II. ÚS 194/05
II.ÚS 194/05 ze dne 3. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Vysokého učení technického v Brně, se sídlem v Brně, Antonínská 1, zastoupeného JUDr. Otakarem Ellerem, advokátem Advokátní kanceláře v Brně Heinrichova 8, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 11. 2004, č.j. 5 Co 2074/2004-533 a usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 16. 7. 2004, č.j. 6 C 31/2003-522,

takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 28 ve spojení s čl. 41 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž mu nebyla přiznána částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je stěžovatel podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, povinen odvést z odměny a náhrad za vypracování znaleckého posudku.

Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, které mu nepřiznaly nárok na daň z přidané hodnoty s poukazem na ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř., a zdůrazňuje, že jím fakticky vynaložené účelné náklady na znalecký posudek mu nejsou zcela nahrazeny, protože se sníží o částku daně z přidané hodnoty, kterou je jako plátce daně z přidané hodnoty povinen ze znalečného obdrženého soudem zaplatit.

Stěžovatel má za to, že nepřiznáním daně z přidané hodnoty došlo k porušení rovnosti ve vztahu mezi stěžovatelem jako znalcem, který je plátcem daně z přidané hodnoty a znalci, kteří nejsou plátci daně z přidané hodnoty. Zdůrazňuje, že je pověřován vypracováním vysoce odborných posudků, kdy je na místě přiznávání maximální výše hodinové sazby odměny, a pokud splňuje zákonem o dani z přidané hodnoty stanovené předpoklady, stává se ze zákona osobou povinou tuto daň odvádět. Napadeným rozhodnutím je tak nucen k postupu, kdy v rozporu se skutečností i zákonem vykazuje jako základ daně pouze část přijatého znalečného, a to z důvodu, aby zbývající část znalečného v rozporu se skutečností označil za daň a tuto odvedl.

Nerovnost spatřuje i ve vztahu mezi stěžovatelem jako znalcem, který je plátce daně z přidané hodnoty a osobami uvedenými v ust. § 137 odst. 3 o.s.ř., který stanoví, že k nákladům řízení patří rovněž částka, kterou advokát, notář, nebo patentový zástupce je povinen z odměny za zastupování odvést podle zvláštního předpisu (zákona o dani z přidané hodnoty). Z ustanovení § 140 odst. 2, 3 o.s.ř. vyplývá, že uvedené osoby mají nárok na zaplacení daně z přidané hodnoty nezávisle na tom, zda náklady nese účastník nebo stát.

Stěžovatel má za to, že při výkladu předpisů není možné při rozhodovací činnosti vycházet pouze z výslovného znění jedné právní normy a přitom odhlížet od jiných právních norem stejné síly, zvláště pokud takový výklad vede k porušení ústavně zakotvených ústavních práv. Poukazuje na argumentaci Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96. Je přesvědčen, že popisovanou nerovnost lze překlenout ústavně konformním výkladem příslušných ustanovení upravujících náhradu nákladů v občanském soudním řízení v souvislosti s platnými ustanoveními zákona o dani z přidané hodnoty a není třeba příjímání novely právního předpisu, která by výslovně zakotvovala obdobné právo, jaké mají osoby uvedené v ustanovení § 137 odst.3 o.s.ř.

Stěžovatel dále poukázal na nejednotnou rozhodovací praxi obecných soudů týkající se uvedené problematiky.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti, ve které stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s právními závěry obecných soudů, je nesouhlas se stávající právní úpravou, která neumožňuje v souvislosti s vyúčtováním odměny a náhrad za vypracování znaleckého posudku přiznání i částky odpovídající dani z přidané hodnoty, a stěžovatel se proto domáhá ze strany Ústavního soudu výkladu ustanovení § 137 o.s.ř. způsobem, který by takový postup, t.j přiznání i daně z přidané hodnoty, umožňoval obdobně, jako je tomu v případě advokátů, notářů a patentových zástupců.

Právo na na odměnu znalce za vypracování znaleckého posudku zakotvuje ustanovení § 138 odst. 2 o.s.ř., dle nějž platí, že byl-li podán znalecký posudek nebo proveden tlumočnický úkon, vzniká právo na náhradu hotových výdajů a na odměnu znalce (znalečné a tlumočné). Zvláštní předpisy pak stanoví, komu a v jaké výši se znalečné a tlumočné vyplácí.

Stěžovatel se domáhá, aby i na odměnu znalce bylo aplikováno ustanovení § 137 odst. 2 a 3 o.s.ř. , ve znění: " odst. 2) odměna za zastupování patří k nákladům řízení, jen je-li zástupcem advokát nebo notář v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními předpisy. K nákladům řízení náleží též odměna za zastupování, je-li zástupcem patentový zástupce (§ 25b); pro její určení se užije obdobně zvláštní právní předpis, jímž jsou stanoveny odměny a náhrady advokátům za poskytování právních služeb" a " odst. 3) v případech uvedených v odstavci 2 patří k nákladům řízení rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát, notář nebo patentový zástupce povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu".

Dle názoru Ústavního soudu je z výše uvedené citace jednoznačně zřejmé, že současná platná právní úprava neumožňuje přiznat znalci vedle odměny a náhrad za vypracování znaleckého posudku i daň z přidané hodnoty, kterou je povinen odvést. Výčet případů, kdy takovýto postup možný je, je uveden v citovaném ustanovení § 137 o.s.ř. taxativním způsobem a okruh osob, kterým přísluší i částka odpovídající dani z přidané hodnoty, nelze proto rozšiřovat extenzivním výkladem.

Nárok na přiznání částky odpovídající dani z přidané hodnoty byl subjektům uvedeným v ustanovení § 137 odst. 2 a 3 o.s.ř. přiznán zákonem 237/2004 Sb. ze dne 1. dubna 2004 (účinným od 1.5.2004) , kterým se v souvislosti s přijetím zákona o dani z přidané hodnoty mění některé zákony a přijímají některá další opatření. Tímto zákonem mimo jiné došlo i ke změně zákona o advokacii, notářského řádu, trestního řádu a občanského soudního řádu, právě v tom smyslu, že nárok se přiznává zde výslovně jmenovaným osobám. Před účinností tohoto zákona právo na přiznání částky odpovídající dani z přidané hodnoty nepříslušelo ani subjektům nyní uvedeným v ustanovení § 137 o.s.ř., a v tomto smyslu rozhodoval i Ústavní soud, pokud se před účinností zákona č. 237/2004 Sb. např. advokáti domáhali, s poukazem na porušení práva rovnosti, přiznání i nároku na částku odpovídající dani z přidané hodnoty (srov. II.ÚS 264/04 , II.ÚS 122/2004, III.ÚS 517/03).

Stěžovatel se tedy ve skutečnosti domáhá pozitivní právní úpravy v podstatě novelizace občanského soudního řádu, která však dle Ústavy ČR přísluší orgánům moci zákonodárné a nikoliv Ústavnímu soudu. V jeho pravomoci není vystupovat jako pozitivní zákonodárce a doplňovat jakkoliv ustanovení právních předpisů. Tímto postupem by Ústavní soud nepřípustně zasáhl do pravomoci zákonodárného orgánu. Vůči individuálním i normativním aktům orgánů veřejné moci má zásadně kasační pravomoc a jako tzv. negativní zákonodárce může Ústavní soud ČR pouze zrušit ustanovení zákonů pro jejich protiústavnost, nemůže je však nahradit nebo doplnit svým vlastním rozhodnutím z důvodu, který svou podstatou spadá do oblasti pozitivní normotvorby.

Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele se vztahují k absentující pozitivní právní úpravě, a svou podstatou směřují vůči zákonodárci a nikoliv vůči Ústavnímu soudu, který je oprávněn vykonávat jen pravomoci svěřené mu Ústavou ČR (čl. v čl. 87 odst. 1 písm. a) a není oprávněn si osobovat více práv, než mu ústavně přísluší, Ústavní soud neshledal návrh stěžovatele jako opodstatněný. Obecné soudy, právě jimž je svěřen výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, při rozhodování o nákladech znalečného postupovaly v souladu s platnou právní úpravou a s ústavními principy. Ústavní soud tak neshledal, že by v projednávané věci došlo k stěžovatelem namítaných porušení základních práv a svobod.

Poukaz na nález sp.zn. Pl. ÚS 21/96, v němž se uvádí, že při výkladu předpisů není možné při rozhodovací činnosti vycházet pouze z výslovného znění jedné právní normy a přitom odhlížet od jiných právních norem stejné síly, Ústavní soud považuje za nepřípadný, neboť uvedený závěr byl vysloven v souvislosti s řešením zcela jiné právní situace a nelze na něj odkazovat v zájmu výkladu, který by nahradil zcela chybějící zákonnou úpravu.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.