II. ÚS 1991/17
II.ÚS 1991/17 ze dne 8. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti Dr. et Mgr. Marie Arnoštové, zastoupené JUDr. Janem Arnoštem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1071/17, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2017 č. j. 28 Cdo 5108/2016-251, výrokům III a IV rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 15. června 2016 č. j. 59 Co 64/2016-224 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 28. srpna 2015 č. j. 3 C 55/2013-187, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti jako účastníků řízení a MUDr. Marcely Šerclové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti se stěžovatelce nepřiznává.
Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. června 2017, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně požádala o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

II. Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") ze dne 28. srpna 2015 č. j. 3 C 55/2013-187 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti vedlejší účastnici o zaplacení částky 291 892,33 Kč s příslušenstvím. Zároveň jí byla uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 97 949,50 Kč. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") změnil uvedené rozhodnutí rozsudkem ze dne 15. června 2016 č. j. 59 Co 64/2016-224 tak, že řízení co do částky 3 210 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 26 228 Kč s příslušenstvím (výrok II). Ve zbývající části ohledně částky 262 454,33 Kč zamítavý výrok rozsudku okresního soudu potvrdil (výrok III) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 88 765,10 Kč (výrok IV).

3. Stěžovatelka je matkou vedlejší účastnice, které na základě "nepsané" dohody hradila některé náklady. Žalovaná částka sestává z několika dílčích uplatňovaných nároků. Předně jde o částku 20 073,33 Kč, jež představuje náklady za služby a energie spotřebované za období roku 2012 v souvislosti s užíváním nebytových prostor v budově v Uherském Hradišti, ve které měla vedlejší účastnice ordinaci (nárok 1). Dále jde o částku 29 483 Kč, jež zahrnuje náklady za užívání uvedených prostor a zálohy na vodné, stočné, odvoz odpadu a spotřebu plynu za měsíce leden a únor 2013 (nárok 2), částku 17 509 Kč představující celkové výdaje v souvislosti s lékařskou praxí vedlejší účastnice, mezi něž patří výdaje za poštovné, tisk kartiček pacientů, papíry na vyšetřovací lůžko, papírové ručníky, dekoraci, zálohy za elektřinu a daň z nemovitosti (za období, kdy byla vedlejší účastnice spoluvlastníkem předmětné budovy), zpracování daně z příjmu fyzických osob, silniční daň apod. (nárok 3), částku 81 994 Kč za sedací soupravu (nárok 4), částku 6 749 Kč za skříň (nárok 5) a částku 3 324 Kč za konferenční stůl (nárok 6). Nakonec stěžovatelka po vedlejší účastnici požadovala částku 133 030 Kč za dodávku a instalaci bazénu u jejího domu (nárok 7).

4. V průběhu odvolacího řízení vzala stěžovatelka co do částky 3 210 Kč zpět nárok 2. Ve zbytku tohoto nároku, tedy v rozsahu částky 26 228 Kč, byla žaloba stěžovatelky shledána krajským soudem důvodnou z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Od 28. prosince 2012, kdy předmětné prostory přestaly být v podílovém spoluvlastnictví účastnic řízení, totiž nebylo možno usoudit na jakýkoli právní důvod jejich užívání vedlejší účastnicí. V tomto ohledu neexistovalo ani žádné konkludentní ujednání. V případě ostatních nároků dospěly obecné soudy ke shodnému závěru, že šlo o darování, které mělo někdy podobu plnění přímo vedlejší účastnici, zatímco jindy za vedlejší účastnici poskytnuté plnění. Stěžovatelka neuplatnila nárok na vrácení daru podle § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Mimoto došlo-li k darování věcí předáním, pak se v případě, že darované věci existují a lze je vydat, zpravidla nelze domáhat peněžitého plnění za ně.

5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2017 č. j. 28 Cdo 5108/2016-251 bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto jako nepřípustné. V části, která směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nárocích 1 a 3, bylo dovolání objektivně nepřípustné, jelikož šlo o plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč [§ 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Ve vztahu k ostatním nárokům pak dovolací soud uvedl, že argumentace stěžovatelky uplatňovaná vůči závěrům krajského soudu ohledně darování coby právnímu důvodu dalšího jí poskytnutého plnění, je především polemikou se skutkovými zjištěními. Na jiné právní posouzení zde stěžovatelka usuzuje prostřednictvím jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci krajský soud, a tudíž nejde o uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 občanského soudního řádu. Za jsoucí v souladu se svou rozhodovací praxí shledal dovolací soud závěr, že k uzavření darovací smlouvy může dojít i bez fyzického předání a převzetí daru (finanční částky), jestliže dar (finanční částka) byla dárcem se souhlasem obdarované uhrazena přímo jejímu věřiteli (má-li být darovaná částka na základě dohody účastníků darovací smlouvy použita ve prospěch obdarovaného ke stanovenému účelu).

III. Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že dovolací soud rozhodl ve věci ryze formalisticky. V dovolacím řízení se měl zabývat i skutkovými zjištěními krajského soudu, a to přinejmenším z toho hlediska, zda nejsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Právě o takovýto případ přitom mělo jít v dané věci. Obecné soudy totiž vyšly z nesprávného předpokladu, že vedlejší účastnice podala trestní oznámení proti stěžovatelce až poté, co tato podala žalobu o nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice za účelem uzavření darovací smlouvy. Trestní oznámení bylo nicméně podáno dříve, nešlo o reakci na uvedenou žalobu. Na tento názor pak navazují další nesprávné závěry, podle nichž to byla stěžovatelka, kdo šikanoval vedlejší účastnici, pročež neměly být splněny podmínky pro domáhání se vrácení daru.

7. Okresní soud podle stěžovatelky dostatečně nepřihlédl ke specifikům posuzované věci (jde o vztah matky a dcery), případně tak učinil jen tehdy, pokud to bylo v její neprospěch. Dále pochybil tím, že nekriticky vzal za pravdivá některá tvrzení vedlejší účastnice, zatímco vyjádření stěžovatelky vytrhával z kontextu a nehodnotil jako celek. Například přihlédl pouze k jejímu tvrzení o tom, že podporovala vedlejší účastnici, nikoliv však k tomu, že vedlejší účastnice toto plnění nahradí poté, co bude mít peníze, případně jinak zkompenzuje. Odvolací soud uvedená pochybení nenapravil, nýbrž je zopakoval. V rozporu s tím, co uvedla stěžovatelka v žalobě a v průběhu řízení, dospěl k závěru, že teprve v odvolacím řízení připustila vznik bezdůvodného obohacení na straně vedlejší účastnice, případně, že šlo o půjčku. Z žaloby je přitom zřejmé, že stěžovatelka se domáhala zaplacení žalovaných částek. Její povinností bylo uvést skutkové okolnosti, nikoliv je právně hodnotit, což je úlohou soudu. Všechna tato pochybení měla mít za následek porušení jejího základního práva na spravedlivý proces.
IV. Procesní podmínky řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatelky byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána (s níže specifikovanou výjimkou) včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).

9. Podmínka včasnosti ústavní stížnosti nebyla splněna pouze v rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřuje proti výroku III rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu, avšak jen pokud jimi bylo rozhodnuto o nárocích 1 a 3. Je tomu tak z toho důvodu, že v těchto případech nebylo dovolání přípustné s ohledem na výši nároku [§ 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu], což znamená, že lhůta k podání ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu začala běžet již od doručení rozsudku krajského soudu.

V. Vlastní posouzení

10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a napadenými rozhodnutími, zjistil, že ústavní stížnost je v rozsahu, ve kterém byla podána včas, zjevně neopodstatněná.

11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

12. V dané věci je třeba přisvědčit stěžovatelce, že dovolací důvod podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu může být naplněn i v případě uplatnění námitek směřujících proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, respektive jím provedenému hodnocení důkazů. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu tohoto ustanovení se může týkat jakékoli otázky hmotného nebo procesního práva, jejíž odlišné posouzení by se mohlo promítnout do výsledku řízení. Ostatně nedávalo by smysl, aby se přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu odvíjela od otázek, které by dovolací soud nemohl v rámci svého přezkumu v dovolacím řízení zodpovědět. Nesprávné právní posouzení tak může vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními, přesněji řečeno se způsobem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Jde o to, zda byla v konkrétním případě respektována zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů, včetně zákazu svévole, jenž lze jako obecný princip vyvodit přímo ze zásady právního státu. Významná část těchto pravidel má povahu ústavních zásad spravedlivého procesu. Relevantní otázka procesního práva se může týkat například toho, zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo zda jejich hodnocení není nepřezkoumatelné s ohledem na absenci náležitého odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí. Dovolatel tuto otázku nicméně vždy musí konfrontovat se stávající judikaturou dovolacího soudu, případně Ústavního soudu, neboť jen tak může uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Zbývá dodat, že to, zda otázka, kterou stěžovatelka vymezila v souvislosti se skutkovými zjištěními, má skutečně povahu otázky hmotného nebo procesního práva, hodnotí dovolací soud v rámci posouzení přípustnosti dovolání, a nikoliv toho, zda dovolání splňuje předepsané formální náležitosti (zda nemá vady) [srov. nález ze dne 17. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 (N 231/75 SbNU 581) nebo nález ze dne 15. března 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16].

13. Z napadeného usnesení dovolacího soudu se podává, že dovolací soud se námitkami směřujícími vůči skutkovým zjištěním krajského soudu vůbec nezabýval a bez dalšího v nich spatřoval uplatnění nepřípustného dovolacího důvodu. Při posuzování procesních předpokladů projednání dovolání proto postupoval nesprávně. Přesto ale tato skutečnost nepostačuje k závěru, že by ústavní stížnosti mělo být vyhověno. Uvedené námitky totiž podle názoru Ústavního soudu zjevně nemohly odůvodnit závěr o extrémním rozporu skutkových zjištění obecných soudů s provedenými důkazy. Existence tvrzených nepřesností v odůvodnění napadených rozhodnutí není s to zpochybnit skutková zjištění do té míry, že by činila neudržitelnými navazující právní závěry, především závěr o existenci darovací smlouvy podle § 628 občanského zákoníku, jakož i o tom, že nárok na zaplacení žalované částky nelze odvíjet z § 630 tohoto zákona, podle něhož se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. Nové projednání dovolání by na výsledku řízení (pokud jde o nároky 4 až 7) nemohlo nic změnit. Za této situace lze uzavřít, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

14. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. b) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti zčásti pro její opožděnost a zčásti pro její zjevnou neopodstatněnost (výrok I). S ohledem na výsledek tohoto řízení nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (výrok II).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8 srpna 2017

Ludvík David v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.