II. ÚS 2001/12
II.ÚS 2001/12 ze dne 14. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem, se sídlem v Písku, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2102/2010-263 ze dne 13. března 2012, spojené se žádostí o náhradu nákladů řízení, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 28. května 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tím bylo pro absenci zásadního významu po právní stránce jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 444/2009-249 ze dne 13. ledna 2010. Tím byl k jeho odvolání potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 12 C 91/2006-220 ze dne 2. února 2009, jímž byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení 1.400.000 Kč z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Písku v řízení o výkon rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a právo vlastnit majetek garantované "čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod".

2. V ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje, že Okresní soudu v Písku v řízení o výkon rozhodnutí vedeném proti stěžovateli jako povinnému pod sp. zn. 7 E 4/97 nevydal rozhodnutí, respektive neučinil právní úkon poté, co od stěžovatele převzal směnku a uložil ji do trezoru soudu, a teprve dne 29. ledna 1999 nařídil výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky ze směnky v době, kdy tato pohledávka již byla promlčena a jeho dlužník se promlčení dovolal. Díky uložení směnky v trezoru soudu stěžovatel podle svého tvrzení nemohl zjistit, že se blíží její promlčení a nemohl uplynutí promlčecí doby nijak zabránit. Proto se domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem jmenovaného soudu.

3. Stěžovatel se domnívá, že se obecné soudy v otázce okamžiku začátku běhu promlčecí doby mýlí. Připouští, že se z rozhodnutí odvolacího soudu o odmítnutí odvolání svého dlužníka proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (od jehož doručení odvodily obecné soudy počátek běhu promlčecí doby pro uplatnění nároku na náhradu škody) dozvěděl, že jeho dlužník vznesl námitku promlčení. Jelikož odvolání bylo odmítnuto, tak nemohl vědět, jaké důsledky bude mít námitka promlčení v dalším průběhu řízení. Předmětné vykonávací řízení bylo ukončeno usnesením Okresního soudu v Písku č. j. E 4/97-65 ze dne 25. dubna 2005, které nabylo právní moci dne 4. června 2005. Má za to, že teprve skončením vykonávacího řízení mohl stěžovatel učinit závěr, že jeho dlužník v tomto řízení dluh neuhradí. Teprve tehdy mohl po soudu žádat vrácení směnky, aby ji uplatnil soudně. Pokud by v tomto směnečném řízení dlužník nevznesl námitku promlčení, byla by směnečná pohledávka stěžovateli na základě směnky přiznána. Škoda mu nemohla vzniknout dříve, než po skončení předmětného vykonávacího řízení, respektive po vrácení směnky. Z toho vyvozuje, že žalobu podal dne 7. února 2006 včas ve tříleté subjektivní promlčecí lhůtě. Zásah do jeho základních práv je o to flagrantnější, že soudy rozhodovaly o nároku stěžovatele vůči České republice, která škodu způsobila jednáním soudu, který nesprávně uplatnil vůči stěžovateli pravomoci při výkonu rozhodnutí. Proto se domnívá se, že i kdyby byl nárok na náhradu škody promlčen, měly soudy dospět k závěru, že je v daném případě vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy a neměly k ní přihlížet. Takové jednání státu je v rozporu s apelem Ústavního soudu, aby se obecné soudy snažily ve všech případech nalézt spravedlivé řešení sporů.

4. Přiložil protokol ze dne 26. července 2005, který byl sepsán o jednání stěžovatele s předsedou Okresního soudu v Písku, s tím, že jej předseda Okresního soudu v Písku odrazoval od vymáhání škody. Dále přiložil dopis Ministerstva spravedlnosti ze dne 26. května 2008, ve kterém mu nebylo umožněno nahlédnout do spisu ohledně uplatněného nároku na náhradu škody. Považuje postup všech soudů i ministerstva spravedlnosti za nemravný, pouze zhoršující újmu, která mu byla způsobena.
5. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

6. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

7. Stěžovatel bez jakéhokoliv zdůvodnění požádal o přiznání náhrady nákladů řízení vůči vedlejšímu účastníkovi řízení.

8. Dovolací soud v napadeném rozhodnutí s odkazem na svou ustálenou rozhodovací činnost jasně vyložil, že počátek běhu promlčecí doby nároku na náhradu škody za nesprávný úřední postup se odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený o škodě dověděl, tedy kdy prokazatelně získal vědomost o tom, že vznikla. Nejde přitom o vědomost o škodné události (o nesprávném úředním postupu), která škodu vyvolala, nýbrž o vědomost o vzniku majetkové újmy na straně poškozeného. Počíná tedy běžet okamžikem, kdy se poškozený o vzniku škody dozvěděl, tedy když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah. V této souvislosti byl shledán správným závěr odvolacího soudu, že o případném nesprávném úředním postupu Okresního soudu v Písku, na základě kterého mu měla vzniknout jím tvrzená majetková újma, se stěžovatel dozvěděl v okamžiku, kdy mu bylo doručeno odmítací usnesení odvolacího soudu ze dne 30. června 1999. Z něho se totiž dozvěděl, že zanikla jeho pohledávka ze směnky (uložené v trezoru soudu po dobu trvání exekučního řízení) z důvodu směnečným dlužníkem v odvolání vznesené námitky promlčení směnečné pohledávky. Dlužno dodat, že obecné soudy všech stupňů se shodly na tom, že vlastní směnečná pohledávka byla promlčena ještě dříve, a to 1. dubna 1998. Bylo tedy shledáno správným, že byla jako oprávněná shledána námitka promlčení nároku, který stěžovatel uplatnil žalobou podanou až dne 7. února 2006, tedy po uplynutí tříleté lhůty.

9. Vývody dovolacího soudu lze shledat legitimními a předvídatelnými, nepříčícími se jakémukoliv základnímu právu nebo svobodě stěžovatele. Nesouhlas s těmito závěry jsou tedy pouhou polemikou, která zásadně není způsobilá pousnout věc do ústavněprávní roviny. Pokud stěžovatel namítá, že k námitce promlčení nemělo být přihlíženo, protože se příčí dobrým mravům, tak tuto námitku evidentně uplatňuje poprvé právě až v ústavní stížnosti. Jako takové je ovšem tato námitka nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, když mu v uplatnění této námitky v řízení před obecnými soudy nic nebránilo.

10. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona. Pro tento procesní neúspěch tím současně byla v souladu s ustanovením § 62 odst. 4 zákona odmítnuta i žádost stěžovatele o náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.