II. ÚS 1973/12
II.ÚS 1973/12 ze dne 28. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka, soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky DYKA, s. r. o., se sídlem Velká Dobrá, Unhošťská 505, zastoupené Mgr. Jiřím Topkou, advokátem se sídlem Praha, Štěpánská 49, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. KSBR 38 INS 2554/2010, 1 VSOL 102/2012-B-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Tvrdí, že tímto pravomocným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces.

Napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci potvrdil jako věcně správné dle ustanovení § 219 o. s. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2011 č. j. KSBR 38 INS 2554/2010-B-12, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 1. 2012 č. j. KSBR 38 INS 2554/2010-B-25, jímž byl zamítnut návrh na nařízení předběžného opatření, kterým se stěžovatelka domáhala dle ustanovení § 100 odst. 1, 2, 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, aby soud všem žalovaným uložil povinnost složit společně a nerozdílně do úschovy soudu částku odpovídající výši předpokládané škody, tj. částku 1 777 507,80 Kč, a současně aby stěžovatelce uložil ve lhůtě stanovené podle ustanovení § 100 odst. 2 citovaného zákona podat vůči všem žalovaným u příslušného soudu žalobu na náhradu škody.

Stěžovatelka považuje odůvodnění napadeného usnesení za vnitřně rozporné. Namítá, že soud prvního stupně nedostatečným zjištěním skutkového stavu, kdy se mu nepodařilo kontaktovat současnou jednatelku dlužníka a získat podstatnou část jeho účetnictví, porušil zásadu rovnosti stran. Odvolacímu soudu vytýká, že "nesprávným výkladem ustanovení insolvenčního zákona vybočil z interpretační praxe" a zcela nesprávně je vykládal ve prospěch žalovaných. Přitom nepřihlédl ke smyslu ustanovení § 100 insolvenčního zákona, které by měl soud účinně aplikovat zejména na ochranu práv poškozených, čímž jí upřel právo na náhradu škody. Tato aplikační praxe činí citované ustanovení prakticky zbytečným a znemožňuje obranu slabší strany.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že pravomocným rozhodnutím těchto orgánů byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody účastníků řízení.

Ve své rozhodovací praxi se Ústavní soud k otázce způsobilosti předběžných opatření, jako opatření prozatímní povahy, zasáhnout do základních práv a svobod účastníka řízení, byť s jistou mírou rezervovanosti (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 119/98), vyjádřil tak, že ji nelze vyloučit. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře též konstatoval, že při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, nýbrž se jedná o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku, bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 43/94, SbNU sv. 2, nález č. 41, str. 27.; usnesení sp. zn. II. ÚS 44/06).

Podstatou přezkumu ze strany Ústavního soudu pak může být pouze posouzení ústavnosti rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření. Posouzení podmínek pro jeho nařízení je přitom zásadně věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 221/98, SbNU sv. 16, nález č. 158, str. 171.). Přitom je třeba znovu zdůraznit dočasný dosah těchto rozhodnutí, s tím že poskytnout ochranu právům účastníka řízení, a to bez zásahu Ústavního soudu, umožňuje řízení, které následuje (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1501/11).

V projednávané věci Ústavní soud taková vybočení ze zásad spravedlivého procesu, která by jej opravňovala k zásahu, neshledal. Ústavní soud má za to, že Vrchní soud se adekvátně zabýval splněním zákonných předpokladů pro nařízení předběžného opatření, přičemž řádně zvažoval existenci stěžovatelkou tvrzených důvodů. Napadené usnesení vydal poté, co shledal, že stěžovatelka neosvědčila, že dlužník již ke dni 17. 7. 2009 naplňoval znaky úpadku dle ustanovení § 3 insolvenčního zákona a že některý z žalovaných 1), 2) a 3) porušil povinnost podat insolvenční návrh, když při vynaložení péče řádného hospodáře musel nejpozději k tomuto datu vědět, že dlužník je v úpadku. Z jeho odůvodnění je seznatelné, na základě jakých úvah soud ke svým závěrům dospěl, a z jakých důvodů tedy dle jeho názoru není vznik škody porušením povinnosti povinné osoby podat jménem dlužníka insolvenční návrh "zřejmý", a lze je tudíž považovat za dostačující.

K výtkám stěžovatelky, že soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav a odvolací soud nesprávně vyložil relevantní ustanovení insolvenčního zákona, lze uvést, že soud při svém rozhodování v souladu s právní praxí i doktrínou zjevně uplatňoval zásadu, dle níž obecný soud "...proto neprovádí dokazování ke skutečnostem rozhodným pro vydání předběžného opatření, ale postačí pouhé osvědčení těchto skutečností; tyto se tedy musí jevit jako pravděpodobné" (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1917/11). Apeluje-li též stěžovatelka na zásadu rovnosti stran domáhajíc se přitom ochrany "slabší strany", je třeba poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, již napadené usnesení plně respektuje a z níž vyplývá, že při rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření je třeba dbát nejen na ochranu práv navrhovatele, jemuž má takto být zajištěna ... zatímní úprava poměrů, ale zároveň je nutno ctít oprávněné zájmy strany žalované spočívající v tom, že se dočasné omezení jejích práv nesmí dít svévolně bez splnění zákonných požadavků [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 637/05, nález sp. zn. IV. ÚS 189/01, SbNU sv. 24, nález č. 178, str. 327.; k dopadu předběžného opatření nařízeného dle ustanovení § 100 insolvenčního zákona do majetkové sféry osob jednajících za dlužníka viz rozhodnutí sp. zn. MSPH 59 INS 3937/2008, 2 VSPH 288/2009-B-59 citované v Kotoučová, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, str. 200]. Nepřípadné je potom i stěžovatelčino tvrzení, že jí vrchní soud upřel právo na náhradu škody, neboť jak již bylo výše zdůrazněno, rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření je rozhodnutím, které do práv a povinností účastníků zasahuje nikoli konečným způsobem, není tedy rozhodnutím ve věci samé. Takovýmto rozhodnutím by totiž v případě stěžovatelky mohlo být až rozhodnutí vydané ve sporu o náhradu škody nebo jiné újmy dle § 99 insolvenčního zákona, v případě, že stěžovatelka svůj eventuální nárok vůči povinným osobám u příslušného soudu uplatní.

Závěrem lze uzavřít, že právní názory, které obecné soudy v projednávané věci uplatnily, nevybočují ze standardní soudní praxe. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je z hlediska ústavněprávního akceptovatelné. Okolnost, že se stěžovatelka s právními závěry v něm vyloženými neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 28. června 2012

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.