II. ÚS 2029/12
II.ÚS 2029/12 ze dne 7. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti K. D., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, advokátem se sídlem Bolzanova 5, 618 00 Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 317/2011-230 ze dne 1. února 2012 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 74 C 5/2010-173 ze dne 7. října 2011 a postupu Psychiatrické léčebny ve Šternberku, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení čl. 4 odst. 4, čl. 7 odst. 2 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), dále ustanovení čl. 3 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva"), jakož i ustanovení čl. 15 odst. 1, čl. 22 a čl. 25 Úmluvy Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, shora označeným rozsudkem zamítl nejprve žalobu na ochranu osobnosti formou omluvy za snížení důstojnosti stěžovatele při jeho hospitalizaci v Psychiatrické léčebně ve Šternberku v důsledku podmínek pobytu a léčby, dále zamítl žalobu na zaplacení peněžitého zadostiučinění ve výši 500 000 Kč, uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované, Psychiatrické léčebně ve Šternberku, na nákladech řízení částku 31 800 Kč a nepřiznal státu právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce neprokázal a v řízení nebylo ani jinak zjištěno, že se žalovaná při realizaci nařízené ústavní sexuologické léčby dopustila protiprávních zásahů do důstojnosti žalobce při jeho léčbě v období od 13. 11. 2007 do 4. 9. 2008, a už vůbec nebylo zjištěno, že by prokázané postupy žalované měly charakter mučení či jiného ponižujícího nelidského zacházení.

Proti tomuto rozsudku ve znění doplňujícího usnesení podal stěžovatel včasné odvolání, v němž vyjádřil se závěry krajského soudu nesouhlas. Namítl, že při jednání krajského soudu dne 23. 6. 2011 navrhl rozšíření žaloby o další dva protiprávní zásahy do svých osobnostních práv, jejichž existenci zjistil až ze spisu veřejného ochránce práv ve věci žalobce, jež mu byl zpřístupněn "během přípravného jednání soudu". Protiprávní zásahy měly spočívat ve skutečnosti, že zaměstnanec žalované dne 5. 12. 2007 aplikoval žalobci injekční stříkačkou namísto léku pouze vodu a dne 29. 11. 2007 neoprávněně použil vůči žalobci omezovací prostředek formou tlumícího přípravku, aniž k tomu byly podmínky. Podle názoru žalobce krajský soud pochybil, když navržené rozšíření žaloby nepřipustil, neboť "v tomto případě byla prolomena zásada koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř." Stěžovatel dále namítl celou řadu případů a skutečností, které dle něj dokládají a dokumentují nelidské zacházení, což ve svém odvolacím návrhu podrobněji rozvedl. Žalobce dále krajskému soudu vytýkal, že neprovedl důkaz jeho zdravotnickou dokumentací z pobytu v Psychiatrické léčebně ve Šternberku, zprávou veřejného ochránce zpráv z návštěv psychiatrických léčeben ani zprávou z následných návštěv psychiatrických léčeben z listopadu 2010 za účelem "učinění si obrázku, jaká péče je poskytována v jiných zařízeních, která byla hodnocena výrazně méně kriticky, než v případě Psychiatrické léčebny Šternberk".

Odvolací soud o podaném odvolání rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se po právním rozboru Úmluvy a příslušné judikatury Evropského soudu pro lidská práva ztotožnil se závěry, které učinil krajský soud, přičemž odvolací námitky nebyl shledal důvodnými.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že postupem Psychiatrické léčebny ve Šternberku, respektive Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, a Vrchního soudu v Olomouci došlo k porušení výše uvedených právních aktů. Stěžovatel uvádí, že pobyt v Psychiatrické léčebně Šternberk a podmínky jeho léčby v tomto zařízení "nepřiměřeně zasáhly do jeho soukromého života a založily mučení nebo nelidské či ponižující zacházení". Zároveň prý také porušily jeho právo na soukromý a rodinný život. Stěžovatel se zejména domnívá, že podmínky pobytu a léčby ve zmíněném zařízení neobstojí v testu přiměřeností zásahů do soukromého života a zároveň ve svém souhrnu zakládají primárně mučení nebo nelidské či ponižující zacházení a neproporcionálně zasahují rovněž do jeho práva na soukromý život, což stěžovatel podrobně dokumentuje a rozvádí na konkrétních dílčích pochybeních, jichž se léčebna měla vůči stěžovateli dopustit, kupříkladu nuceným společným sprchováním za přítomnosti (přímého dozoru) zaměstnance léčebny opačného pohlaví, nemožnost ležet na vlastním lůžku v průběhu dne, nemožnost pobývat mimo uzavřené oddělení aj.

Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Psychiatrické léčebny ve Šternberku došlo vůči stěžovateli k poškození jeho práva na zákaz mučení a jiného nelidského a ponižujícího zacházení, jakož i práva na jeho soukromý a rodinný život, jakož i aby zrušil ústavní stížností dotčená rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud je na prvém místě nucen konstatovat, že požadavkem stěžovatele, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Psychiatrické léčebny ve Šternberku došlo vůči stěžovateli k poškození jeho práva na zákaz mučení a jiného nelidského a ponižujícího zacházení, jakož i práva na jeho soukromý a rodinný život, se Ústavní soud nemůže zabývat, neboť není k projednání takového návrhu příslušný ve smyslu § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud opakovaně judikoval, že ústavní stížností je zásadně možno se bránit toliko proti aktuálnímu, trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 62, str. 119 a násl.). Za situace, kdy není možno orgánu veřejné moci zakázat pokračování v porušování dotčeného ústavně zaručeného práva či svobody, resp. přikázat mu, aby byl obnoven stav před porušením [§ 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu], a to z toho důvodu, že se jednalo toliko o jednorázové zásahy do práv stěžovatele, nedisponuje Ústavní soud kompetencí, která by mu umožnila ve prospěch stěžovatele zasáhnout a závadný stav odstranit, neboť stěžovatel se již v předmětném zařízení nenachází. Za těchto okolností by se jednalo toliko o akademický výrok, k jehož vydání však není Ústavní soud příslušný. Dále by Ústavní soud vydáním takového rozhodnutí suploval rozhodovací činnost orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů. Nadto je třeba poznamenat, že by zde bylo nutno doložit vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, přičemž za tyto prostředky nelze pokládat výlučně žalobu na ochranu osobnosti, nýbrž taktéž prostředky, které se nabízejí v ustanoveních § 351 a násl. trestního řádu. Vyčerpání těchto prostředků však stěžovatel nedoložil.

Ve vztahu k zbývající části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel žádá kasaci výše citovaných soudních rozhodnutí, Ústavní soud především podotýká, že ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko výlučným popisem a rozborem jednotlivých pochybení léčebny, jakož i opakováním těch argumentů, které stěžovatel namítal v řízení před obecnými soudy, aniž by ovšem současně jakkoli zpochybňoval závěry, ke kterým obecné soudy v předmětném řízení dospěly, a to i ve vztahu k námitkám stěžovatele. Stěžovatel dokonce ani se způsobem, jakým se obecné soudy rozhodující o podané žalobě na ochranu osobnosti, nijak nepolemizuje, v ústavní stížnosti toliko obsáhle předestřel svůj vlastní pohled na zacházení v daném zdravotnickém zařízení. Stěžovatel tak neuvádí byť jedinou ústavněprávně relevantní námitku (nepočítaje v to obecné a dále nerozvedené tvrzení stěžovatele, formulované na straně 5 ústavní stížnosti, že údajným nerespektováním významu obsahu zpráv veřejného ochránce práv v posuzovaném řízení mohlo dojít k porušení práv stěžovatele), jíž by alespoň částečně mohl zpochybnit ústavní konformitu rozporovaných rozsudků obecných soudů, ačkoli obecné soudy se zevrubně zabývaly jak právními otázkami interpretace a aplikace ustanovení nejrůznějších právních aktů týkajících se zákazu mučení a jiného nelidského a ponižujícího zacházení, včetně judikatury Evropského soudu pro lidská práva, tak i otázkou hodnocení skutkového stavu, přičemž v řízení před soudem prvé i druhé stolice byla provedena celá řada důkazů, na nichž napadená rozhodnutí spočívají.

Za dané situace tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost v části, v níž se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Psychiatrické léčebny ve Šternberku došlo vůči stěžovateli k poškození jeho práva na zákaz mučení a jiného nelidského a ponižujícího zacházení, jakož i práva na jeho soukromý a rodinný život, dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d), e) zákona o Ústavním soudu pro nepříslušnost Ústavního soudu i nepřípustnost návrhu, ve zbývající části pak podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož předpisu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 7. srpna 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.