II. ÚS 196/05
II.ÚS 196/05 ze dne 24. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky obchodní společnosti OPZ PLUS a.s., se sídlem Hradební 3, Praha 1, právně zastoupené JUDr. Světlanou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Karlovo nám 18, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2005, sp. zn. 1 Ko 407/2004, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2004, sp.zn. 80 K 156/99, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domnívá, že usnesením Vrchního soudu v Praze a usnesením Městského soudu v Praze uvedenými v záhlaví došlo k dotčení jejích ústavně zaručených práv, a domáhá se proto jejich zrušení. Usnesením ze dne 21. 1. 2005, sp. zn. 1 Ko 407/2004, Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. 80 K 156/99, kterým soud zamítl návrh stěžovatelky, coby úpadce, na zrušení konkurzu. Soud dospěl k závěru, že úpadek překonán nebyl, a nejsou tak splněny podmínky pro zrušení konkursu, jež jsou uvedeny v § 44 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze souběžně z procesní opatrnosti podala dovolání, které k ústavní stížnosti přiložila. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením § 237 odst. 3 o.s.ř. Je přesvědčena o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Své úvahy v tomto směru dále rozvádí. Argumenty, o něž se opírá dovolání, byly po věcné stránce shodné s argumenty, o něž se opírá i ústavní stížnost. Právní zástupkyně do spisu dále doložila napadené usnesení vrchního soudu s vyznačenou doložkou právní moci s datem 7. 2. 2005. Dotazem na Nejvyšší soud ČR bylo zjištěno, že napadené usnesení vrchního soudu bylo stěžovatelce doručeno dne 2. 2. 2005 a stěžovatelka dovolání poslední den lhůty pro jeho podání (§ 240 o.s.ř.), tedy dne 4. 4. 2005 (pondělí), podala. Věc je vedena u Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 29 Odo 827/2005 a dosud nebyla rozhodnuta. V souzené věci tedy stěžovatelka podala ústavní stížnost za situace, kdy současně podala i dovolání k Nejvyššímu soudu.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.

V dané věci stěžovatelka podala dovolání souběžně s ústavní stížností zřejmě z důvodu procesní opatrnosti, a tedy zřejmě i s ohledem na případné zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, lze usoudit, že se sama domnívá, že tvrzený zásah do jejích práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.

Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť pokud by její dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.

Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud proto nevyhověl ani návrhu na přerušení řízení o ústavní stížnosti.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2006

S t a n i s l a v B a l í k



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.