II. ÚS 193/05
II.ÚS 193/05 ze dne 4. 5. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele ing. L. V., podnikatel, IČ: 12749362, se sídlem Dvořákova 21, Znojmo, zastoupeného JUDr. Romanem Vaňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 9, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2003 , č. j. 28 Co 328/2000-349, a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. února 2000, č. j. 7 C 502/94-301, a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a ing. Z. C., podnikatele, IČO 456 60 298, místem podnikání Přímětice 668, Znojmo, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Barákem, advokátem se sídlem v Brně, Kounicova 10, jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o:



Návrh se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, a to s odkazem na údajné porušení jeho práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 7 C 502/94, z něhož zjistil následující:

Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 29. 2. 2000, čj. 7 C 502/94-301, zastavil řízení o žalobě žalobce ČAS Znojmo, s.r.o., proti stěžovateli a ing. Z. C., podnikateli, IČO 456 60 298, místem podnikání Přímětice 668, Znojmo, ohledně zaplacení částky 514.354,- Kč s 18 % úrokem z prodlení za dobu od 21. 11. 1993 do zaplacení (výrok I.), neboť žalobce vzal v této části žalobu zpět, a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku částku 1,290.077,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 18 % ročně z této částky za dobu od 21. 11. 1993 do zaplacení (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo ze dne 19. 7. 1993, jejímž předmětem bylo provedení stavby benzinové stanice. Žalovaní ji začali řádně plnit a i žalobce zaplatil dle smlouvy dvě zálohy na cenu díla ve výši 9,150.000,- Podle názoru soudu smlouva následně zanikla odstoupením žalobce (dopisem ze dne 4. 9. 1993) pro podstatné porušení povinností žalobců, které měl soud za platné. Požadovaná částka 1,290.077,- Kč má být žalobci důvodně vyplacena jako vypořádání této smlouvy.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 5. 2003, čj. 28 Co 328/2000-349, rozsudek soudu prvého stupně jako věcně správný potvrdil. Podle odůvodnění zastává ovšem odchylný právní názor na otázku zániku smlouvy, kterou s ohledem na jednání účastníků sporu posoudil tak, že k němu došlo dohodou účastníků sporu. Požadavek na zaplacení požadované částky je podle odvolacího soudu dán z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaných.

Nejvyšší soud usnesením dovolání žalovaných pro nepřípustnost odmítl. V rámci uplatněného důvodu přípustnosti dle § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., ve znění před novelou zák. č. 30/2000 Sb., konstatoval, že názor odvolacího soudu nelze označit za překvapivý, když sami žalovaní uplatňovali v řízení jako argument, že smlouva zanikla dohodou, čemuž odvolací soud přisvědčil.

Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím překvapivým, porušujícím zásadu dvojinstančnosti, neboť mění právní posouzení věci soudem prvého stupně a stěžovatel neměl před vydáním potvrzujícího rozsudku možnost se s tímto právním názorem seznámit. Dále namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku zániku právního vztahu mezi účastníky a nesprávně právně posoudil i další okolnosti případu. Podle stěžovatele nedošlo k zániku právního vztahu mezi účastníky platným odstoupením od smlouvy ani na základě dohody, neboť taková dohoda (písemná, dle odvolacího soudu) neexistuje. Soud se údajně též nezabýval námitkami stěžovatele v tom směru, že mezi účastníky byla uzavřena nová nepsaná smlouva o dílo, která měnila původní písemnou smlouvu ve svých ustanoveních o předmětu díla. Nesprávným byl závěr soudu o hrazení jednotlivých částek žalobcem. Podle stěžovatele nešlo o zálohové platby, ale řádné platby za provedenou práci, o čemž svědčí i fakt, že byly placeny včetně daně z přidané hodnoty. Žalobce byl v souladu s § 549 ObchZ povinen zaplatit stěžovateli za omezené dílo cenu přiměřeně sníženou, kterou byla dohodnutá částka, uhrazená za provedené práce. Nesprávně stanovená byla též výše úroků, která měla činit nejvýš 16 % p. a. Pochybení nastalo též v rovině dokazování. Soud neprovedl důkaz listinou - soupisem o rozsahu provedených prací, znalecký posudek tuto listinu též nezohlednil a nepřihlédl ani k rozsahu činnosti, kterou žalovaní na předmětném díle vykonávali od 3. 9. 1993 do 16. 9. 1993. Znalecký posudek navíc nebylo třeba vypracovávat, neboť, jak již bylo uvedeno, žalobce platil za provedenou práci smluvní ceny. Soud též nepřipustil provedení dalších navržených důkazů, např. předložených faktur a výslech několika svědků, a v případě výpovědi svědka P. soud nesprávně interpretoval jeho výpověď. Nesprávně byla vyčíslena i dlužná částka, neboť odvedená a vyúčtovaná daň nemůže být zahrnuta do dlužné částky.

Stěžovatel v průběhu řízení doplnil osobně ústavní stížnost podáními ze dne 31. 3. 2005 a 13. 5. 2005 a prostřednictvím svého právního zástupce podáním ze dne 31. 5. 2005. K výše uvedenému dodává, že se odvolací soud měl v rámci své argumentace zabývat výší bezdůvodného obohacení žalobce s ohledem na to, že žalovaní bezúplatně cedovali (resp. byli v dané situaci nuceni) na žalobce smluvní vztahy vůči subdodavatelům PH GIA, spol. a r. o. a CK Audo, z čehož vznikl žalobci finanční výnos ve výši 1,047.510,- Kč. Dále pak opakuje a do detailů rozvádí argumenty uvedené již v ústavní stížnosti.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Brně a Okresní soud ve Znojmě, a vedlejší účastníky řízení, ing. Z. C. a ČAS, s. r. o., aby se k projednávané ústavní stížnosti a jejímu doplnění vyjádřili.

Krajský soud se ve svých vyjádřeních ze dne 17. 6. 2005 a 21. 7. 2005 detailně zabýval jednotlivými námitkami stěžovatele, které ovšem považuje za nedůvodné. Přes argumenty podané v ústavní stížností dospívá ke shodným závěrům, jaké prezentoval v ústavní stížností napadeném rozhodnutí. Mimo jiné uvádí, že rozhodnutí stěžovatele cedovat práva a závazky ze smluv bylo jejich svobodným rozhodnutím, a pokud mu tak vznikly náklady, mohl se jejich náhrady domáhat, což neučinil. Rozdílné posouzení způsobu ukončení smlouvy nemělo na přiznání žalované částky žádný vliv. Tato částka představovala bezdůvodné obohacení na straně žalovaných. Otázka daně z přidané hodnoty nebyla soudy řešena, neboť stěžovatel tuto námitku uplatnil až v ústavní stížnosti. Nadto uvádí, že tato záležitost je věcí žalovaných, kteří si případný přeplatek musí vypořádat ze státem sami. Navrhuje proto ústavní stížnost zamítnout. Okresní soud také sdělil, že dle jeho mínění je ústavní stížnost nedůvodná. Postupoval v řízení tak, aby byla respektována všechna práva stěžovatele.

Ing. C., řádně zastoupený, Ústavnímu soudu sdělil, že se v celém rozsahu ztotožňuje s obsahem ústavní stížnosti. Společnost ČAS, s.r.o., ač řádně vyzvána, se ve lhůtě k tomu určené k ústavní stížnosti nevyjádřila.

Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí Ústavní soud neopíral o obsah zaslaných vyjádření, dospěl k závěru, že stěžovatelce není třeba je zasílat k replice.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Stěžovatel ve své stížnosti napadá jednak pochybení soudů v rámci postupu při řízení a jednak zpochybňuje i jejich skutkové a právní posouzení věci. Ústavní soud však po přezkoumání jeho námitek usoudil, že nejsou důvodné.

Stěžovatel primárně tvrdil, že k zásahu do jeho garantovaných práv došlo překvapivostí rozhodnutí odvolacího soudu, odvolávajíc se na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na rozhodnutí II. ÚS 523/02. Ústavní soud však má za to, že uvedený nález se týkal skutkově zcela odlišné věci a jeho závěry nejsou v daném případě aplikovatelné. Ústavní soud v citovaném rozhodnutí spatřoval porušení zásady dvojinstančnosti v tom, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod rozhodnutí o žalobě soudem prvostupňovým, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem - odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit. K takové situaci však v projednávaném případě nedošlo. Odvolací soud zastával odlišný náhled na právní posouzení věci, neboť konstatoval, že smlouva mezi účastníky zanikla jejich dohodou a nikoli odstoupením od ní žalobcem, jak konstatoval soud prvého stupně. Bez ohledu na právní relevanci tohoto závěru pro projednávanou věc nutno zohlednit, že to byl sám stěžovatel, který v řízení před odvolacím soudem s tímto právním posouzením zániku smlouvy argumentoval (viz. protokol o jednání ze dne 17. 10. 2002 a 22. 5. 2003). Za dané situace se v žádném případě nemohlo jednat o překvapivé rozhodnutí, když daná eventualita rozhodnutí byla předmětem jednání před soudem a stěžovatel měl možnost se k ní vyjádřit a také tak učinil. Jím citovaný nález Ústavního soudu nelze vykládat tak, že by v každé situaci, kdy odvolací soud zastává odlišný právní náhled na posouzení věci soudem prvého stupně, aniž má současně za to, že je rozhodnutí věcně nesprávné (nyní srov. znění § 219 o.s.ř.: "Odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je- li ve výroku věcně správné"), musel rozhodnutí soudu prvého stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu projednání. K takovém závěru nevybízí ani dikce ustanovení § 219 a násl. o.s.ř. Ke kasaci je možné a nezbytné se uchýlit až v případě, že by ústavně garantované práva účastníků mohla být reálně ohrožena, nikoli automaticky v každé obdobné situaci. V projednávaném případě k takovému postupu nebyl důvod, a rozhodnutí odvolacího soudu nelze proto označit za protiústavní.

Ústavní soud dále upozorňuje na svou ustálenou judikaturu, týkající se subsidiarity přezkumu rozhodnutí obecných soudů soudem Ústavním. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem jako ultima ratio, ochránce ústavnosti, je zasahovat pouze v případě selhání všech ostatních mechanismů a prostředků ochrany základních práv a svobod. Ochrana ústavnosti a zákonnosti není úkolem jen Ústavního soudu, nýbrž i úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice (čl. 90 Ústavy). Ústavní stížnost je tak založena na principu subsidiarity, který je vyjádřen i v § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). S ohledem na zásadu "nechť si každý střeží svá práva", ovládající občanskoprávní řízení, Ústavní soud konstantně pojímá princip subsidiarity tak, že je nutno nejen vyčerpat dostupné procesní prostředky, ale že v rámci nich je nutno také uplatnit všechny relevantní námitky. Jestliže stěžovatel takto nevyužije všech prostředků k obraně svých práv, není úkolem Ústavního soudu, aby tuto roli ochránce suploval a napravoval opomenutí stěžovatelky, popřípadě jejího právního zástupce. Tímto prizmatem nahlížel Ústavní soud i na námitky stran nedostatků v dokazování. Námitku, z níž by plynulo, že soud prvého stupně pochybil, když neprovedl některé z důkazů, tak jak ji podává v ústavní stížnosti, stěžovatel v odvolacím řízení neuplatnil. Napadl pouze neprovedení důkazu výslechem J. P., který ale následně provedl odvolací soud. Dále navrhl ještě provedení dalších důkazů, z nichž odvolací soud provedl jen některé a provedení dalších při jednání řádně usnesením odmítl a toto své rozhodnutí odůvodnil. V postupu odvolacího soudu tedy nelze shledat pochybení, jež by svědčilo o zásahu do ústavně zaručených práv. Pokud stěžovatel nyní uplatňuje nové námitky, jejichž přezkoumání odvolacím soudem neumožnil, nelze se jimi, s ohledem na shora vysvětlený princip subsidiarity zabývat. Za nedůvodné má Ústavní soud též námitky, že odvolací soud výpověď J. P. chybně interpretoval, a to zejména s ohledem na princip volného hodnocení důkazů. Bylo na soudu samém, aby si o provedeném důkazu učinil vlastní úsudek a tento důkaz zhodnotil i v souvislosti s dalšími provedenými důkazy, přičemž není zřejmé, že by odvolací soud při tomto svém postupu jakkoli vybočil z mezí ústavnosti.

Za důvodné Ústavní soud nepovažoval ani námitky stěžovatele k meritu věci, polemizující se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Ústavní soud v mnoha svých rozhodnutích vyslovil, že skutečnost, že soud vyslovil názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takovému závěru však není v projednávaném případě podklad. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že se obecné soudy projednávanou věcí řádně zabývaly, provedly velmi detailní dokazování a své závěry náležitě, dostatečně a srozumitelně odůvodnily. Náležitě objasnily, jaká smlouva a jakého obsahu byla mezi účastníky uzavřena a že smluvní vztah mezi účastníky skončil a bylo třeba plnění poskytnutá si navzájem účastníky vypořádat. Skutkový závěr, dle něhož platby žalobce byly zálohami a nikoli platbami za provedenou práci, učinily obecné soudy na podkladě smlouvy o dílo, z níž plynulo, že cena stavby byla stanovena jako pevná a žalobce se zavázal platit zálohy výslovně uvedené ve smlouvě. Nelze tedy konstatovat, že by šlo o závěr stojící v extrémním rozporu s vykonanými důkazy. Soudy řádně odůvodnily též svůj závěr, na základě něhož uložili žalovaným zaplatit shora uvedenou částku z titulu bezdůvodného obohacení. Argument stran placení DPH stěžovatel uplatnil jako nepřípustné novum až v řízení o ústavní stížnosti, lze tedy jen odkázat na shora uplatněný princip subsidiarity. Řádně odůvodněn byl i závěr obou soudů o přiznaném úroku z prodlení, když oba soudy vyšly z toho, že v prodlení byl účastník vztahu mezi podnikateli, vyplývajícího z jejich podnikatelské činnosti, a aplikovaly tudíž ustanovení obchodního zákoníku, přičemž určení výše úroku podle tehdejší platné úpravy § 369 ObchZ, který odkazoval na ustanovení § 502 ObchZ. provedly zjevně správně. Odlišný názor stěžovatele na interpretaci jednoduchého práva provedenou obecnými soudy, za situace, kdy tyto svůj názor řádně odůvodnily, sám o sobě nemůže způsobit porušení práv na soudní ochranu či spravedlivý proces.

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry obecných soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Taktéž namítané porušení čl. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR neobstojí, neboť ta jsou pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud v průběh řízení neshledal odůvodněným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. května 2006



S t a n i s l a v B a l í k, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.