II. ÚS 2017/07
II.ÚS 2017/07 ze dne 28. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele Ing. P. C., zastoupeného Mgr. Jitkou Logesovou, advokátkou sídlem Na Příkopě 19, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2007 č. j. 50 Cm 89/2006-179, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 8. 2007, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vydaného v rámci řízení o návrhu stěžovatele jako místopředsedy představenstva obchodní společnosti Moravské naftové doly, a. s., se sídlem Úprkova 807/6, Hodonín (dále též "obchodní společnost"), na vyslovení neplatnosti valné hromady uvedené obchodní společnosti ze dne 9. 6. 2006. Tvrdil, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil své přesvědčení, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, kterým byl obchodní společnosti ustanoven dle ustanovení § 29 odst. 2 a § 192 odst. 2 o. s. ř. procesní opatrovník, byly porušeny zásadním způsobem předpisy procesního práva. K ustanovení opatrovníka JUDr. P. H., MBA, došlo na návrh obchodní společnosti, jejímž jménem však jednal neoprávněný jednatel Ing. M. J., který vystupoval jako její předseda představenstva, ačkoli jeho funkce zanikla na valné hromadě dne 17. 5. 2006. Své jednání přitom nekonzultoval s představenstvem obchodní společnosti ani dozorčí radou. Nelze je proto dle stěžovatele považovat za jednání jménem této společnosti. Jak je stěžovateli známo, Ing. M. J. svým postupem sleduje zájmy společnosti K&K Capital Group SE, a. s., jež usiluje o získání kontroly nad uvedenou obchodní společností na úkor jejích ostatních akcionářů, přičemž ustanovený opatrovník v projednávané věci s touto společností ve své advokátní praxi spolupracuje. Stěžovatel uvedl, že souhlasí s ustanovením opatrovníka obchodní společnosti za situace, kdy v jejím představenstvu proti sobě stojí dvě skupiny akcionářů, současně je však přesvědčen, že za této situace může být opatrovníkem jedině osoba nezávislá na soupeřících stranách. Ustanovený opatrovník si musel být vědom svého střetu zájmů a měl tedy funkci odmítnout.

Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím Krajský soud v Brně ustanovil pro řízení o návrhu na určení neplatnosti usnesení valné hromady ze dne 9. 6. 2006 předmětné obchodní společnosti opatrovníka JUDr. P. H., MBA, advokáta (dále též "opatrovník"). Své rozhodnutí odůvodnil okolností, že vzhledem k probíhajícím sporům o platnost valných hromad, na kterých byla přijata usnesení o odvolání a jmenování členů představenstva a dozorčí rady obchodní společnosti, nemůže představenstvo tuto společnost v probíhajícím řízení zastupovat, a proto jsou dány důvody podle § 29 odst. 2 o. s. ř.

Stěžovatel (společně s druhým navrhovatelem) podal proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 4. 2007 č. j. 5 Cmo 131/2007-353 tak, že napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že nemá pochyb o tom, že v tomto konkrétním případě byly splněny zákonné podmínky pro ustanovení opatrovníka dané obchodní společnosti. Dospěl přitom k závěru, že otázka, zda návrh na ustanovení opatrovníka podala za společnost osoba neoprávněná, není právně významnou, neboť soud je oprávněn ustanovit opatrovníka účastníku řízení i bez návrhu. Ve spise byl založen souhlas navrhovaného opatrovníka a jednalo se o osobu advokáta. Soud tedy neměl pochybnosti o jeho způsobilosti vykonávat uvedenou funkci. Advokát, který byl usnesením soudu ustanoven opatrovníkem pro řízení dle § 29 odst. 2 o. s. ř., je povinen tuto funkci vykonávat, ledaže by měl důvod, pro který by byl ve vztahu k dotčenému účastníku a případně účastníkům povinen odmítnout poskytnutí právních služeb podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona o advokacii. To však v tomto konkrétním případě nenastalo. Odvolací soud pro úplnost uzavřel, že pokud by ustanovený opatrovník vykonával svoji funkci v rozporu s výše uvedeným ustanovením, je nepochybné, že by se tímto konáním vystavoval kárné odpovědnosti.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Při posuzování nyní projednávané ústavní stížnosti stěžovatele se Ústavní soud v prvé řadě zabýval obsahovými náležitostmi návrhu. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti přednesl argumentaci, v níž jednak vytýkal Vrchnímu soudu v Olomouci jako soudu odvolacímu, že se nezabýval důkazy předloženými stěžovatelem, a dále vedl polemiku s jeho právními závěry (zejména hodnocením podmínek pro odmítnutí funkce opatrovníka advokátem), a to aniž by usnesení Vrchního soudu v Olomouci napadl samotným petitem své ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že z odůvodnění ústavní stížnosti bylo zřejmé, že jeho ústavní stížnost směřuje také proti tomuto rozhodnutí, a stěžovatel přiložil fotokopii rozhodnutí jako jednu z příloh ústavní stížnosti, nepovažoval Ústavní soud tuto skutečnost za důvod pro odmítnutí stížnosti, ale pohlížel na ni jako na odstranitelnou vadu návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20.4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č.3, 2004. str. 125). Ústavní soud proto, vzhledem k předložené argumentaci, nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti a ani k odstranění vady podání. Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, včetně rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ve shodě se svou ustálenou judikaturou Ústavní soud i v souvislosti s posuzovanou věcí zdůrazňuje, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž současně nelze případnou zjištěnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především využitím procesních prostředků daných právním systémem České republiky. Ústavní soud tak v civilním řízení (ale nejen v něm) zpravidla posuzuje jeho soulad se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny, jehož se dovolává i stěžovatel, v jeho celku, tj. v zásadě až po pravomocném skončení řízení. Jen výjimečně je předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, to však za podmínky, že současně je tímto rozhodnutím přímo a neodčinitelně zasahováno i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.

Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení namítaného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Ústavní soud podotýká, že právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny nelze vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Ústavní soud se v projednávané věci tedy mohl soustředit toliko k úsudku, zda nedošlo ze strany obecných soudů při hodnocení návrhu na ustanovení procesního opatrovníka obchodní společnosti ke zjevnému, resp. extrémnímu, vybočení ze zákonných zásad, takové pochybení však v rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud neshledal. Z obsahu rozhodnutí je patrné, že soudy náležitě zvažovaly podmínky pro ustanovení opatrovníka, přičemž v projednávaném případě o jeho nezbytnosti neměly pochyb. Odvolací soud dostál i požadavku náležitého odůvodnění rozhodnutí v rozsahu požadavků zakotvených v § 157 o. s. ř., jestliže dostatečně konkrétně uvedl, o jaké skutečnosti se ve svých závěrech opíral. Námitce stěžovatele, že se odvolací soud jeho námitkami dostatečně nezabýval přisvědčit nelze. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že zjištění, která soud potřeboval k rozhodnutí, vyplývala ze spisového materiálu.

Ústavní soud pro úplnost podotýká, že ustanovení opatrovníka právnické osobě není, samo osobě, žádným porušením základního hmotného práva subjektu, který má majetkový podíl v opatrovanci. Posouzení podmínek pro ustanovení opatrovníka je plně v kompetenci obecných soudů. Vlastním usnesením soudů ani nebyla zasažena žádná majetková práva stěžovatele.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.