II. ÚS 1971/17
II.ÚS 1971/17 ze dne 8. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) Imre Dékány, 2) Eva Dékányová, obou zastoupených Mgr. Ondřejem Palátem, advokátem, se sídlem Konviktská 24, Praha 1, proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 4 Nt 1857/2017 ze dne 22. května 2017 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Územního odboru Nový Jičín, oddělení hospodářské kriminality č. j. KRPT-237953-160/TČ-2015-070481 ze dne 14. března 2017, za účasti Okresního soudu v Novém Jičíně a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Územního odboru Nový Jičín, oddělení hospodářské kriminality, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejich vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Usnesením stížnostního soudu mělo být rovněž porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Napadeným usnesením policejního orgánu bylo ve věci podezření ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), z něhož je obviněn Jan Šojdr, po předchozím souhlasu státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně podle § 79d odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto o zajištění nemovitosti - bytové jednotky (specifikované ve výroku usnesení) ve vlastnictví stěžovatelů, s tím, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že tato nemovitost je výnosem z trestné činnosti.

3. Stížnost stěžovatelů Okresní soud v Novém Jičíně podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou, neboť z učiněných zjištění stejně jako policejní orgán vyvodil, že označená bytová jednotka byla předmětem zájmu obviněného, který jejím neoprávněným zmocněním způsobil poškozeným škodu.

4. Stěžovatelé s odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu týkající se ústavních kritérií rozhodování o zajištění majetkové hodnoty a dodržení práva na spravedlivý proces namítají, že obě napadená rozhodnutí byla vydána v rozporu s dostupnými podklady předmětného trestního řízení, a že rozhodnutí stížnostního soudu není řádně odůvodněno.

5. Napadená rozhodnutí nemají dle stěžovatelů zákonný podklad, když dle příslušných zákonných ustanovení bylo nemovitost možné zajistit pouze za předpokladu, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že tyto nemovitosti představují výnos z trestné činnosti. Má-li být nemovitost výnosem z trestné činnosti, musí být objektem zájmu pachatele. Tomu však dle stěžovatelů zjištěný skutkový stav neodpovídá, když objektem zájmu obviněného nebyla nemovitost jako taková, nýbrž kupní cena, resp. její část, kterou si měl neoprávněně ponechat. Poukazují na to, že Imrich Dékány nabyl nemovitost řádně na základě kupní smlouvy s poškozenými, takže s nimi již obviněný nemohl nijak disponovat, když jeho cílem bylo, aby se uskutečnila majetková transakce mezi poškozenými a Imrichem Dékánym, kterou posléze využil ve svůj prospěch.

6. Dle stěžovatelů nedostálo usnesení stížnostního soudu ústavním požadavkům na odůvodnění rozhodnutí, neboť na jejich obsáhlou stížnostní argumentaci reagoval soud v podstatě jednou větou, přičemž rezignoval na věcnou správnost popisu skutku, když stěžovatele pasoval do role osnovatelů trestné činnosti, která jim však nepřísluší, neboť nemovitost zdědili po zemřelém synovi Imrichu Dékánym. Poukazují i na další nedostatky usnesení, které jsou dle jejich názoru takové intenzity, že narušují jejich ústavní práva.

7. Stěžovatelé poukazují na závěry Ústavního soudu shrnuté v usnesení sp. zn. II. ÚS 998/17 ze dne 9. 5. 2017, přičemž namítají, že v napadených usneseních vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu jsou ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi. Dle stěžovatelů nemovitost není výnosem z trestné činnosti ani nástrojem, nebyla užita k trestné činnosti, a proto nemůže být předmětem zajištění. Neměla totiž reálný vliv na obohacení obviněného ani nebyla použita k naplnění skutkové podstaty trestného činu, její prodej nezvětšil majetek obviněného na úkor poškozených, neboť obviněný se obohatil až přisvojením si finančních prostředků z jeho prodeje. Stěžovatelé shledávají zajištění nemovitosti v jejich případě jako opatření neúčelné.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

9. V dané věci je třeba v prvé řadě vyjít z toho, na což správně poukazuje ve svém rozhodnutí i policejní orgán, že zajištění věci ve smyslu § 79d tr. řádu představuje prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací; nejedná se tedy o konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku", nýbrž pouze o opatření týkajícím se "užívání majetku". Ve stejném smyslu judikoval i Evropský soud pro lidská práva např. v rozsudku ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976 (č. 5493/72, Série A č. 24, § 62).

10. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. tr. řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 11. března 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02 nebo usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04]. Jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Majitelům zajištěných náhradních hodnot je pak přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění. Legitimita omezení vlastnického práva je tak přezkoumávána a stěžovatelům jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jejich práv (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3074/08 ze dne 7. 1. 2009 nebo sp. zn. II. ÚS 3779/12 ze dne 5. 2. 2014).

11. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti formuloval základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem ochrany základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku dotčené osoby za protiústavní zásah do jejích vlastnických práv (srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13, usnesení ze dne 28. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 554/03 a další).

12. Ústavní soud shledal, že kritéria, jimiž je třeba poměřovat rozhodnutí o zajištění věci z hlediska ústavnosti, byla v daném případě naplněna způsobem, který je v souladu s ústavními předpisy.

13. Námitku, jíž stěžovatelé zpochybňují závěr, že předmětná nemovitost je výnosem z trestné činnosti, které se měl dopustit obviněný, nepovažuje Ústavní soud za důvodnou. Z odůvodnění usnesení policejního orgánu, s nímž se stížnostní soud ztotožnil, jsou dostatečně zřejmé důvody, pro něž tento policejní orgán nahlíží na nemovitost stěžovatelů jako na tzv. výnos trestné činnosti, kdy závěry prováděného šetření, na něž je v rozhodnutí konkrétně poukázáno, nasvědčují tomu, že to byla právě předmětná nemovitost, která se stala objektem popsané trestné činnosti obviněného. Z preventivního a zatímního charakteru zajišťovacích institutů přitom vyplývá, že na "zjištěné skutečnosti", které dle zákona odůvodňují použití těchto institutů, nelze vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Pro naplnění zákonných podmínek použití zajišťovacích opatření postačí, budou-li skutková zjištění založena na vyšším stupni pravděpodobnosti (srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13). Taková skutková zjištění z rozhodnutí policejního orgánu vyplývají, a to nejenom z citované skutkové věty usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného, ale i z jeho odůvodnění, byť s ním stěžovatelé polemizují.

14. Ve vztahu k námitce směřující proti odůvodnění rozhodnutí stížnostního soudu je vhodné připomenout, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42). Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, pakliže Okresní soud v Novém Jičíně na stížnostní námitky stěžovatelů o nesplnění zákonných kritérií pro kvalifikaci výnosu z trestné činnosti reagoval explicitním příklonem k závěrům rozhodnutí policejního orgánu, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají. Nadto usnesení o zajištění věci (či rozhodnutí o stížnosti proti tomuto usnesení) nemají charakter rozhodnutí o vině a trestu, nýbrž se jedná o rozhodnutí toliko zatímní, zajišťovací, učiněná v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto. Tomu nutně musí odpovídat požadavky kladené na preciznost, přesnost a podrobnost jejich odůvodnění.

15. Stěžovatelům lze dát za pravdu pouze v tom, že stížnostní soud při shrnutí rozhodných skutkových zjištění, z nichž měl odůvodněn závěr o tom, že předmětná nemovitost byla zajištěna jako výnos trestné činnosti, označil za účastníky kupní smlouvy o převodu nemovitosti stěžovatele namísto jejich zemřelého syna. Tuto zřejmou nesprávnost však lze odstranit cestou opravného usnesení, neboť je zjevné, že jde o písařskou chybu.

16. Lze uzavřít, že zajištění předmětné nemovitosti je důvodné, a to s ohledem na stav tohoto řízení a prověřovanou trestnou činnost, přičemž v rozhodnutích policejního orgánu i soudu, posuzovaných jako celek, jsou uvedeny konkrétní skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán vymezený trestný čin, z něhož měl obviněný ke škodě poškozených majetkový prospěch, a že předmětem jeho zájmu byla právě označená nemovitost poškozených. Tento postup je plně v souladu se zákonnou úpravou zajištění věcí v rámci trestního řízení, přičemž Ústavní soud neshledal, že by se jednalo o nedůvodný zásah do základních práv a svobod stěžovatelů. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že předmětné zajištění nemovitosti lze vnímat pouze jako úkon, který stěžovatelům brání s tímto majetkem volně disponovat, avšak i nadále jej mohou užívat.

17. Ústavní soud tedy neshledal v postupu policejního orgánu i soudu žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.