II. ÚS 2056/09
II.ÚS 2056/09 ze dne 25. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma rozhodl o ústavní stížnosti M. V., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Zejdou, advokátem se sídlem Murmanská 5/1250, Praha 10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. 46 T 14/2008, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. 8 To 134/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 5. 2009 sp. zn. 3 Tdo 485/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 8. 2009 stěžovatel napadá shora citovaná rozhodnutí obecných soudů a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na obhajobu (čl. 37 odst. 2, 3, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).

Rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 10 let. Napadeným usnesením odvolacího soudu bylo odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítnuto. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které opíral o důvod dle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, neboť měl za to, že v řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) usnesením odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumenty obsažené již v dovolání. Tvrdí, že jako obviněný neměl v době konání výslechu dne 21. 12. 2007 dosud ustanoveného obhájce, resp. advokátka, která byla přítomna u tohoto výslechu, nebyla průkazným způsobem označena, a proto stěžovatel jako obviněný nemohl mít důvěru k prohlášení policejního orgánu o jejím ustanovení obhájkyní. Stěžovatel znovu opakuje, že byl v přípravném řízení vyslechnut, aniž by mu bylo doručeno písemné vyhotovení opatření soudkyně, kterým mu byla tato obhájkyně ustanovena. Z tohoto důvodu neměla být jeho výpověď v řízení před soudem brána jako přípustný důkaz k prokázání jeho viny.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

Námitky stěžovatele se týkají jeho prvního výslechu jako obviněného, při němž údajně chyběl řádně ustanovený obhájce. Podle článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod má obviněný v trestním řízení právo, aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Obdobně dle článku 6 odst. 3 písm. c) věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod má obviněný právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru. V projednávané věci nelze orgánům činným v trestním řízení vytýkat, že by jakýmkoli způsobem zasáhly do základního práva stěžovatele na obhajobu, garantovaného ústavním pořádkem.

Ustanovení obhájce obviněnému soudem je ze své podstaty podpůrným způsobem vzniku formální obhajoby tam, kde si osoba, proti níž se trestní řízení vede, obhájce sama nezvolila, ač jej mít musí (§ 36 a násl. tr. řádu), popř. tam, kde taková osoba soud o ustanovení obhájce sama požádá (viz § 33 odst. odst. 4 tr. řádu). K ustanovení obhájce soudem tedy dochází za předpokladu, že obviněný sám rezignuje na své právo svobodně si zvolit konkrétního advokáta. Ani po ustanovení obhájce přitom obviněný tohoto práva není zbaven a může jej kdykoli realizovat tím, že si na místo obhájce, který mu byl ustanoven soudem, zvolí obhájce jiného (§ 37 odst. 2 tr. řádu). Pokud jde o samotné ustanovení obhájce, je soud vázán výslovnou úpravou v § 39 odst. 2 a 3 tr. řádu, podle níž se od účinnosti novely trestního řádu, provedené zákonem č. 283/2004 Sb., obhájci v jednotlivých věcech ustanovují postupně podle pořadníku advokátů, který je za tímto účelem veden, nikoli na návrh policejního orgánu nebo obviněného.

Trestní řád nestanoví pro úkon soudce žádnou formu (např. usnesení), proto postačí provést tento úkon opatřením, které nemusí mít nutně písemnou formu, obzvláště v neodkladných případech, kdy je nutno věc operativně řešit.

V dané věci, jak vyplývá z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, byla policejním orgánem příslušná soudkyně požádána o ustanovení obhájce stěžovateli telefonicky dne 21. 12. 2007. Písemné vyhotovení opatření této soudkyně nese rovněž datum 21. 11. 2007. Ustanovená obhájkyně převzala usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele dne 21. 12. 2007 v 16:35 hodin a jako ustanovená obhájkyně byla přítomna výslechu stěžovatele v procesním postavení obviněného zahájenému dne 21. 12. 2007 v 16:45 hodin. Stěžovatel poukazuje rovněž na rozpor v tom, že písemná žádost policejního orgánu byl odeslána soudkyni faxem dne 22. 12. 2007, přičemž opatření soudkyně o ustanovení obhájkyně je datováno 21. 12. 2007. K tomu je však možno uvést, že pokud bylo dne 21. 12. 2007 žádáno o ustanovení obhájce telefonicky, a telefonicky bylo této žádosti vyhověno, lze mít za to, že písemné vyhotovení tohoto opatření logicky nese datum 21. 12. 2007.

Stěžovatel rovněž namítá, že pokud mu nebylo doručeno písemné vyhotovení rozhodnutí o ustanovení obhájkyně, nemohl mít v takto ustanovenou obhájkyni důvěru, a proto nemohl ani řádně uplatnit své právo na obhajobu prostřednictvím takové osoby. S uvedenou námitkou se Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí řádně vypořádal, když uvedl, že stěžovatel byl opakovaně poučen o možnosti obhájce si zvolit, přičemž tohoto svého práva nevyužil, do protokolu o výslechu ze dne 21. 12. 2007 stěžovatel ani neuplatnil žádné výhrady vůči ustanovené obhájkyni. Ke změně obhájce stěžovatel přistoupil až o čtyři měsíce později, kdy si sám zvolil obhájce s plnou mocí, do té doby žádné výhrady vůči ustanovené obhájkyni nevznášel. První námitku ohledně ustanovení obhájkyně uvedl stěžovatel až v závěru hlavního líčení před Městským soudem v Praze.

Lze tedy uzavřít, že s veškerými námitkami stěžovatele ohledně ustanovení jeho obhájkyně se dovolací soud řádně vypořádal v napadeném usnesení a Ústavní soud neshledal, že by postupem při ustanovení obhájkyně v přípravném řízení bylo porušeno právo stěžovatele na obhajobu, a tudíž ani neshledal důvod napadená rozhodnutí obecných soudů zrušit.

Na základě shora vyložených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.