II. ÚS 1947/16
II.ÚS 1947/16 ze dne 16. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele K. N., právně zastoupeného Mgr. Bc. Peterem Mrázikem, advokátem, AK se sídlem Mendlovo nám. 2a, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 24. 2. 2016 č. j. 70 Co 568/2015-1265 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. 3. 2015 č. j. 40 Nc 366/2002-1182, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 6. 2016, se stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práv zaručených čl. 32 odst. 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud, že před Okresním soudem v Šumperku bylo vedeno opatrovnické řízení s nezletilou dcerou stěžovatele (roč. XXXX), zastoupenou opatrovníkem - Městským úřadem v Šumperku. Naposledy skončilo rozsudkem ze dne 23. 3. 2015, napadeným ústavní stížností, ve kterém soud zakázal otci s nezletilou styk. Stěžovatel rozhodnutí soudu prvního stupně napadl odvoláním, přičemž Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné. Jako důvod pro zákaz styku otce s nezletilou dcerou byla zejména dokazováním a znaleckým posouzením potvrzena skutečnost, že uskutečňování styku nezletilé se stěžovatelem není v souladu se zájmem dítěte, neboť ohrožuje její zdraví a nezletilá sama opakovaně jakýkoli styk odmítá. Obecné soudy dospěly k závěru, že výchovné dispozice otce jsou silně narušené, neboť jsou nevhodné, neempatické, iracionální až absurdní a otec svým chováním dítě stresuje. Postoj otce k projednávání celé věci je dle odvolacího soudu absurdní až iracionální, o čemž má svědčit množství jeho podání plné vulgarit.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zejména procesní pochybení okresního soudu, neboť mu nebylo umožněno vykonávat jeho práva v řízení před soudem prvního stupně. Stěžovatel již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že písemnost označenou jako předvolání k jednání soudu prvního stupně ze dne 17. 2. 2015 nepovažuje vůbec za předvolání. Z tohoto úkonu lze toliko dovodit, že mohl směřovat vůči nezletilé, nikoliv však vůči jeho osobě, a proto se stěžovatel k jednání před obecným soudem nedostavil. Stěžovatel upozorňuje, že mu byla v té době uložena předběžným opatřením povinnost zdržet se styku s nezletilou dcerou, což by dle jeho názoru porušil, pokud by se k soudu dostavil. Stěžovatel v rámci porušení práva na spravedlivý proces považoval a stále považuje meritorní hodnocení věci soudem za jednostranné, výlučně k jeho tíži, kdy byl zbaven práva řádně se hájit, resp. uplatňovat důkazní návrhy, které svědčily v jeho prospěch, resp. vyvracely skutkové závěry, které vedly k rozsudku, kterým mu byl s nezletilou dcerou zakázán styk. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud by se jednání před soudem prvního stupně mohl řádně účastnit, pak mohl označit důkazy, které by byly pro prokázání skutkového stavu důležité a klíčové. Stěžovatel považuje za věcně nesprávné závěry mj. psychologického posudku, ale také zprávy OSPOD, když tyto důkazy by měly být ve světle řádné procesní aktivity stěžovatele vyvráceny či zpochybněny. V důsledku absence jeho účasti na jednání před soudem prvního stupně nemohl účinně hájit svoje práva, když právě tento soud je primárně soudem nalézacím a před tím by mělo ležet těžiště dokazování.
3. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

5. Ústavní soud úvodem podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

6. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).

7. Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve v zákoně o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo a dále, pokud se jedná o řízení věcech rodiněprávních o výjimky dané § 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).

8. V projednávané věci se co do důsledku jedná o zvlášť závažný zásah do práv otce dítěte, který vyústil až v úplný zákaz jeho styku s nezletilou dcerou. V takovém případě je třeba, aby rozhodnutí bylo opřeno o takové důkazy a skutečnosti, jež tento zásah aprobují. Ústavní soud je toho názoru, že z odůvodnění zejména rozsudku odvolacího soudu, jež je z tohoto hlediska logické a v souladu se zákonnými požadavky na odůvodnění soudního rozhodnutí (§ 157 o. s. ř.), jsou důvody pro zákaz styku stěžovatele s nezletilou zcela jasně seznatelné a jeví se jako závažné. Ve věci byla učiněna soudem prvního stupně taková skutková zjištění, jež opravňovala soud ve věci rozhodnout a tato skutková zjištění byla ještě doplněna v řízení před odvolacím soudem, včetně výpovědi stěžovatele. Krajský soud mu tak umožnil se k věci vyjádřit, čímž odstranil nedostatek, na nějž si stěžovatel v odvolání stěžoval, tedy že neměl možnost před soudem prvního stupně vypovídat. K tomu Ústavní soud dodává, že se stěžovatel k jednání soudu prvního stupně, k němuž byl řádně předvolán, sám o své vůli nedostavil a jeho argumentace ohledně obavy z porušení povinnosti zdržet se styku s nezletilou, nařízeného předběžným opatřením, se v daném případě jeví jako absurdní. Ve věci probíhalo řádné opatrovnické řízení za účasti nezletilé, rodičů a opatrovníka a každý z nich měl právo se nařízeného jednání před soudem prvního stupně účastnit. Domněnky stěžovatele, že by svým dostavením se k soudu mohl porušit povinnost stanovenou mu předběžným opatřením se tak nezakládají na racionální úvaze. Navíc soudu prvního stupně bylo v době předvolání stěžovatele k jednání jeho předchozí rozhodnutí o předběžném opatření zcela jistě známo.

9. Závěrem je tak možno konstatovat, že podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s právními závěry soudů. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení jejich závěrů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, jež by vedl k pro něj příznivějšímu výsledku sporu. Napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují srozumitelná, logická, přehledná a celkově ústavně uspokojivá odůvodnění, z nichž je patrné, jaké skutkové závěry na základě jakých důkazů obecné soudy učinily a jak věc právně posoudily.

10. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. května 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.