II. ÚS 2038/12
II.ÚS 2038/12 ze dne 14. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti D. K., zastoupeného JUDr. Martinem Klimo, advokátem, se sídlem v Brně, proti příkazu Krajského soudu v Brně sp. zn. 50 T 12/2008 ze dne 30. března 2012, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou dne 1. června 2012 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného příkazu. Tím bylo nařízení dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody. Má za to, že příkaz jakož i předchozí postup obecného soudu jsou v rozporu s jeho ústavně zaručenými základními právy podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje, že proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 39/2009-1170 ze dne 7. prosince 2009, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 a 4 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením do věznice s ostrahou, peněžitému trestu ve výši 500.000 Kč a trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce a prokuristy ve všech obchodních společnostech a družstvech na dobu sedmi let, podal návrh na obnovu řízení. Usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 50 T 12/2008-1478 ze dne 12. ledna 2012 byla obnova řízení povolena. Proti tomuto usnesení podal státní zástupce stížnost. Současně byl usnesením z téhož dne odložen na dobu do pravomocného rozhodnutí o obnově řízení výkon trestu, který mu byl uložen prve uvedeným rozsudkem. Ke stížnosti státního zástupce bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 19/2012-1531 ze dne 15. března 2012 zrušeno usnesení povolující obnovu řízení a nově byl návrh na obnovu řízení pro absenci důvodů zamítnut.

3. Stěžovatel namítá, že aniž by mu některé z uvedených usnesení bylo doručeno a aniž by mu po právní moci zamítavého usnesení soudu druhého stupně byla doručena nová výzva k nástupu výkonu trestu, bylo napadeným příkazem policejnímu orgánu nařízeno dodat stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody. O napadeném příkazu se stěžovatel dozvěděl v okamžiku zadržení policejním orgánem dne 3. dubna 2012 ve večerních hodinách. Stěžovatel tedy má jednoznačně za to, že obecné soudy nedostály ustanovením § 62 a násl. ve spojení s § 137 odst. 4 trestního řádu, zavazující k doručení usnesení. Stěžovatel odkazuje na nálezy sp. zn. III. ÚS 1231/11 (ze dne 8. prosince 2011) s tím, že zejména Vrchní soud v Olomouci neměl opomenout doručit zamítavé usnesení ohledně obnovy řízení, které tím nabylo právní moci a zapříčinilo i zrušení suspenzivní podmínky obsažené v odkladném usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. ledna 2012 a obnovilo účinnost původní výzvy k nástupu výkonu trestu odnětí svobody.

4. Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud stížnost projednal mimo pořadí, ve kterém jej obdržel. Na základě napadeného příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody, který v současnosti vykonává, a to ve Věznici Kuřim, může být vystaven v nejbližší době trestnímu stíhání pro přečin maření úředního výkonu a vykázání. Pokud bude napadený příkaz k dodání do výkonu trestu skutečně shledán protiústavním, narůstá dále každým dnem výše škody, k jejíž úhradě bude stát stěžovateli za nesprávný úřední postup povinen.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval návrhem stěžovatele na přednostní projednání mimo pořadí. K takovému postupu ovšem Ústavní soud neshledal důvod. Z ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu vyplývá, že je takový postup zcela výjimečným a bývá aplikován zpravidla jen v případech namítaných průtahů v řízení (sp. zn. II. ÚS 284/04, N 123/34 SbNU 269) a v případech omezení osobní svobody vazbou (sp. zn. II. ÚS 198/04, N 73/33 SbNU 225). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná a stěžovatelovy důvody rozhodně nejsou natolik relevantní, aby byly způsobilé změnit praxi Ústavního soudu.

6. Ve vztahu k vlastní ústavní stížnosti Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

7. Ústavní soud není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

8. Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 50 T 12/2008 Ústavní soud zjistil, že usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 19/2012-1531 ze dne 15. března 2012, kterým bylo ukončeno řízení o návrhu stěžovatele na obnovu řízení, bylo doručeno jeho obhájci, JUDr. Martinovi Klimo, dne 26. března 2012. To zcela odpovídá pravidlu obsaženému v § 62 odst. 2 trestního řádu, že se písemnosti doručují pouze obhájci obviněného, má-li jej, a nemá-li na základě doručované listiny obviněný sám něco konat. Ustanovení § 137 odst. 4 trestního řádu není k tomuto pravidlu speciální normou, neboť toliko reaguje na okruh osob oprávněných podat podnět k rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, který není omezen toliko na strany řízení. V každém případě se nález sp. zn. III. ÚS 1231/11 týká zcela jiné situace, než je nyní posuzována.

9. Pokud jde o skutečnost, že stěžovatel v daném případě nebyl před vydáním napadeného příkazu soudem vyzván k nastoupení výkonu trestu odnětí svobody, tak z úpravy obsažené v § 321 odst. 3 trestního řádu plyne, že ne v každém případě musí taková výzva předcházet vydání příkazu k dodání odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody. I kdyby snad ve stěžovatelově případě nebyly podmínky pro nevydání předchozí výzvy k dobrovolnému nástupu výkonu trestu, tak by sama tato skutečnost nemohla relevantně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, které již byly legitimně omezeny odsuzujícím rozsudkem.

10. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.