II. ÚS 1970/13
II.ÚS 1970/13 ze dne 21. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jiřího Randáka, zastoupeného JUDr. Markétou Nešporovou, advokátkou, AK se sídlem T. G. Masaryka 30, 360 01 Karlovy Vary, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2013 č. j. 56 Co 157/2012-211 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. 12. 2011 č. j. 10 C 361/2008-186, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o vydání bezdůvodného obohacení a náhradu škody.

Ze spisu Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. 10 C 361/2008, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel se domáhal po své dceři Pavle Pávkové zaplacení přeplatku na výživném ve výši 9 992 Kč a nákladů spojených s exekucí ve výši 13 168,40 Kč. Okresní soud v Karlových Varech ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelův nárok na náhradu škody nebyl co do základu dán, neboť žalovaná neporušila při podání návrhu na exekuci za účelem vymožení dlužného výživného žádnou zákonnou povinnost ve smyslu ustanovení § 417 a § 420 obč. zák. Za neprokázané soud považoval tvrzení stěžovatele o bezdůvodném obohacení žalované, neboť žádný přeplatek na výživném za období od srpna 2004 v její prospěch nezjistil. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni potvrdil rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné.

V ústavní stížnosti stěžovatel setrval na tvrzení, že exekuční návrh žalované nebyl oprávněný, neboť v době jeho podání existoval na běžném výživném přeplatek, což znamená, že žalovaná mu svým postupem způsobila škodu. K podpoře svých tvrzení poukázal na tabulku plateb, kterou předložil nalézacímu soudu, který k ní, stejně jako soud odvolací, nezaujal žádné stanovisko. Takový postup soudu stěžovatel označil za rozporný nejen se zákonem, ale i s kautelami spravedlivého procesu, neboť soud nemá možnost vybírat si mezi důkazy, ale má provést a hodnotit všechny důkazy, kterými může být objasněn skutkový základ věci. Odvolacímu soudu stěžovatel navíc vytkl, že potvrdil rozsudek nalézacího soudu jako věcně správný, přestože se s ním neshodl v závěru o nedoplatku na výživném.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi vyložil, že s ohledem na své postavení není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů ze skutkových zjištění učiněné byly správné či nikoliv; to ovšem s výjimkou případů, kdy se obecný soud dopustí skutkového či právního omylu, kterým porušil některé z práv nebo svobod zakotvených v rovině ústavní. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. Pokud jde o důkazní řízení, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jsou to jednak případy důkazů neprávem opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, jakož i případy svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického hlediska. Ústavní soud po prostudování připojeného spisu Okresního soudu v Karlových Varech neshledal, že by k takovým pochybením v projednávané věci došlo.

Ústavní soud nemohl přisvědčit stěžovatelově námitce nepřípustného výběru důkazů, neboť ze spisu obecného soudu bylo zřejmé, že nalézací soud při jednání dne 15. 10. 2009 (č.l. 66) přečetl k důkazu stěžovatelem vyhotovený rozpis plateb výživného a umožnil žalované, aby se k němu vyjádřila. Ta výši některých plateb zpochybnila, o jiných tvrdila, že je neobdržela vůbec (č.l. 68). Nalézací soud proto vzal v úvahu účastníky vymezená sporná a nesporná skutková tvrzení, která dále doplnil (jednání dne 6. 5. 2010, č.l. 113). Ke sporným platbám provedl řadu dalších důkazů, které hodnotil, a na jejichž základě zjistil skutkový stav. Tyto důkazy, v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu podrobně rozvedených (poštovní poukázky, zprávy zaměstnavatelů, peněžních ústavů, soudního exekutora, platební poukazy a další), stěžovatel nikterak nezpochybnil. Za dané situace tak nelze nalézacímu soudu vytknout, že důkaz -tabulku plateb zcela pominul, spíše lze mít za to, že její vypovídací schopnost byla sporná, a proto soud sporné platby identifikoval za použití jiných, dalších, důkazů. Skutečnost, že se nalézací soud o předmětné tabulce v odůvodnění svého rozsudku nezmínil, nepovažoval Ústavní soud za vadu, jež by byla schopna přivodit kasaci napadených rozhodnutí, neboť bylo zřejmé, že o svévolný postup soudu v procesu dokazování zjevně nešlo. K odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, Ústavní soud konstatoval, že i přes rozdíly v závěrech týkajících se (ne)existence nedoplatku na výživném, měl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za to, že k bezdůvodnému obohacení žalované na úkor žalobce nedošlo.

Ústavní soud považoval napadené rozsudky Okresního soudu v Karlových Varech a Krajského soudu v Plzni za rozhodnutí učiněná v ústavních mezích, neboť je z nich seznatelné, jakými úvahami se soudy při svém rozhodování řídily, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Rozhodnutí obecných soudů sama o sobě svědčí o tom, že stěžovatel měl možnost obrátit se s návrhem na soud, předložit tvrzení, která pokládal za relevantní, navrhnout důkazy k jejich podpoře a čerpat opravné prostředky; obecné soudy o jeho návrzích v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu rozhodly. K ústavně právní argumentaci čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud uvádí, že prostý nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů či právním názorem přijatým na základě zjištěného skutkové stavu sám o sobě nemůže přivodit kasaci soudního rozhodnutí [srov. nález sp. zn. I. ÚS 157/96 ze dne 12. 3. 1997 (N 26/7 SbNU 165)], a žádný jiný důvod pro svůj zásah neshledal.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2014

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.