti námitka, že stěžovateli byl uložen další trest v takové výměře, kterou v tomto konkrétním případě zákon neumožňuje. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu, že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Teorie i praxe obecných soudů přitom dovodila, že tento dovolací důvod se vztahuje i na případy uložení takového druhu trestu, který zákon obecně připouští, avšak pro jeho uložení v konkrétním případě nebyly splněny podmínky (viz Hrachovec, P.: Dovolání v trestních věcech třetím rokem, Bulletin advokacie 2004, 11-12: 23). Může tedy jít i o případy překročení horní hranice trestní sazby při ukládání dalšího trestu podle § 36 tr. z. (viz Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F.: Trestní řád. Komentář. II. díl. 4 vydání. Praha: C. H. Beck 2002. str. 1645). Kritériem dovolacího důvodu tu totiž není přiměřenost uloženého druhu trestu, ale jeho přípustnost vzhledem k zvláštním zákonným podmínkám (viz též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 530/2002 in Sb.NS 2003, 4: 255).

Ústavní soud má tedy na rozdíl od stěžovatele za to, že námitka proti rozsudkům obecných soudů, kterou uplatnil v řízení o ústavní stížnosti, je dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud se za této situace stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nedomáhal svého práva u dovolacího soudu, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho ústavní stížnost je tedy nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona.

Jako obiter dictum lze uvést, že stěžovatel uvedené pochybení nenamítal ani v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.

Z takto vyloženého důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.