II. ÚS 2023/12
II.ÚS 2023/12 ze dne 15. 8. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Občanského sdružení Masarykova čtvrť, sídlem Brno, Preslova 50, zastoupeného JUDr. Michalem Závodským, advokátem se sídlem v Brně, Heršpická 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012 ve věci sp. zn. 30 Cdo 2541/2010, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 2009 ve věci sp. zn. 1 Cmo 8/2009 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2008 ve věci sp. zn. 25 Cm 66/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění

Projednávanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena jeho základní práva garantovaná ustanoveními čl. 10 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně zamítl žalobu stěžovatele na ochranu dobré pověsti právnické osoby formou požadovaného zadostiučinění ve výši 1 000 000,- Kč. Dobrá pověst stěžovatele měla být poškozena žalovanou společností jako vydavatelem deníku Mladá Fronta DNES (dále jen "MF Dnes") v roce 2002, a to zejména v měsíci červenci, kdy tento deník zveřejnil sérii článků, jež závažným způsobem poškodily dobrou pověst stěžovatele, neboť v nich mělo být nepravdivě tvrzeno, že stěžovatel nebo jeho jednotliví členové požadovali zákaz vstupu onkologicky nemocným pacientům do parku u Masarykova onkologického ústavu. Nalézací soud totiž po provedeném řízení dospěl k závěru, že původcem požadavku na zákaz vstupu onkologicky nemocných pacientů do připravovaného veřejného parku na Žlutém kopci v Brně z důvodu jejich rizikovosti pro těhotné ženy a děti, který dne 29. 1. 2002 projednala stavební komise Rady městské části Brno-střed a dne 15. 5. 2002 Rada městské části Brno-střed, byl samotný stěžovatel. Kritické články o tomto požadavku, zaměřené vůči stěžovateli, které byly ve dnech 18. 7. až 30. 10. 2002 publikovány v deníku MF Dnes, měly dle názoru nalézacího soudu pravdivý základ, a přestože některé z nich byly velice ostré, neporušily stěžovatelem dovolávaná práva. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že by se žalovaná zveřejněnými články dopustila protiprávních zásahů do dobré pověsti stěžovatele chráněné ustanovením § 19b odst. 3 občanského zákoníku. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci rubrikovaným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil a stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy na základě hrubé dezinterpretace provedených důkazů, a z nich proto nesprávně vyvozených závěrů, dospěly "k nepřehlédnutelnému omylu", že požadavek na zamezení vstupu nemocných rakovinou do plánovaného parku měl vzejít z jeho strany. Dle názoru stěžovatele tedy učiněné "právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, respektive z nich ani interpretačně vůbec nevyplývají".

Namítaný "extrémní nesoulad" spatřuje stěžovatel v prvé řadě v tom, že nalézací soud zamítl jeho žalobu (a instančně nadřízené soudy tento postup posléze posvětily), přestože v řízení nebylo prokázáno, že by požadavek na omezený přístup onkologických pacientů do nemocničního parku vznesl stěžovatel, a naopak bylo prokázáno, že stěžovatel sporný názor vždy prezentoval jako názor Masarykova onkologického ústavu v Brně (dále jen "MOÚ") a nikoliv jako svůj vlastní. V ústavní stížnosti proto stěžovatel obsáhle poukazuje na nejrůznější skutečnosti, jež dle jeho názoru jednoznačně zpochybňují správnost stěžejních skutkových zjištění týkajících se stanoviska stěžovatele ze dne 3. 12. 2001 a obsahu jednáni stavební komise Rady městské části Brno-střed ze dne 29. 1. 2002. Zdůrazňuje, že se soudy první a druhé instance vůbec nezabývaly otázkou věrohodnosti tehdejšího ředitele MOÚ prof. MUDr. Rostislava Vyzuly, CSc., jehož svědecká výpověď vykazovala dle názoru stěžovatele zjevné rozpory. Otázka věrohodnosti prof. Vyzuly je přitom v projednávané věci zcela klíčová, neboť právě on měl dle tvrzení stěžovatele při schůzce s předsedou stěžovatele dne 8. 11. 2001 poukázat na možnou rizikovost návštěv parku pro těhotné ženy a děti. Obecné soudy proto měly dle stěžovatele věnovat větší pozornost otázce věrohodnosti tohoto klíčového svědka. Pokud nalézací soud označil za "nezávislé" svědky z řad zástupců městské části, z jejichž výpovědí vyvodil popis skutkového děje v části týkající se průběhu jednáni stavební komise Rady městské části Brno-střed ze dne 29. 1. 2002, nebral vůbec do úvahy skutečnost, že právě tito svědkové byli v dané věci zjevně podjatí, neboť měli zájem na tom, aby městská část byla z autorství problematického výroku vyviněna. Skutková zjištění považuje stěžovatel navíc za neúplná, neboť soudy obou instancí ve svém rozhodování vůbec nezohlednily závěry odborného posudku Mgr. Svatavy Navrátilové z Katedry žurnalistiky Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, dle kterých způsob napsání předmětných článků v MF Dnes představuje závažné provinění proti pravidlům profesní etiky.

Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel dále v tom, že obecné soudy postupovaly v rozporu se závěry relevantní judikatury (nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 367/03, I. ÚS 156/99, I. ÚS 453/03 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 1385/2006), neboť inkriminované novinové články neobsahovaly hodnotové soudy (jejichž pravdivost není nutno prokazovat), nýbrž tvrzení, jež se nezakládají na pravdě a za něž tedy nese žalovaná objektivní odpovědnost nakladatele.

Nadto se stěžovatel v ústavní stížnosti ohrazuje rovněž proti závěru nalézacího soudu, že je na něj možno bez dalšího aplikovat pravidla posuzování zásahu do dobré pověsti jako je tomu u politiků nebo politických stran. Stěžovatel se domnívá, že taková konstrukce ("ostatní občané" vs. občanské sdružení) je nesprávná, neboť uměle staví občanská sdružení do postavení, kam je zákonodárce bezesporu nemínil umístit. V této souvislosti stěžovatel připomíná, že dle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, nesmí být nikomu občansky na újmu, že se sdružuje.

Stěžovatel ještě s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 3638/2009 namítá, že "dle všeho nebyla v prvním stupni dána věcná příslušnost krajského soudu, jelikož vztah mezi stěžovatelem a žalovanou nelze podřadit pod klasifikaci obchodních vztahů ve smyslu ustanovení § 261 a § 262 obchodního zákoníku, pročež "řízení mohlo být také postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.

Skutečnosti uvedené v předchozím odstavci jsou přitom při hodnocení projednávané ústavní stížnosti zcela zásadní, neboť stěžovatel svojí ústavní stížností předkládá Ústavnímu soudu k posouzení obsáhlou polemiku se správností skutkových zjištění nalézacího soudu, čímž ve své podstatě staví Ústavní soud do role další "odvolací" instance, tedy do role, jež mu (viz výše) v žádném případě nepřísluší.

Ústavní soud předesílá, že nemůže v řízení o ústavní stížnosti meritorně přezkoumávat správnost skutkových zjištění nalézacího soudu (mj. i proto, že tato kompetence zásadně nepřísluší ani dovolacímu soudu, tím spíše by tedy mohla příslušet soudu ústavnímu). Je proto třeba se omezit na konstatování, že stěžovatelem tvrzený exces při hodnocení důkazů Ústavní soud v postupu nalézacího a odvolacího soudu neshledal.

Ústavní soud konstatuje, že skutkové závěry soudu prvního stupně mají oporu v provedených důkazech a že z těchto důkazů jiné skutkové závěry ve své podstatě nebylo možno ani učinit, což je nutno v kontextu dané věci zdůraznit přinejmenším proto, že ani procesní situace, kdy by - hypoteticky - bylo možno z provedených důkazů vyvodit i jiné skutkové závěry (jiný popis skutkového děje), než které soud učinil, nezakládá bez dalšího protiústavnost napadeného rozhodnutí. I kdyby byl totiž původcem problematického výroku skutečně prof. Vyzula, není z provedených důkazů - jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudů první a druhé instance - zřejmé, jak by se jeho slova mohla na jednání stavební komise dostat jinak, než právě prostřednictvím členů stěžovatele. Tuto okolnost stěžovatel ostatně nezpochybňuje, pouze zdůrazňuje, že údajný výrok prof. Vyzuly uváděli jeho členové vždy zcizovací částicí "prý". Z toho nalézací soud dovodil, že z provedených důkazů vyplývá jen a pouze to, že inkriminovanou otázku veřejné přístupnosti plánovaného parku na jedná orgánů městské části vnesl právě stěžovatel, respektive jeho členové, byť i prostřednictvím zvolené "zcizovací" rétorické figury. Tomu ostatně koresponduje i skutkové zjištění, kterému stěžovatel ani neoponuje, že jeho tehdejší předseda RNDr. Vladimír Pacold se před svědky opakovaně vyjádřil v tom smyslu, že možnou nebezpečnost onkologických pacientů pro zdravou část populace nechá prověřit hygieniky.

Není tedy pochyb o tom, že stěžejním bodem projednávané právní věci byla otázka, zda tehdejší ředitel MOÚ prof. Vyzula skutečně při schůzce s předsedou stěžovatele vyslovil problematické tvrzení, či nikoliv. Z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku je přitom zřejmé, že jediným nezávislým svědkem této schůzky byl Ing. Knězek, jehož výslech však nebyl navržen, a to ani stěžovatelem. Pokud tedy stěžovatel výslech tohoto svědka nenavrhl, jde v kontextu kontradiktorního řízení tato okolnost zjevně k jeho tíži. Namítá-li přitom stěžovatel možnou nevěrohodnost prof. Vyzuly, postačí uvést, že stěžovatelem tvrzený rozpor soud prvního stupně neshledal a tento rozpor z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ani nevyplývá (srov. str. 6 rozsudku nalézacího soudu).

Z výše uvedených důvodů nedopadají do posuzované věci závěry stěžovatelem odkazovaných judikátů Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, neboť - a to je klíčové - v řízení nebyla prokázána zjevná nepravdivost v inkriminovaných článcích uváděných tvrzení. Aplikační důsledky pojmové odlišnosti mezi hodnotovým soudem a tvrzením (zprávou o realitě) se tak v dané věci neuplatní.

Z ústavněprávního hlediska nelze dle Ústavního soudu nic vytknout ani stanovisku nalézacího soudu, že je na stěžovatele nutno hledět prizmatem ustanovení § 19b odst. 3 občanského zákoníku obdobně jako na politickou stranu. Namítá-li stěžovatel, že ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb. nesmí být nikomu občansky na újmu, že se sdružuje, postačí připomenout, že totéž platí i o sdružování v politických stranách (srov. ustanovení čl. 3 odst. 3 ve spojení s čl. 20 odst. 2 Listiny a ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 424/1991 Sb, o sdružování v politických stranách a v politických hnutích).

Pro úplnost Ústavní soud ještě uvádí, že důvody, kvůli kterým soud nebral v potaz stěžovateli příznivé závěry znaleckého posudku Mgr. Svatavy Navrátilové, předestřel na str. 22 napadeného rozsudku, pročež kritéria, jež by odůvodňovala indikaci "opomenutého důkazu", v projednávané věci naplněna nebyla. Namítá-li stěžovatel, že v projednávané věci nebyla dána ve smyslu závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 3638/2009 věcná příslušnost krajského soudu, neboť daná věc neměla obchodněprávní povahu, Ústavní soud odkazuje na závěry rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2010 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu 2/2011, str. 70), dle kterých jsou k projednání a rozhodnutí ve věci ochrany názvu a dobré pověsti právnické osoby podle ustanovení § 19b odst. 3 občanského zákoníku v prvním stupni příslušné krajské soudy bez zřetele k tomu, zda stranami sporu jsou podnikatelé. Vrchní soud v odůvodnění tohoto rozhodnutí přitom výslovně uvedl: "Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3638/2009, jímž je při předložení věci k rozhodnutí podle § 104a odst. 2 o.s.ř. předkladatelem argumentováno, je rozhodnutím ojedinělým, z dosavadní judikatury vybočujícím a podle názoru Vrchního soudu v Praze i proto (vedle shora uvedených důvodů) z něho nelze vycházet."

Ústavní soud proto uzavírá, že právní názor vyjádřený obecnými soudy v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v těchto rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. K porušení stěžovatelem dovolávaných ustanovení Listiny tak v posuzované věci zjevně dojít nemohlo.

Ústavní soud dodává, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, o jejichž "nepřijatelnosti" je možno rozhodnout již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim v ústavní stížnosti uplatněna, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny a nemůže se již vzhledem ke své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V této fázi se přitom jedná o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud tak z uvedených důvodů stěžovatelův návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2013

´ Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.