II. ÚS 1954/12
II.ÚS 1954/12 ze dne 14. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti R. D., zastoupeného Mgr. Petrem Hasalou, advokátem se sídlem Langrova 7, 787 01 Šumperk, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 2 To 21/2012-276 ze dne 21. února 2012 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku č. j. 3 T 139/2011-248 ze dne 12. prosince 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§ 34, § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení čl. 6 odst. 1 a 2 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ustanovení čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), jakož i ustanovení čl. 90 Ústavy.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku byl stěžovatel uznán vinným v bodech 1 a 3 přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku (dále též "TZ"), v bodech 1, 2 a 6 přečinem ublížení na zdraví, a sice dílem dokonaný, dílem nedokonaný podle § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 TZ, v bodě 4 přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 TZ a v bodech 2, 5 a 6 rovněž zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) TZ. Za uvedené přečiny a zločin, jichž se měl dopustit ve vztahu ke své bývalé manželce coby poškozené, byl odsouzen podle § 175 odst. 2 TZ za použití § 43 odst. 1 TZ k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 TZ byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen za stanovení zkušební doby v trvání 2 roků. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost nahradit škodu Všeobecné zdravotní pojišťovně ve výši 14 921 Kč.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel včasné odvolání, které zaměřil do všech jeho výroků a ve kterém zejména brojil proti způsobu, kterým soud prvního stupně hodnotil jednotlivé důkazy. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací námitkám stěžovatele nepřisvědčil a jeho odvolání jako nedůvodné výše uvedeným usnesením zamítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že soud prvního stupně porušil práva stěžovatele na řádný proces a řádnou obhajobu tím, že důkazy provedené v řízení hodnotil svévolně, zcela mimo jejich skutečný a objektivní obsah, povrchním způsobem zasadil poškozenou do role oběti domácího násilí a jednotlivé skutky popsané v obžalobě nepodrobil zkoumání, zda se vůbec mohly stát a zda byly v řízení provedeny usvědčující důkazy jako zákonný předpoklad pozitivního výroku o jeho vině. Soud prvního stupně se dle jeho názoru s důkazními rozpory "zejm. v bodě 5 a 6 rozsudku vypořádal tak, že je zcela pominul, a skutečnost, že část skutkového děje, zejména ve vztahu k užité právní kvalifikaci, není prokázána žádným důkazem, ani výpovědí samotné poškozené [body 1), 2), 3) a 4) rozsudku] nepovažoval za procesně a věcně významnou".

Odvolacímu soudu pak stěžovatel vytýká, že se jím vznesenými námitkami nezabýval. Je prý nezbytné, aby soud, který rozhoduje o opravném prostředku, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem rozebral všechny námitky v podání obžalovaného uvedené, jsou-li jen poněkud smysluplné a relevantní, přičemž stěžovatel odkázal na nález sp. zn. II. ÚS 226/06. Na podporu své argumentace stěžovatel dále odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se zásady in dubio pro reo a podrobněji rozvádí východiska, na nichž je tato zásada založena. V této souvislosti má stěžovatel za to, že pokud provedeným dokazováním nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty, že se stěžovatel dopustil jednání, které mu je kladeno obžalobou za vinu, došlo prý k porušení zásady presumpce neviny ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny, neboť vzniklé pochybnosti bylo třeba vyložit v jeho prospěch.

Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil porušení shora vyjmenovaných základních práv a ústavní stížností dotčená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud na prvém místě považuje za nezbytné říci, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním široce koncipovaná ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených součástkami ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. Jakkoli tato ústavní delimitace dozajista nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o tak řečených obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Stěžovatel postavil svoji ústavní stížnost na tvrzení, že důkazy provedené v řízení hodnotil nalézací soud svévolně, zcela mimo jejich skutečný a objektivní obsah. Stěžovatel ovšem tuto svoji výhradu nijak blíže nespecifikoval, tedy v čem konkrétně spatřuje pochybení soudu prvé stolice. Má-li zde stěžovatel na mysli údajné "důkazní rozpory zejm. v bodě 5 a 6 rozsudku", pak ovšem neuvedl, o jaké důkazní rozpory (a eventuální extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry) se dle něj jedná. Okresní soud všechny skutkové body, na jejichž základě byl stěžovatel odsouzen, uspokojivě odůvodnil (zejm. str. 7 až 11, na nichž soud vysvětluje, které důkazy, zejména svědecké výpovědi stěžovatelovo jednání prokazují a proč). Není tedy namístě závěr, že jednotlivé skutky popsané v obžalobě okresní soud nepodrobil zkoumání, zda se vůbec mohly stát a zda byly v řízení provedeny usvědčující důkazy jako zákonný předpoklad pozitivního výroku o jeho vině, když se nalézací soud této otázce věnuje naopak dosti podrobně a již na začátku zmíněné sedmé strany svého rozsudku líčí důvody, proč je provedeným dokazováním stěžovatel "plně usvědčen". Ústavní soud je na tomto místě nucen připomenout, že těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně, přičemž k modifikacím může v rámci dokazování dojít již pouze před soudem odvolacím. Je vyloučeno, aby sám Ústavní soud, jemuž je ex constitutione ipsa zapovězeno rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (srov. čl. 40 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 90 a násl. Ústavy a rubrica), hodnotil provedené důkazy, aby přehodnocoval vývody obecných soudů dle úvah vlastních.

Čistě subjektivistický ráz má stěžovatelova výtka, že okresní soud povrchním způsobem zasadil poškozenou do role oběti domácího násilí, když stěžovatel vůbec nerozvedl ani to, v čem namítanou povrchnost shledává, ani to, proč tato tvrzená povrchnost má za následek porušení základních práv stěžovatele.

Odvolacímu soudu sice stěžovatel vytýká, že se jím vznesenými námitkami nezabýval, avšak i tato stížní námitka zůstává v ústavní stížnosti blíže nerozvedena. Krajský soud se přitom odvolacími námitkami stěžovatele zabýval velmi podrobně, a to každou zvlášť, jak plyne již z provedeného rozřazení odvolacích námitek stěžovatele do samostatných tematických bloků (počínaje stranou 4 in fine napadeného usnesení odvolacího soudu). Pakliže se stěžovatel domnívá, že se odvolací soud opomněl zabývat některými odvolacími námitkami (ať se již týkají dokazování či právního hodnocení skutkových okolností), bylo na něm, aby uvedl, které jeho námitky odvolací soud ve svých úvahách nezohlednil. Ústavní soud sice není při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti vázán v ní uplatněnými důvody a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci může zrušit i z jiných důvodů, než které stěžovatel uvádí, současně je však vyloučeno, aby domýšlel, co stěžovatel tím kterým tvrzením sledoval, jestliže se jedná toliko o tvrzení obecná, blíže necharakterizovaná, anebo aby sám za stěžovatele vyhledával argumenty svědčící v jeho prospěch.

Protože stěžovatel Ústavnímu soudu nepředestřel žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, jíž by zpochybnil ústavní konformitu stěžovaných soudních rozhodnutí, musil tudíž Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 14. června 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.