II. ÚS 2050/17
II.ÚS 2050/17 ze dne 8. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ATAR s. r. o., se sídlem Nademlejnská 600/1, Praha 9, zastoupenou Mgr. Jaroslavem Markem, advokátem se sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 6. 2015, č. j. 8 C 437/2012-85, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2016, č. j. 91 Co 399/2015-116, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, č. j. 23 Cdo 3054/2016-139, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a společnosti Pražské vodovody a kanalizace, a. s., jako vedlejší účastnice řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku ve výši 82.856 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Stěžovatelka podala proti oběma rozsudkům dovolání, které bylo stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Částka, kterou je podle těchto rozhodnutí stěžovatelka povinna zaplatit vedlejší účastnici, představuje náhradu ztráty vzniklé podle ustanovení § 10 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu (dále jen "zákon o vodovodech a kanalizacích"). Podle závěrů obecných soudů stěžovatelka v rozporu s předpisy a se smluvním ujednáním vypustila do kanalizace odpadní vody v takovém množství či koncentraci, že tím bylo překročeno přípustné znečištění vypouštěných odpadních vod.

2. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatelky porušila její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rozhodnutími obecných soudů bylo rovněž zasaženo vlastnické právo podle čl. 11 odst. 4 Listiny.

3. Stěžovatelka uvádí, že se vedlejší účastnice v civilním řízení domáhala později jí přisouzené částky na základě toho, že přes pozemek, který je ve vlastnictví stěžovatelky, vede kanalizace a z této kanalizace byla v jímce odebrána voda, která obsahovala znečištění. S vedlejší účastnicí jakožto provozovatelem kanalizace má stěžovatelka uzavřenou smlouvu o dodávce vody z vodovodu a odvádění odpadních vod kanalizací. Stěžovatelka po celou dobu řízení argumentuje tím, že vedlejší účastnice řízení není vlastníkem kanalizace, a proto může podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích částku představující náhradu ztráty nárokovat a úspěšně vymáhat pouze za předpokladu, pokud ve smlouvě o provozování vodovodu a kanalizace uzavřené mezi vlastníkem a provozovatelem podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích je výslovně uvedeno, že ztráta je příjmem provozovatele, nikoliv vlastníka. V opačném případě by k vymáhání ztráty byl oprávněn vlastník vodovodu a kanalizace, nikoliv jeho provozovatel, tj. vedlejší účastnice řízení. Stěžovatelka v této souvislosti namítá, že v řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno, že by takové ujednání mezi vlastníkem a provozovatelem kanalizace existovalo. V řízení byla totiž prokázána existence tohoto ujednání pouze ve vztahu mezi vlastníkem kanalizace (Hlavním městem Praha) a nájemcem (Pražskou vodohospodářskou společností, a. s.). Pražská vodohospodářská společnost, a. s. kanalizaci a vodovod pak dále pronajímá právě vedlejší účastnici řízení, tj. Pražským vodovodům a kanalizacím, a. s. Podnájemní smlouva uzavřená mezi Pražskou vodohospodářskou společností, a. s., a Pražskými vodovody a kanalizací, a. s., sice ustanovení o tom, že ztráta je příjmem provozovatele, obsahuje, avšak před soudy již nebylo dokazováno, zda stejné ustanovení obsahuje i smlouva uzavřená mezi vlastníkem hlavním městem Praha a nájemcem, tj. Pražskou vodohospodářskou společností, a. s. Jen v takovém případě by totiž Pražská vodohospodářská společnost, a. s., mohla toto právo dále převést na podnájemce a vedlejší účastnici tohoto řízení v jedné osobě, jelikož i zde platí zásada, že nikdo nemůže převést více práv, než kterými sám disponuje.

4. Současně stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí nemravnost a protiústavnost vedlejší účastnicí před soudy uplatňovaného nároku, a to s ohledem na skutečnost, že stěžovatelka pozemek ani kanalizaci neužívá, pozemek pronajímá a nadto jsou na uvedenou kanalizační přípojku připojeni další dva vlastníci sousedních pozemků. Je tak zjevné, že znečištění stěžovatelka nemůže nikterak zabránit. Rovněž je za této situace takřka nemožné vypátrat skutečného znečišťovatele a i kdyby se to povedlo, stěžovatelka nemůže následně regresně tento nárok po něm vymáhat. V takových případech konstrukce odpovědnosti dle zákona o vodovodech a kanalizacích jako odpovědnosti objektivní odporuje dobrým mravům a ve svém důsledku představuje omezení stěžovatelčina vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Toto omezení přitom není možné hodnotit jako legitimní a proporcionální, pročež nemůže být shledáno ústavně konformním a věcně důvodným.

5. Jakkoliv stěžovatelka podle svého dostatečně vymezila přípustnost dovolání, když v něm uvedla, že Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi doposud nezabýval rozporem mezi ustanoveními § 10 odst. 2 a 3 a ustanovením § 8 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích a současně se Nejvyšší soud v této souvislosti nezabýval ani nedostatkem aktivní legitimace podnájemce při uplatňování nároku podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích při absenci výslovného zmocnění či smluvního ujednání mezi provozovatelem a vlastníkem, přesto dovolací soud dospěl ve svém odmítavém usnesení k závěru, že dovolání bylo nepřípustné, když námitky stěžovatelky označil za pouhou polemiku se skutkovými zjištěními nalézacího a odvolacího soudu.

6. Žalobkyně v civilním řízení, nyní v řízení o ústavní stížnosti vystupující jako vedlejší účastnice, byla povinna v návaznosti na ustanovení § 10 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích tvrdit a prokázat, že je oprávněna vymáhat náhradu vzniklé ztráty. K tomu tento zákon stanoví povinnost smluvního ujednání mezi provozovatelem a vlastníkem kanalizace, ve kterém je výslovně uvedeno, že náhrada ztráty je příjmem provozovatele. Žalobkyně k důkazu však označila pouze Smlouvu o podnájmu a podmínkách provozování vodovodů a kanalizací ve vlastnictví hlavního města Prahy ze dne 31. 1. 2006 uzavřenou mezi Pražskou vodohospodářskou společností, a. s., jako nájemcem, a žalobkyní, jako podnájemcem a dále jako důkaz předložila Rámcovou smlouvu o provozování vodovodů a kanalizací ve vlastnictví hlavního města Prahy uzavřenou mezi hlavním městem Prahou jako vlastníkem kanalizace a žalobkyní jako provozovatelem kanalizace. Obecné soudy uzavřely, že tyto smlouvy opravňují žalobkyni k vymáhání náhrady ztráty. Podle mínění stěžovatelky jsou však tyto závěry v příkrém rozporu s textací smluv i samotného zákona o vodovodech a kanalizacích.

7. Žalobkyně v řízení před obecnými soudy sice prokázala, že ve vztahu vlastník (hlavní město Praha) - nájemce (Pražská vodohospodářská společnost, a. s.) - podnájemce (Pražské vodovody a kanalizace, a. s.) bylo na ni jako podnájemce nájemcem převedeno oprávnění k vymáhání náhrady ztráty podle ustanovení § 10 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích. Žalobkyně však zcela rezignovala na důkazní povinnost ohledně prokázání vztahu mezi vlastníkem a nájemcem kanalizace, tedy tím, jestli toto oprávnění bylo prvotně převedeno z vlastníka na nájemce, který jedině za splnění této podmínky mohl toto oprávnění dále převádět na podnájemce. Odvolací soud vyhodnotil Rámcovou smlouvu uzavřenou mezi vlastníkem a provozovatelem jako smlouvu uzavřenou podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích, kterou nelze oddělovat od podnájemní smlouvy a při posouzení těchto smluv ve vzájemné souvislosti z nich vyplývá, že vlastník na žalobkyni převedl oprávnění k vymáhání náhrady ztráty. Problém dle stěžovatelky však spočívá v tom, že rámcová smlouva odkazuje na Úplnou smlouvu o podnájmu či případné podnájemní smlouvy uzavřené mezi Pražskou vodohospodářskou společností, a. s., a žalobkyní jako smlouvu uzavřenou dne 29. 3. 1999 včetně případných budoucích dodatků. Za tuto Úplnou smlouvu od podnájmu tak rozhodně dle mínění stěžovatelky nelze považovat podnájemní smlouvu ze dne 31. 1. 2006. V tomto kontextu je třeba zmínit, že rámcová smlouva v ustanovení čl. 3.3 pod písm. c) doplňuje, že při odkazu na případné další podnájemní smlouvy se jedná o smlouvy "jež budou svým obsahem nahrazovat Úplnou smlouvu o podnájmu pro období po 5. 11. 2013". I z tohoto považuje stěžovatelka za zcela jednoznačné, že rámcová smlouva v těchto ustanoveních nemohla odkazovat na podnájemní smlouvu z ledna roku 2006. Proto není možné text a obsah této podnájemní smlouvy hodnotit v kontextu smlouvy rámcové, neboť z uvedeného jasně vyplývá, že podnájemní smlouva uzavřená dne 31. 1. 2006 nemá s rámcovou smlouvou žádnou souvislost a byla uzavřena zcela nezávisle na ní. V řízení tak nebylo prokázáno, že nájemce byl oprávněn na základě smluvního ujednání s vlastníkem vymáhat nárok podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích, a tedy nebylo prokázáno, že byl způsobilý k převodu tohoto oprávnění na podnájemce - žalobkyni a vedlejší účastnici řízení o ústavní stížnosti.

8. Nárok vedlejší účastnice vyplývá z objektivní konstrukce odpovědnosti osoby, která má s provozovatelem kanalizace uzavřenou smlouvu o dodávce vody a odvádění odpadních vod. V nyní projednávaném případě bylo v jímce na pozemku stěžovatelky zjištěno znečištění vody a s ohledem na zákonnou konstrukci odpovědnostního vztahu byla stěžovatelka shledána za toto znečištění odpovědnou. Podle stěžovatelky se však jedná za dané situace a výše nastíněných skutkových okolností o vynucování odpovědnosti, které je v hrubém rozporu s dobrými mravy a zasahuje do práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví. Byť se jedná o situaci, kdy je na kanalizační přípojku napojeno více subjektů a je velmi obtížné zjistit skutečného znečišťovatele, stěžovatelka je označena za odpovědnou osobu, a to jen z toho důvodu, že na rozdíl od těchto ostatních uživatelů má s provozovatelem kanalizace uzavřenou smlouvu o dodávce vody a odvádění odpadních vod. Soudy však nepřihlédly k tomu, že v daném případě nemohla být stěžovatelka ani možným znečišťovatelem, neboť pozemky dále pronajímá, absolutně se na nich nevyskytuje, kanalizaci prokazatelně neužívá a navzdory tomu, že se jedná o osobu odpovědnou za znečištění, nemá vůči subjektům, které kanalizaci využívají, žádné kontrolní oprávnění a zákon jí ani neumožňuje regresně náhradu po zjištěném znečišťovateli následně zpětně vymáhat. Proto se domnívá, že tento princip odpovědnosti je v rozporu s ústavně zaručenými právy, konkrétně právem vlastnickým, které je omezováno zcela neproporcionálně, když v případě uplatnění zákonné objektivní odpovědnosti za znečištění odpadní vody má stěžovatelka hradit nárok podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích, aniž by ztrátu, resp. znečištění způsobila.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

10. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž stěžovatelčiny argumenty, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ohledně námitky vztahující se k absenci aktivní legitimace žalobkyně je třeba uvést, že obecné soudy nepochybily, pakliže ustanovení Rámcové smlouvy o provozování vodovodů a kanalizací ve vlastnictví hlavního města Prahy uzavřené mezi hlavním městem Prahou jako vlastníkem kanalizace a mezi žalobkyní jako provozovatelem kanalizace a Smlouvu o podnájmu a podmínkách provozování vodovodů a kanalizací ve vlastnictví hlavního města Prahy ze dne 31. 1. 2006 uzavřenou mezi Pražskou vodohospodářskou společností, a. s., jako nájemcem, a mezi žalobkyní, jako podnájemcem interpretovaly ve vzájemné souvislosti. Z obsahu předmětných smluvních ujednání je totiž zřejmý úmysl smluvních stran převést oprávnění podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích k vymáhání ztrát vzniklých neoprávněným odběrem vody (§ 10 odst. 1 cit. zákona) nebo neoprávněným vypuštěním odpadních vod do kanalizace (§ 10 odst. 2 cit. zákona) na provozovatele, kterým je v projednávaném sporu žalobkyně. Žalobkyni tedy svědčilo právo vystupovat před soudy a uplatňovat před nimi svůj nárok vůči stěžovatelce. Soudy přitom neopomněly vzít v potaz, že se zde jedná o třístupňový vztah mezi majitelem (hlavní město Praha), nájemce (Pražská vodohospodářská společnost, a. s.) a podnájemce, který je současně provozovatelem vodovodu a kanalizace (Pražské vodovody a kanalizace, a. s.). Obě smlouvy provedené před soudy v rámci důkazního řízení dovolují tento trojstupňový vztah mezi jednotlivými subjekty spolehlivě překlenout. Smlouvy přitom není možné interpretovat - opírajíc se o jejich výslovné znění, jak argumentuje stěžovatelka - natolik rigidně, aby to odporovalo zcela zřejmému úmyslu smluvních stran.

12. Námitka stěžovatelky ohledně zpochybnění aktivní legitimace žalobkyně je tak pouhou polemikou s výsledkem řízení, kterou je nutné odmítnout. Současně je ovšem nutno připomenout, že touto námitkou se už dostatečně podrobně a přesvědčivě zabývala všechna napadená rozhodnutí, přičemž ji obecné soudy shledaly nedůvodnou.

13. Ve vztahu k námitce porušení dobrých mravů (stěžovatelka namítá, že objektivní odpovědnostní vztah plynoucí z ustanovení § 10 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích vede k vymáhání ztráty po stěžovatelce, která přitom prokazatelně znečištění nemohla způsobit), je nutné uvést, že zde se argumentace stěžovatelky velice obecně zabývá vztahem objektivní odpovědnosti a porušení dobrých mravů. Ad absurdum by pak bylo možné z takové argumentace vyvodit, že každý objektivní odpovědností vztah je v rozporu s dobrými mravy, neboť vznik tohoto odpovědnostního vztahu nezávisí na zavinění odpovědné osoby, a to ani např. v nedbalostní formě. Nutno rovněž uvést, že jakkoliv stěžovatelka polemizuje se shora předestřenou zákonnou konstrukcí objektivní odpovědnosti, nevyužila svého oprávnění podat Ústavnímu soudu návrh na zrušení relevantních zákonných ustanovení (§ 74 zákona o Ústavním soudu).

14. Proto rovněž Ústavní soud v obecné rovině konstatuje, že ustanovení § 10 odst. 3 zákona o vodovodech a komunikacích formuje parametry odpovědnostního vztahu mezi vlastníkem (případně provozovatelem) vodovodu/kanalizace (osoba oprávněná) a odběratelem (osoba povinná). Odběratelem je podle ustanovení § 2 odst. 6 zákona o vodovodech a kanalizacích bez ohledu na fakticitu toho, zda tento skutečně využívá vodovod či kanalizaci, vlastník pozemku nebo stavby připojené na vodovod nebo kanalizaci. Tato odpovědnost je vymezena jako odpovědnost objektivní, tj. odpovědnost bez ohledu na zavinění odběratele. Je tedy nerozhodné, zdali odběratel o vypuštění odpadních vod do kanalizace v rozporu se zákonem a smluvním ujednáním s provozovatelem kanalizace skutečně věděl či vědět mohl.

15. Stěžovatelce je nutno částečně dát za pravdu v tom, že zvolená legislativní konstrukce zavádějící objektivní odpovědnost odběratele, zvýhodňuje provozovatele či vlastníka kanalizace nebo vodovodu. Toto zvýhodnění je však možné odůvodnit tím, že ochrana před neoprávněným odběrem vody z vodovodu (§ 10 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích) a ochrana před neoprávněným vypouštěním odpadních vod do kanalizace (§ 10 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích) zabezpečuje veřejný zájem při provozu vodovodů a kanalizací sloužících veřejné potřebě. Zda je toto omezení ústavně přípustné, lze konstatovat jen na základě testu proporcionality (k testu proporcionality srov. např. nález ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02, všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupné z http://nalus.usoud.cz). Je tak třeba zkoumat, zda je cíl sledovaný omezením legitimní a zda zvolený prostředek (zde zákonem volená odpovědnostní konstrukce) je schopen cíle dosáhnout (i), zda jde o prostředek nezbytný (ii) a zda není újma způsobená základním právům nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli (iii). V testu proporcionality musí vedle normativních aktů veřejné moci obstát i akty individuální, jinak řečeno i výklad normativních aktů musí být proporcionální (srov. nález ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/05).

16. Řádné fungování veřejné soustavy vodovodů a kanalizací, tj. takové fungování, kdy v rámci sítě vodovodů a kanalizací sloužících veřejné potřebě nedochází k neoprávněným odběrům a vody a současně kdy nedochází k neoprávněnému vypouštění odpadních vod, je bezpochyby cílem legitimním a zvolená objektivní odpovědnostní konstrukce má motivovat odběratele k tomu, aby nedocházelo k porušování jejich povinností. Současně však musí mít odběratel reálnou možnost vyvrátit, že k neoprávněnému odběru vody, případně k neoprávněnému vypuštění odpadních vod, resp. k překročení limitů pro přípustné znečištění odpadních vod stanovených kanalizačním řádem, došlo. Na to v daném případě reaguje smluvní ujednání mezi provozovatelkou a stěžovatelkou, kdy stěžovatelka se v rámci smluvního ujednání zavázala k tomu, že provozovatelce umožní provádět kontrolní odběry. Tyto vzorky jsou pak testovány akreditovanou institucí, přičemž stěžovatelka má možnost provést kontrolní testování k vyvrácení či zpochybnění těchto výsledků. Takovouto možnost obrany proti tvrzení o neoprávněném odběru vody nebo neoprávněnému vypouštění odpadních vod přitom lze hodnotit jako férovou a lze mít proto za to, že újma způsobená v důsledku legislativní volby zvoleného odpovědnostního vztahu zvýhodňující provozovatele či vlastníka soustavy není nepřiměřená, jak v obecné rovině naznačuje stěžovatelka.

17. Ústavní soud se neztotožnil ani s výhradami, které stěžovatelka uplatnila vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu, neboť z obsahu jeho odůvodnění je patrno, že odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně rozporovaných právních otázek a učiněný závěr, že v rámci dovolacího řízení nemůže přezkoumávat skutková zjištění učiněná v předchozím řízení, plně odpovídá stávající konstrukci dovolání (§ 237 na násl. o. s. ř.), kterou Ústavní soud neshledává důvod zpochybňovat.

18. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.