II. ÚS 199/05
II.ÚS 199/05 ze dne 8. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislav Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Mgr. L. D., zastoupeného advokátem Mgr. Martinem Zobačem, Advokátní kancelář se sídlem Žďár nad Sázavou 1, Nádražní 54, proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 25. 2. 2003, čj. 1 T 65/2000, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 9 To 320/2003, za účasti Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl rozhodnutí Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou a Krajského soudu v Brně uvedená v záhlaví. Tvrdí, že obecné soudy jimi porušily jeho ústavně zaručená práva garantovaná čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, sp. zn. 1 T 65/2000, z něhož zjistil následující:

Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 25. 2. 2003, sp.zn. 1 T 65/2000, uznal stěžovatele vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 písm. a) trestního zákona. Za to ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil se zkušební dobou tří let za současného vyslovení dohledu nad osobou stěžovatele. Dále stěžovateli uložil peněžitý trest ve výši 70.000,- Kč, který má být placen v měsíčních splátkách ve výši 10.000,- Kč, počínaje měsícem následující po právní moci výroku rozsudku. Pokud by peněžitý trest stěžovatel ve stanovené lhůtě nevykonal, stanovil mu soud podle § 54odst. 3 trestního zákona náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Poškozenou Obec Fryšavu pod Žákovou horou soud odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Trestného jednání se stěžovatel dle skutkové věty, jež je součástí výroku rozsudku, dopustil v období od roku 1993 do 24. 2. 1998 v Obci Fryšava pod Žákovou horou ve funkci starosty obce tím, že porušil a překročil pravomoci dané mu zákonem č. 367/1990 Sb., o obcích, v tehdy platném znění, když bez vědomí a souhlasu obecního zastupitelstva: 1.) V období od měsíce listopadu 1993 do 24. 2. 1998 při využívání služebního vozidla Škoda Forman specifikované poznávací značky prostřednictvím karty CCS zakoupil nejméně 15.570 litrů pohonných hmot v hodnotě 320.242,- Kč. Tyto výdaje, které hradil z prostředků obce, však nedoložil žádnými doklady. V uvedeném období dále využíval platební kartu Bussines Silver Card, prostřednictvím níž z prostředků obce hradil ubytování v hotelích v ČR, a to ve výši nejméně 58.579,- Kč. 2.) Dne 27. 11. 1995 zakoupil dva blíže specifikované telefonní přístroje s příslušenstvím v celkové hodnotě 5.645,- Kč, tyto proúčtoval do účetnictví obce do položky rozpočtové výdaje - investice. V knize majetku je evidoval jako telefony základní a mateřské škody Fryšava, kde však nebyly nikdy provozovány. Ze svého držení je vydal až nově zvolenému starostovi po volbách na podzim roku 1998 na jeho vyžádání. Dále dne 1. 12. 1995 a dne 19. 12. 1995 zakoupil mobilní telefon Nokia 350 a telefonní soupravu do vozidla Škoda Forman držitele Obce Fryšava, kterou skutečně při výkonu funkce starosty užíval, a v souvislosti s tímto nákupem zajistil bez právního důvodu převod částky ve výši 45.994,- Kč z prostředků obce na účet společnosti FAUNA, s.r.o. 3.) V druhé polovině roku 1995 objednal u firmy Schneider zakázku k provedení truhlářských prací v budově mateřské školy ve Fryšavě v hodnotě 124.788,- Kč. Ta však byla na jeho pokyn realizována v bytě v domě č. 100, jehož byl v tu dobu i v době vydání rozsudku uživatelem. Náklady na provedení těchto prací proúčtoval na neinvestiční účet - školství, práce výrobní povahy - a Okresnímu úřadu ve Žďáře nad Sázavou předložil jako náklady na zhotovení dřevěného obložení v mateřské škole. Následně byla uvedená finanční částka uhrazena z účtu obce ve třech splátkách. 4.) Dne 21. 8. 1996 do rozpočtu obce Fryšava pod položkou příjmy - přijaté dary začlenil částku ve výši 305.750,- Kč, jež byla poukázána Českou spořitelnou a.s., pobočka Brno, jako finanční příspěvek na vybudování vodovodu k rekreačnímu zařízení Tři Studně, ačkoli hospodářskou smlouvou č. 18/90 o sdružení finančních prostředků uzavřenou mezi Obecním úřadem Fryšava a Českou spořitelnou se jako zástupce obce mimo jiné zavázal, že uvedené finanční prostředky budou použity výhradně k financování stavby vodovodu. Přes tuto skutečnost uvedenou částku v následujícím období použil na provoz služebního vozidla.

V pěti bodech byl stěžovatel uvedeným rozsudkem obžaloby pro dílčí útoky pokračujícího trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 písm. a) trestního zákona zproštěn z části podle ustanovení § 226 písm. a) zčásti podle ustanovení § 226 písm. b) trestního řádu.

Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 2. 2004, sp.zn. 9 To 320/2003, zamítl jako nedůvodné.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 22. 12. 2004, sp.zn. 6 Tdo 1150/2004, odmítl, neboť dospěl k závěru, že bylo podáno z jiného než zákonem uvedeného dovolacího důvodu /§ 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu/.

Stěžovatel napadl rozhodnutí soudu prvého a druhého stupně projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že ačkoli mu obvinění bylo sděleno pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 písm. c) trestního zákona, obžaloba byla podána pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 písm. a) trestního zákona. Stěžovatel přitom nebyl státním zástupcem na změnu právní kvalifikace upozorněn. Jedenáct bodů obžaloby bylo orgány činnými v trestním řízení považováno za jedenáct dílčích útoků jednoho pokračujícího trestného činu. Pokud je tedy právní kvalifikace odvozována od souběhu jednání v rámci jednoho stíhaného skutku, je podle názoru stěžovatele třeba vydat nové sdělení obvinění i pro onen daný dílčí útok pokračujícího trestného činu, který by v souběhu s ostatními tuto právní kvalifikaci teprve zakládal, a teprve pak posoudit celé jednání obviněného podle tohoto dalšího zákonného ustanovení o trestném činu v rozsahu celé sbíhající se trestné činnosti. Stěžovatel se domnívá, že pokud užití ustanovení § 158 odst. 2 písm. a) trestního zákona v podané obžalobě nepředcházely účinky sdělení obvinění, nebylo podle jeho názoru v této věci zahájeno trestní stíhání. Stěžovatel dále polemizuje se závěrem soudu prvého stupně, že stíhané jednání vedlo k opatření značného prospěchu, tedy v částce přesahující 500.000,- Kč. Domnívá se, že částka na nákup pohonných hmot byla při výpočtu započítána dvakrát. Nesouhlasí ani se započtením dalších položek (za dřevěné obložení a telefonní přístroje), které byly údajně vždy vedeny v účetnictví jako majetek obce a nepředstavují tedy jeho majetkový prospěch.

Stěžovatel obecným soudům vytýká i nesoulad právních závěrů se skutkovými zjištěními. Tvrzení obhajoby o hrazení plateb toliko jednou platební kartou nebylo vyvráceno. Nesprávně byl údajně hodnocen i rozsah pravomocí a oprávnění starosty obce vykonávajícího současně působnost obecní rady. Stěžovatel připomíná, že důkazy navržené obhajobou, zejména výslech svědků Ing. R. a Ing. M., nebyly provedeny.

Obecné soudy nadto podle názoru stěžovatele nesprávně rozhodly o uložení peněžitého trestu, neboť nepřihlédly k jeho osobním a majetkovým poměrům, které údajně prokazují jeho nedobytnost. Soudy tak nedodržely pravidla stanovená § 54 odst. 1 trestního zákona.

Ústavní soud vyzval dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou a Krajský soud v Brně, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Krajský soud v Brně poukázal na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které již uplatnil v předchozím řízení, a s nimiž se obecné soudy náležitě vypořádaly. Z tohoto důvodu odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Stěžovatel předně namítá, že byl shledán vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu, který měl být dle obžaloby spáchán jedenácti dílčími útoky. Domnívá se, že pro dílčí útok, který založil naplnění okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, mu mělo být sděleno další obvinění. Pokud takto policejní orgán nepostupoval, poškodil jej údajně na jeho ústavně zaručených právech.

Takové právní konstrukci však nelze přisvědčit. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že skutek stěžovatelem spáchaný byl obecnými soudy popsán jako jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu, jehož předmětem je zájem státu na řádném výkonu pravomoci veřejného činitele v souladu s právním řádem, a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob. Při posouzení výše škody způsobené pokračováním v trestném činu, u něhož je znakem skutkové podstaty škoda na majetku, platí, že se škody způsobené dílčími útoky sčítají. Stejně tak se sčítá i prospěch z pokračování v trestném činu (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha s. 606, 607). Nové sdělení obvinění, resp. usnesení o zahájení trestního stíhání, pro dílčí útok pokračujícího trestného činu by bylo na místě vydávat pouze za situace, kdyby stěžovatel pokračoval v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění. Pak by se totiž takové jednání (takový dílčí útok) posuzoval jako nový skutek (srov. § 12 odst. 11, odst. 12 trestního řádu). Za dané situace, kdy stěžovatel spáchal skutek, všechny jeho popsané dílčí útoky, v době před sdělením obvinění v dané věci, není důvod mu sdělovat obvinění pro některý z dílčích útoků opakovaně. Otázkou posouzení vztahu jiného trestního řízení, které bylo proti stěžovateli vedeno, a nyní posuzované věci se orgány činné v trestním řízení zabývaly a stěžovatel k jejich závěrům žádné konkrétní argumenty nevznáší.

Stěžovatel dále namítá, že mu bylo sděleno obvinění pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 písm. c) trestního zákona, zatímco obžaloba proti němu a ostatně i odsuzující rozsudek jej shledává vinným ze spáchání uvedeného trestného činu podle § 158 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 písm. a) trestního zákona. Tvrdí, že byl tedy odsouzen za skutek, pro který mu nebylo sděleno obvinění, což je podle jeho názoru v rozporu s ústavně zaručenými právy.

Ani těmto úvahám nelze přisvědčit. Stěžovatel se ve své argumentaci kombinovaně dovolává jednak zásady obžalovací, resp. zásady totožnosti skutku, jednak zákonem stanovených pravidel pro postup při změně právní kvalifikace v průběhu trestního řízení. Na tyto dvě otázky je však nutno nahlížet odděleně.

V českém trestním právu platí obžalovací zásada, která určuje meze, v nichž soud koná řízení na základě obžaloby, tzn. že soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu a tyto meze, v zájmu zabezpečení práva na obhajobu obviněného, nesmí překročit (§ 220 odst. 1 trestního řádu). Obžaloba pak může být podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání (§ 176 odst. 2 trestního řádu). Pojem totožnosti skutku však trestní řád ani trestní zákon blíže nedefinují. Totožnost skutku je proto nutné zkoumat podle individuálních okolností každé jednotlivé trestní věci. Je třeba konstatovat, že teorie a praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi jednotlivými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu (ve shodě se sdělením obvinění či zahájením trestního stíhání). Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu věci, k nimž došlo při soudním projednávání věci (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci, sp. zn. II. ÚS 143/02, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 27., č. 21, Praha 2003). Z uvedeného lze dovodit, že úpravy popisu skutku, které pouze individualizují žalovaný skutek, k porušení požadavku na zachování totožnosti skutku nevede. Popis jednotlivých útoků, kterými byl stíhaný skutek spáchán, byl orgány činnými v trestním řízení upřesňován, nicméně základ stíhaného jednání zůstal totožný. Jedním z možných předpokladů pro zachování totožnosti skutku je shoda alespoň v jednání při rozdílném následku (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Komentář k trestnímu řádu, II. díl., s. 1412). Tato situace v posuzovaném případě stran popsaného jednání nastala.

Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda v souvislosti se změnou právní kvalifikace skutku nedošlo k dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv na obhajobu. Odchylné právní posouzení skutku není v rozporu s obžalovací zásadou. Zatímco vymezením skutku v žalobním návrhu, resp. ve sdělení obvinění, je soud, resp. státní zástupce, vázán, jeho právní kvalifikace jako trestného činu není závazná. Podle ustanovení § 176 odst. 2 trestního řádu, míní-li státní zástupce skutek posuzovat jako jiný trestný čin, než jak ho posuzoval policejní orgán, upozorní na to před podáním obžaloby obviněného a jeho obhájce a zjistí, zda navrhují se zřetelem na zamýšlenou změnu vyšetřování doplnit. Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovateli bylo sděleno obvinění pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 písm. c) trestního zákona, zatímco obžaloba proti němu a ostatně odsuzující rozsudek jej shledává vinným ze spáchání uvedeného trestného činu podle § 158 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 písm. a) trestního zákona. Ze spisu přitom nevyplývá, že by státní zástupce před podáním obžaloby stěžovatele na změnu právní kvalifikace z písm. c) na písm. a) odstavce druhého uvedené skutkové podstaty upozornil. Stěžovatel však v průběhu hlavních líčení námitku, že mu není známa změna právní kvalifikace nevznesl, naopak při prvním hlavním líčení, které se konalo za přítomnosti jeho obhájce dne 21. 3. 2002 uvedl (č.l. 1332), že obžalobu obdržel, ví, co je mu kladeno za vinu, a následně k věci obsáhle vypovídal a změněné právní kvalifikaci svou obhajobu v řízení před soudem přizpůsobil. Ústavní soud dospěl k závěru, že vzhledem k zásadě subsidiarity a popsaným okolnostem případu uvedenou změnou právní kvalifikace, byť stěžovatel nebyl výslovně o její změně státním zástupcem před podáním obžaloby vyrozuměn, nebylo porušeno stěžovatelovo právo na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.

Námitkou směřující proti způsobu výpočtu značného prospěchu ve smyslu ustanovení § 158 odst. 2 písm. a) trestního zákona se zabýval odvolací soud a Ústavní soud na jeho závěry odkazuje. V této souvislosti lze připomenout, že pod pojmem prospěch je třeba rozumět jakékoli protiprávní zvýhodnění veřejného činitele nebo jiné fyzické osoby. V tomto smyslu může mít značný prospěch i charakter prospěchu nemateriálního (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha s. 914).

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále zpochybnil hodnocení důkazů. Zdůrazňuje, že se soudy některými skutečnostmi nezabývaly, nebo se s nimi nevypořádaly dostatečně. Měly tím porušit jeho ústavně zaručená práva, jež jsou součástí široce pojímaného práva na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).

Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy vyvodily z jednostranně provedených důkazů nesprávná skutková zjištění. Některé jím navržené důkazy odmítly provést. Ústavní soud odkazuje v této souvislosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov. Barbera, Messegué a Jabardo, 1988). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. nález Ústavního soudu II. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 263). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.

V dané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy některý z normativních postulátů porušily. Soud prvého stupně provedl nezbytné důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Tyto důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu vyhodnotil a dovodil z nich závěr o vině stěžovatele. V odůvodnění svého napadeného rozsudku podrobně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení (§ 125 trestního řádu). Odvolací soud, aniž by dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění a plně odkázal na podrobné závěry soudu nalézacího.

Ústavní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, že obecné soudy neprovedly jím navrhované důkazy, tj. výslech svědků Ing. R. a Ing. M. Ustanovení § 33 odst. 1 trestního řádu poskytuje obviněnému právo uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě a činit důkazní návrhy. Analogické právo obviněného vyplývá rovněž z ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu. Z těchto ustanovení však nelze dovodit, že by orgány činné v trestním řízení byly povinny provést všechny důkazy, navrhované obviněným. Dokazování v trestním řízení je především ovládáno zásadou materiální (objektivní) pravdy, která vyžaduje, aby byly zjišťovány pouze právně relevantní skutečnosti v rozsahu, který je potřebný pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (srov. ust. § 2 odst. 5 trestního řádu).

Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že stěžovatel v návrhu na provedení výslechu těchto svědků uvedl pouze adresu jejich údajného zaměstnavatele (č.l. 1452 spisu). Předsedkyně senátu oba uvedené svědky k hlavnímu líčení předvolala, nicméně obsílky se vrátily nedoručené. Protože dotazem na uvedené zaměstnavatele předsedkyně senátu zjistila, že u nich uvedené osoby nejsou a nikdy nebyly zaměstnány, vyzvala obhajobu, aby sdělila místo trvalého bydliště navrhovaných svědků, s upozorněním, že soudu nebylo sděleno ani datum narození uvedených osob a není proto možné zjišťovat jejich bydliště dotazem soudu na Centrální evidenci obyvatel. Ke sdělení stěžovatelova obhájce, že zjištění adresy si vyžádá delší dobu než která zbývá do termínu dalšího nařízeného hlavního líčení, předsedkyně senátu posunula termín hlavního líčení na pozdější dobu (ze 17. 12. 2002 na 30. 1. 2003). Poté, co obhájce stěžovatele sdělil soudu adresu trvalého bydliště navrhovaného svědka M. a tento byl soudem předvolán a k hlavnímu líčení konanému dne 25. 2. 2003 se dostavil, ukázalo se, že se jedná o zcela jinou osobu totožného jména. Lze jistě obecným soudům vytknout, že se v odůvodnění rozhodnutí o těchto návrzích obhajoby nezmínily a důvody pro jejich neprovedení neuvedly, nicméně nelze přehlédnout, že nevyslechnutí uvedených svědků zapříčinila předně sama obhajoba tím, že nebyla schopna označit navrhovaný důkaz tak, aby mohl být soudem proveden.

Rovněž neobstojí tvrzení stěžovatele, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly otázkou jeho osobních a majetkových poměrů, které podle jeho názoru prokazují nedobytnost uloženého peněžitého trestu. Základním předpokladem pro uložení peněžitého trestu je skutečnost, že pachatel úmyslného trestného činu trestnou činností získal nebo se snažil získat majetkový prospěch (§ 53 odst. 1 trestního zákona). Funkcí peněžitého trestu je především možnost postihnout majetkový prospěch pachatele, který získal z trestné činnosti, jestliže takový prospěch nelze odčerpat jinak. Teprve při stanovení konkrétní výměry peněžitého trestu se zohledňují osobní a majetkové poměry pachatele, a to z důvodu, aby byl uložený peněžitý trest dobytný (§ 54 odst. 1 trestního zákona). Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud prvního stupně při ukládání peněžitého trestu postupoval v souladu s trestním zákonem. Zkoumal, zda je splněna zákonná podmínka zakotvená v § 53 odst. 1 trestního zákona a v souladu s funkcí peněžitého trestu uzavřel, že stěžovatel byl uznán vinným úmyslným trestným činem, jehož spácháním získal značný majetkový prospěch. Vzhledem k jeho výši soud povolil splácení v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 10.000,-.

Ústavní soud zkoumal, zda bylo v projednávané věci respektováno právo na spravedlivý proces jako celek. Neshledal pochybení ze strany obecných soudů. Stěžovatel byl stíhán z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2, čl. 39 Listiny). Domáhal se svého práva u nezávislých a nestranných soudů (čl. 36 Listiny). Jeho postavení ve srovnání s ostatními stranami nebylo nijak dotčeno (čl. 37 odst. 3 Listiny). Měl zajištěn přístup k soudu, mohl se vyjadřovat ke všech důkazům i vznášet návrhy (čl. 38 odst. 2 Listiny), po celou dobu řízení byl zastoupen obhájcem [čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy, čl. 14 odst. 3 Paktu].

Ústavní soud tudíž konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů, jež byla napadena ústavní stížností, nevybočují z mezí zákona. Jejich závěr o vině a trestu je z ústavního hlediska akceptovatelný. Není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Za dané situace tak Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů. Pouhý nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů nemůže založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem ke všemu uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 8. března 2006

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.