II. ÚS 193/16
II.ÚS 193/16 ze dne 11. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti F. V., t. č. Věznice Příbram, zastoupeného Mgr. Michalem Mazlem, advokátem se sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 53 T 9/2013, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 2 To 33/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1237/2015, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"), jakož i dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále i jen "Úmluva"). V důsledku těchto rozhodnutí byla údajně porušena rovněž jeho osobní svoboda ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy a čl. 8 odst. 2 Listiny.

2. Proti napadeným rozhodnutím uplatnil stěžovatel v podstatě dvě námitky, resp. skupiny námitek.

3. Podle první skupiny námitek se při zjišťování skutkového stavu obecné soudy dopustily protiústavních pochybení, jejich rozhodnutí (zejména soudů prvního a druhého stupně) jsou nedostatečně odůvodněna a navíc tyto soudy v důsledku svých pochybení rozhodly v rozporu se zásadou in dubio pro reo.

4. Zejména odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se dle stěžovatele opírá toliko o obecné fráze a nevěnuje se podrobně a dostatečně hodnocení jednotlivých důkazů. Navíc byl dle stěžovatele soudem prvního stupně "zohledněn důkaz", který měl být pro rozpor s trestním řádem zcela vyloučen. Konkrétně se jednalo o důkaz rekognicí v rámci hlavního líčení (tehdy svědek Flodr na fotografiích určil stěžovatele jako osobu, která mu zadala určité práce), přičemž však v přípravném řízení stejný svědek stěžovatele neidentifikoval. Odvolací soud sice v tomto rozsahu konstatoval pochybení soudu prvního stupně, avšak opomněl již přičíst tuto skutečnost ve stěžovatelův prospěch - podle stěžovatele totiž výsledky rekognice prokazují jeho verzi popisu skutkového děje.

5. Relativně samostatnou námitku pak stěžovatel uplatňuje proti procesnímu postupu odvolacího soudu (Vrchní soud v Olomouci), který rozhodl ve veřejném zasedání bez přítomnosti stěžovatele, ač se stěžovatel z veřejného zasedání z důležitých důvodů a omluvil a požádal o jeho odročení. Stěžovatel totiž Vrchnímu soudu v Olomouci sdělil, že není schopen se veřejného zasedání zúčastnit a své tvrzení doložil potvrzením o dočasné pracovní neschopnosti i lékařskou zprávou, která konstatovala blokaci páteře a specifikovala i léky, které měl stěžovatel brát. Skutečnost, že i za tohoto stavu bylo veřejné zasedání nařízeno, považuje stěžovatel za porušení svých ústavně zaručených procesních práv.

6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
7. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí právě a pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem.

10. Těžiště první skupiny stěžovatelových námitek spočívá v jeho nesouhlasu s vedením důkazního řízení a hodnocením provedených důkazů. Tyto činnosti však patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Mezi tyto kvalifikované situace lze zařadit v prvé řadě tzv. opomenuté důkazy [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)], dále důkazy, resp. informace v nich obsažené, které nejsou získány co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem [a tudíž musí být soudem vyloučeny z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci, srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)] a konečně situace, v nichž z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, potažmo případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].

11. Ústavněprávně relevantní je (resp. mohla by být) v tomto kontextu zejména námitka týkající se připuštění a použití důkazu rekognicí. Ústavní soud však konstatuje, že (jak je patrné i z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu - str. 29), vrchní soud stěžovatelovu námitku proti připuštění důkazu uznal. Zároveň však uvedl, že z hlediska hodnocení skutkového děje se jedná o okrajovou záležitost, která na celkové důkazní situaci není způsobilá ničeho změnit.

12. Ústavní soud nemůže přitakat ani blíže neodůvodněné námitce stěžovatele, podle níž výsledky rekognice měly být zohledněny v jeho prospěch, neboť prokazují jeho verzi skutkového děje. V prvé řadě Ústavní soud připomíná, že se jednalo i podle soudů odvolacího a dovolacího o důkaz zcela marginální (a jeho hodnocení tím či oním způsobem tak na hodnocení skutkového děje nemá substantivní vliv). Dále pak konstatuje, že ze samotné skutečnosti, že svědek v přípravném řízení na fotografiích stěžovatele nepoznal, logicky žádnou konkrétní verzi skutkového děje dovozovat nelze.

13. Zcela neopodstatněné pak jsou i námitky, podle nichž byl celkově proces zjišťování skutkového děje obecnými soudy (a s ním související odůvodnění skutkových závěrů) nedostatečný. Ústavní soud totiž konstatuje, aniž by se vyjadřoval k otázce, zda byl proces zjišťování skutkového děje obecnými soudy perfektní a zda je odůvodnění napadených rozhodnutí zcela bezchybné, že obecné soudy nevybočily z kautel vyplývajících ze stěžovatelem namítaných ustanovení Listiny a Úmluvy. Obecné soudy řádně zjistily skutkový stav a své skutkové i právní závěry řádně odůvodnily. Na základě zjištěného skutkového stavu pak mohly (ústavně konformně a v souladu se zásadou in dubio pro reo) přesvědčivě rozhodnout o vině stěžovatele.

14. Konečně ani postup odvolacího soudu, který rozhodl ve veřejném zasedání bez přítomnosti stěžovatele, nezaložil porušení stěžovatelových ústavně garantovaných práv. V této věci se totiž Ústavní soud ztotožnil se závěrem vrchního soudu a Nejvyššího soudu, že přiměřený důvod pro odročení naplánovaného veřejného zasedání nebyl dán a prokázán.

15. Tento závěr je podporován několika důležitými okolnostmi. V první řadě je to samotný předmět odvolacího řízení, zejména to, co mělo být zkoumáno ve veřejném zasedání. V tomto směru Ústavní soud zejména konstatuje, že ve veřejném zasedání nebyly prováděny nové důkazy.

16. Další podstatnou okolností byl pak důvod žádosti o odročení veřejného zasedání. Nepříznivý zdravotní stav obviněného je zásadně důvodem pro odročení veřejného soudního jednání. Je však zcela legitimním postupem, vyžaduje-li soud objektivní potvrzení neschopnosti obviněného zúčastnit se takového jednání. Při hodnocení procesních úkonů není pak soud vázán zásadou in dubio pro reo, neboť čl. 40 odst. 2 Listiny stanoví pravidla pro hodnocení skutkových tvrzení z hlediska trestného jednání, nikoli pro hodnocení tvrzení o důvodech neúčasti na soudním jednání. Může proto přenést důkazní břemeno v otázce podobných pochybností na obviněného, resp. podmínit realizaci jeho procesních práv přiměřenou mírou jeho součinnosti (např. obstaráním lékařské zprávy).

17. Stěžovatel sice doložil lékařské potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti, avšak za situace, kdy mu byly povoleny vycházky (v nejvyšší možné míře - 6 hodin), nelze mít za nepřiměřený postup odvolacího soudu, který od stěžovatele vyžadoval explicitní lékařské potvrzení o tom, že není schopen účastnit se veřejného zasedání. Pakliže stěžovatel takové potvrzení soudu nedoložil, nelze konání veřejného zasedání bez jeho přítomnosti považovat za porušení jeho základního práva ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.

18. Ústavní konformita postupu odvolacího soudu je potvrzována i dalšími argumenty. Je podstatné, že veřejnému zasedání byl přítomen stěžovatelův obhájce, který se k otázce konání veřejného zasedání bez přítomnosti stěžovatele nijak nevyjádřil, soudem vyžadované potvrzení nedoložil a ani neuvedl, z jakého důvodu by případně toto lékařské potvrzení nebylo možno opatřit (spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 53 T 9/2013, č. l. 4128). Obhájci přitom na veřejném zasedání byl dán přiměřený prostor k obhajobě stěžovatele. Obhájce např. navrhl provedení důkazu (č. l. 4130), avšak tento návrh byl zamítnut.

19. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno rozhodujícím orgánům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.