II. ÚS 1935/12
II.ÚS 1935/12 ze dne 23. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti H. R., zastoupené Mgr. Janou Adámkovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Orlicí, B. Němcové 64, proti usnesení soudního exekutora Exekutorského úřadu v Praze 6 JUDr. Jana Grosama ze dne 19. 10. 2011 ve věci sp. zn. 025 Ex 3001/06, proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 14. 3. 2012 ve věci sp. zn. 0 Nc 5766/2006 a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2012 ve věci sp. zn. 19 Co 701/2011, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelka projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, jimiž mělo být porušena ustanovení čl. 12 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Dle údajů uvedených v ústavní stížnosti zamítl Okresní soud v Ústí nad Orlicí shora označeným usnesením stěžovatelčin návrh na zastavení exekuce, jež byla na její majetek nařízena. Ústavní stížností napadeným usnesením soudního exekutora byl vydražiteli P. M. udělen příklep k nemovitostem draženým dne 19. 10. 2011. Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví specifikovaným usnesením usnesení soudního exekutora potvrdil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že soudní exekutor neoprávněně nařídil a poté provedl výkon rozhodnutí dražbou jejích nemovitostí v J., a to i přesto, že stěžovatelka dle svého tvrzení dluh oprávněnému již dávno uhradila; exekuce byla navíc dle názoru stěžovatelky nařízena a provedena až po uplynutí zákonné lhůty k jejímu nařízení a provedení. Stěžovatelka je tak nucena vyklidit předmětné nemovitosti, přestože nemá možnost jiného bydlení a vzhledem ke svému špatnému zdravotnímu stavu může dojít v této souvislosti i k ohrožení jejího života.
Ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná z části nepřípustná.

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, která umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout podání, jež sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Stěžovatelka petitem své ústavní stížnosti brojí proti rubrikovanému usnesení soudního exekutora a proti usnesení krajského soudu, jímž bylo toto rozhodnutí soudního exekutora potvrzeno, proti těmto rozhodnutím však v ústavní stížnosti žádné relevantní námitky nevznáší. Opakuje pouze své již dříve vznesené námitky, že je zde dán důvod pro zastavení exekuce; tyto námitky se však v části exekučního řízení, v níž bylo rozhodnuto napadenými usneseními soudního exekutora a krajského soudu, důvodně uplatnit nedají. Nenamítá-li pak stěžovatelka v ústavní stížnosti nic ani proti tvrzení soudního exekutora, že proti dražbě nebyly stěžovatelkou vzneseny žádné námitky ve smyslu ustanovení § 336o občanského soudního řádu, musí být v této části její podání nevyhnutelně hodnoceno jako návrh zjevně neopodstatněný.

Směřuje-li stěžovatelka ústavní stížnost taktéž proti rubrikovanému usnesení okresního soudu, jímž byl zamítnut stěžovatelčin návrh na zastavení exekuce na její majetek, postačí ve shodě se závěry usnesení Ústavního soudu ve věci jiné stěžovatelčiny ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 1134/12 připomenout, že proti tomuto rozhodnutí nalézacího soudu směřovalo stěžovatelčino odvolání, o němž nebylo dosud krajským soudem rozhodnuto (dle informačního systému Ministerstva spravedlnosti na webových stánkách www.justice.cz byl dne 8. 8. 2012 okresním soudem zaslán předmětný spis odvolacímu soudu). Uvádí-li proto stěžovatelka, že ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl krajský soud rovněž o jejím odvolání proti rozhodnutí okresního soudu o návrhu na zastavení exekuce, jedná se patrně o nedorozumění, neboť nic takového z daného rozhodnutí odvolacího soudu v žádném případě nevyplývá. Napadá-li tedy stěžovatelka petitem ústavní stížnosti rozhodnutí okresního soudu, jímž byl návrh na zastavení exekuce zamítnut, je ústavní stížnost v této části nepřípustná (předčasná).

Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost z části jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a z části jako návrh nepřípustný dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, odmítnul.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2012

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.