II. ÚS 2060/12
II.ÚS 2060/12 ze dne 10. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. M. M., zastoupeného Mgr. Martinem Chrásteckým, advokátem se sídlem Zlín, U Sokolovny 121, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2012, č. j. 14 Co 377/2011-806, takto :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného pravomocného rozsudku pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl, že účastník je povinen nahradit jeho náklady řízení o ústavní stížnosti, a požaduje, aby ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud projednal jeho ústavní stížnost přednostně.

Okresní soud v Bruntále rozhodl rozsudkem ze dne 1. 7. 2011 č. j. 0 Nc 1088/2009-596 o svěření nezletilé dcery stěžovatele do výchovy matky, o výživném pro nezletilou, upravil styk stěžovatele s nezletilou a rozhodl o způsobu a místu převzetí nezletilé. Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o svěření nezletilé do výchovy matky. V částech týkajících se výživného, úpravy styku s otcem a způsobu a místu převzetí nezletilé rozsudek okresního soudu změnil.

Stěžovatel s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu tvrdí, že rozhodnutí soudů obou stupňů ve svém písemném vyhotovení nesplňují požadavek na jasné, přesvědčivé a přezkoumatelné rozhodnutí. Domnívá se, že odvolací soud se s odůvodněním výroku I. vypořádal velmi stručně, a jeho rozhodnutí považuje za rozporné a nekonzistentní. Jelikož se odvolací soud absolutně nezabýval tím, že i přes dobré výchovné předpoklady stěžovatele a akceptovatelné podmínky pro střídavou výchovu, soud (patrně prvního stupně) svěřil nezletilou do výchovy matky, své rozhodnutí řádně neodůvodnil a spokojil se pouze se znaleckým posudkem, v době rozhodování již značně neaktuálním, porušil nejen jeho ústavně zaručená práva, ale i právo nezletilé na výchovu rovnoměrně rozloženou mezi oba rodiče. Přitom neaktuálnost posudku způsobilo i nepřiměřeně dlouhé soudní řízení ve věci. Odvolacímu soudu též vytýká, že odmítl nechat zpracovat revizní znalecký posudek, přestože to obě strany navrhovaly, a nezabýval se postojem matky nezletilé k tomu, proč odmítá dítě vydávat stěžovateli ke styku i jakoukoli dohodu a z čeho pramení její negativistický postoj k výchově otce. Je přesvědčen, že všechny posuzované okolnosti svědčí výrazně v jeho prospěch, a má obavu, že delší odloučení nezletilé od otce může vést k narušení jeho výchovného působení a k dalším negativním následkům. V tomto ohledu obecné soudy vůbec nerespektovaly právní závěry plynoucí z nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09, blíže nespecifikovanou judikaturu Ústavního soudu v obdobných věcech, kdy je zcela jasně preferována střídavá péče, a připomíná rozhodnutí ESLP ve věci Bergmann proti České republice.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

S ohledem na rozsah svých kompetencí a na argumentaci ústavní stížnosti, jejíž podstatou je stěžovatelův nesouhlas s posouzením otázky úpravy výchovy a styku s nezletilou dcerou, Ústavní soud hodnotil, zda odvolací soud v řízení svévolně neaplikoval rozhodné právní normy bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem, zda hodnocení důkazů a z něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování. Taková pochybení však nezjistil.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování, v rámci něhož si odvolací soud opatřil další pro rozhodnutí podstatné důkazy. Na jeho základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který soud opravňoval k přijetí rozhodnutí ve věci. Byť z dokazování vyplynulo, že oba rodiče jsou schopni výchovu nezletilé zajistit, možnost svěření dítěte do střídavé výchovy soud zcela vyloučil, vzhledem ke zjištění, že rodiče, jejichž vztahy vyhodnotil jako vypjatě nepřátelské, zasahující i jejich širší rodiny, nedokáží kooperovat z úhlů pozic rodičovských v zájmu dítěte. Jejich jednání tudíž nezletilé nezajišťuje pocit jistoty a klidu a může mít negativní dopad na její další vývoj. K rozhodnutí dát přednost výchovnému prostředí matky a upravit styk dítěte s otcem shora uvedeným způsobem soud vedl věk dítěte, udržování a rozvíjení vazeb ke dvěma polorodým bratrům, jakož i skutečnost, že se jedná o dceru, pro niž matka jako ženský identifikační vzor bude s věkem nabývat na stále větším významu.

Při rozhodování o tom, zda bude nezletilá svěřena do střídavé výchovy obou rodičů, tedy dle názoru Ústavního soudu krajský soud odpovědně zvažoval zákonná kritéria, a dominantně zájem i potřeby nezletilé. Vzal v úvahu všechny okolnosti, které v průběhu řízení vyšly najevo, a dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele nevyhoví, neboť pro střídavou péči nejsou splněny zákonné podmínky a v zájmu dítěte je svěřit je do výchovy matky.

Tyto závěry odvolací soud vyložil v odůvodnění napadeného rozsudku, které dle názoru Ústavního soudu detailně, transparentně a přesvědčivě objasňuje, na základě jakých důkazů byl zjištěn skutkový stav, jakými úvahami se soud při rozhodování řídil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a jaké právní závěry z nich vyvodil. Provedené důkazy soud řádně hodnotil z hlediska jejich závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti a v jejich hodnocení nebyl shledán logický rozpor. Žádné důkazy nebyly neprávem opomenuty ani nebyly získány v rozporu s procesními předpisy. Krajský soud se rovněž náležitě vypořádal s námitkami, které stěžovatel uplatnil v odvolání a jež nyní v podstatě opakuje v ústavní stížnosti, čímž však Ústavní soud staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak již bylo uvedeno, nepřísluší. V odůvodnění napadeného rozsudku též nechybí řádné vysvětlení, proč odvolací soud nepovažoval za potřebné nechat vypracovat revizní znalecký posudek (str. 7 - 9 napadeného rozsudku). Z hlediska ústavněprávního proto Ústavní soud nemá obecným soudům co vytknout.

Pouze pro úplnost lze dodat, že nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 či rozhodnutí ESLP ve věci Bergmann proti České republice, jichž se stěžovatel dovolává, na projednávanou věc nedopadají, neboť právní názory v nich obsažené byly vysloveny za zcela odlišných skutkových okolností.

Ústavní soud uzavírá, že právní názor odvolacího soudu vyplývající z napadeného rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Právní závěry obecných soudů nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní. Okolnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v dané věci neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecného soudu, neshledal opodstatněným ani jeho návrh na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem ve smyslu ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 53/97 a II. ÚS 745/06).

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Jelikož Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl v poměrně brzké době po jejím doručení, nebylo třeba posuzovat naléhavost věci podle § 39 zákona o Ústavním soudu, jak navrhuje stěžovatel.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 10. července 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.