II. ÚS 2034/15
II.ÚS 2034/15 ze dne 17. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti příspěvkové organizace Základní škola a Mateřská škola, Bílý Potok, okres Liberec, příspěvková organizace, sídlem Bílý Potok 220, zastoupené JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem, sídlem Lidická 405/3, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2015 č. j. 21 Cdo 992/2015-184 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 8. prosince 2014 č. j. 35 Co 53/2014-158, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, a Bc. Ivany Zemanové - Halamkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž dle jejího názoru došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") částečným rozsudkem ze dne 16. 10. 2013 č. j. 16 C 90/2013-137 zamítl žalobu, jíž se vedlejší účastnice domáhala určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne 28. 11. 2012, kterou stěžovatelka vedlejší účastnici dala z důvodu nadbytečnosti dle § 52 písm. c) zákoníku práce, je neplatná. Okresní soud totiž dospěl k závěru, že stěžovatelka v důsledku organizačních změn, provedených opatřením ze dne 27. 11. 2012, činěných z důvodu rozpočtových úspor v souladu s normativem přiděleným stěžovatelce Krajským úřadem pro Liberecký kraj na 5,69 celkového pracovního úvazku v případě pedagogických pracovníků, musela přikročit k propuštění některého svého zaměstnance; předmětná výpověď je proto dle názoru nalézacího soudu platná.

3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že určil neplatnost předmětné výpovědi z pracovního poměru. Dle názoru odvolacího soudu totiž okresní soud správně zjištěný skutkový stav nesprávně právně hodnotil, když řádně nereflektoval skutečnost, že stěžovatelka - na úkor vedlejší účastnice - uzavřela dne 3. 12. 2012 s Mgr. Vendégovou dohodu o prodloužení pracovního poměru, přestože právě s touto zaměstnankyní byla původní pracovní smlouva uzavřena dne 27. 9. 2012 toliko na dobu určitou po dobu trvání pracovní neschopnosti Mgr. Antonové, jejíž pracovní poměr měl skončit ke dni 31. 10. 2012. Odvolací soud proto došel k závěru, že stěžovatelkou přijaté organizační opatření sledovalo jiný cíl, než deklarované snížení pedagogických pracovníků.

4. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, když konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a současně není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že jí napadená rozhodnutí jsou "ve flagrantním rozporu s judikaturou vyšších soudů" a "výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z interpretačních standardů, jež jsou v soudní praxi obecně respektovány". Stěžovatelka totiž namítá, že z hlediska nadbytečnosti není podstatný součet zaměstnanců, nýbrž součet pracovních úvazků. V této spojitosti přitom zdůrazňuje, že Mgr. Vendégová nastoupila na místo vychovatelky s nižším úvazkem i nižší platovou třídou než vedlejší účastnice, jež nesouhlasila s případným snížením svého úvazku. Stěžovatelka proto namítá, že pokud by nepřistoupila k organizační změně a na jejím podkladu nedala vedlejší účastnici výpověď, porušila by tím v konečném důsledku rozpočtovou kázeň dle zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.

6. Nadto stěžovatelka namítá, že krajský soud i Nejvyšší soud vyšly ve svých rozhodnutích z důkazu, jenž vůbec není v soudních spisech obsažen. Jestliže totiž krajský soud označil za rozpornou s předmětným organizačním opatřením stěžovatelky dohodu ze dne 3. 12. 2012, dle které byl prodloužen s Mgr. Vendégovou pracovní poměr na dobu neurčitou (neboť měla pouze zastupovat Mgr. Antonovou po dobu její pracovní neschopnosti), stěžovatelka namítá, že žádnou takovou pracovní smlouvu na dobu neurčitou s Mgr. Vendégovou neuzavřela. Krajský soud tedy dle názoru stěžovatelky přikročil ke změně meritorního rozhodnutí okresního soudu toliko na základě důkazu, jenž v řízení vůbec nebyl proveden. Toto procesní pochybení krajského soudu navíc Nejvyšší soud sice připustil, ve svém rozhodnutí je však řádně nereflektoval. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je proto nepřezkoumatelné.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

9. Projednávaná věc sice obsahuje dvě níže rozvedené potenciálně relevantní ústavněprávní námitky, z dále uvedených důvodů však představuje ve své podstatě pouze polemiku se správností rozhodnutí odvolacího soudu, jenž dospěl k závěru, že v dané věci nebyly naplněny podmínky výpovědi vedlejší účastnici pro nadbytečnost. Otázka správnosti přitom není referenčním kritériem důvodnosti ústavní stížnosti (viz výše), pročež Ústavní soud nemůže do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat ani v případě, kdy by měl za to, že napadené rozhodnutí je nesprávné (kupř. proto, že by čistě prizmatem tzv. podústavního práva bylo namístě jiné právní řešení, než to, které obecný soud zvolil). V kontextu námitek obsažených v posuzované ústavní stížnosti by proto Ústavní soud mohl svým kasačním rozhodnutím zrušit napadená rozhodnutí jen v případě, kdyby se rozhodnutí krajského soudu vskutku opíralo o důkaz, jenž není součástí spisu, resp. kdyby byl takový důkaz soudem hodnocen v extrémním rozporu s jeho obsahem. Nic takového se ale v posuzované věci nepodává.

10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zmiňuje řadu soudních rozhodnutí, se kterými má být napadený rozsudek krajského soudu "ve flagrantním rozporu". Z žádného ze stěžovatelkou odkazovaných judikátů Nejvyššího soudu (sp. zn. 6 Cz 215/67, 6 Cz 49/68 a 21 Cdo 1520/2011) však nevyplývá, že by v něm dospěl Nejvyšší soud ke stěžovatelkou implikovanému závěru, že již samotné odmítnutí zaměstnance uzavřít se zaměstnavatelem dohodu o snížení pracovního úvazku zakládá jeho nadbytečnost. Namítá-li proto stěžovatelka, že rozsudek krajského soudu představuje výraz svévole, neboť nerespektuje ustálenou rozhodovací praxi, postačí konstatovat, že se jí v tomto rozsahu svá tvrzení nezdařilo doložit.

11. Obdobný závěr je pak nutno učinit rovněž o námitce, že rozhodnutí krajského soudu se opírá o neprovedený důkaz. Na tomto místě je sice ve shodě s Nejvyšším soudem třeba připustit dílčí pochybení odvolacího soudu, jenž - mylně - označil změnu pracovní smlouvy ze dne 3. 12. 2012, dle které byl s Mgr. Vendégovou prodloužen pracovní poměr na dobu neurčitou, z tohoto pochybení soudu druhé instance však nelze vyvozovat stěžovatelkou předkládané závěry. Pakliže totiž Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvádí, že inkriminovanou dohodou byl s Mgr. Vendégovou prodloužen pracovní poměr do 28. 6. 2013 (čemuž stěžovatelka v ústavní stížnosti neoponuje), je zjevné (a to je třeba zdůraznit), že uvedené pochybení odvolacího soudu nemohlo mít žádný vliv na jeho právní závěr, že v důsledku této změny pracovní smlouvy Mgr. Vendégové jí byl prodloužen pracovní poměr na dobu přesahující dobu "záskoku" za Mgr. Antonovou; tudíž toto pochybení nemohlo nikterak ovlivnit ani závěr, že stěžovatelka v rámci učiněných organizačních opatření postupovala na úkor vedlejší účastnice. I když tedy odvolací soud okresním soudem provedený důkaz (srov. první odstavec na str. 4 a str. 7 rozsudku nalézacího soudu) nesprávně označil, je nepochybené, že tato nesprávnost nemohla mít žádný vliv na učiněné právní hodnocení věci, a už vůbec z této nesprávnosti (pochybení) nelze vyvozovat stěžovatelkou prezentovaný závěr, že napadené rozhodnutí je v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

12. Je tak namístě konstatovat, že napadená rozhodnutí nikterak nevybočují z mezí ústavnosti a že v posuzované věci k porušení stěžovatelkou odkazovaných ustanovení Listiny a Úmluvy nedošlo. Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.