II. ÚS 1929/16
II.ÚS 1929/16 ze dne 13. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 1, Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem Na Slupi 15, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 15 C 53/2013, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 15 C 53/2013. Tímto usnesením bylo dle stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Stěžovatel uvádí, že napadeným usnesením nebyla připuštěna změna žaloby ve smyslu ustanovení § 95 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř.").

3. Stěžovatel se žalobou ze dne 5. 2. 2013 v řízení podle hlavy páté o. s. ř. vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha. Žádal přitom, aby soud rozhodl, že v žalobě vymezení účastníci řízení nejsou vlastníky pozemků rovněž v žalobě specifikovaných.

4. V průběhu řízení, konkrétně 1. 5. 2016, stěžovatel rozšířil svá skutková tvrzení a důkazní návrhy a tvrdil, že nebyl naplněn restituční titul ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Jak však stěžovatel uvádí, tato změna žaloby nebyla s poukazem na uplynutí lhůty dle ustanovení § 247 odst. 1 o. s. ř. připuštěna. Podle stěžovatele ovšem byly splněny všechny podmínky pro připuštění změny žaloby. Změna byla totiž učiněna včas, její připuštění by nebylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení a její rozsah i povaha byly souladné s judikaturou Nejvyššího soudu. Tím, že tuto změnu žaloby nepřipustil, se tak Obvodní soud pro Prahu 4 měl dopustit porušení stěžovatelem identifikovaných základních práv.

5. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.

6. Ústavní soud (jeho II. senát) v tomto řízení dospěl k právnímu závěru, podle něhož ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, jež není konečným rozhodnutím ve věci samé. Jedním ze zákonných předpokladů věcného projednání ústavní stížnosti totiž je, aby stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pakliže stěžovatel tyto prostředky před podáním ústavní stížnosti nevyužije, je jeho návrh nepřípustný (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Při projednávání shora ústavní stížnosti proto II. senát Ústavního soudu zaujal právní názor, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná. S ohledem na nejednotnost judikatury v této věci předložil plénu návrh na zaujetí stanoviska.

7. Plénum Ústavního soudu poté stanoviskem ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 rozhodlo, že ústavní stížnost směřující proti usnesení, jímž se nepřipouští změna žaloby podle ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř., je nepřípustná ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

8. Zároveň však vyslovil, že právní názor obsažený v tomto stanovisku představuje tzv. judikatorní odklon od původní praxe a že by se mohl negativně projevit u těch ústavních stížností, které již byly podány a které nezřídka vycházely z právního názoru obsaženého v některých dřívějších rozhodnutích. Z tohoto důvodu Ústavní soud omezil dopad stanoviska pouze pro futuro, tj. na stížnosti podané k Ústavnímu soudu dnem následujícím po dni vyhlášení stanoviska ve Sbírce zákonů.

9. Z tohoto důvodu Ústavní soud v projednávané věci, byť ta byla sama podkladem pro přijetí stanoviska pléna, posoudil ústavní stížnost jako přípustnou.

III.

10. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh, jak již bylo konstatováno shora, přípustný.

11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

12. I bez ohledu na otázku přípustnosti řešenou shora citovaným stanoviskem přistupoval Ústavní soud ve své dřívější judikatuře k meritornímu přezkumu usnesení o nepřipuštění žaloby velmi zdrženlivě. Podle této judikatury bylo možno obecně i rozhodnutí soudu o nepřipuštění změny žaloby podrobit ústavněprávnímu přezkumu, avšak zásah Ústavního soudu do takového rozhodování by měl být zcela výjimečnou situací a měl by se omezit zejména na shora uvedená extrémní vybočení z principů spravedlnosti, nejčastěji na situace, kdy příslušné soudní rozhodnutí není odůvodněno vůbec [viz např. nález ze dne 9. října 2008, sp. zn. II. ÚS 801/08, (N 169/51 SbNU 79); nález ze dne 7. května 2013 sp. zn. I. ÚS 4181/12 (N 79/69 SbNU 329) nebo i stěžovatelem zmiňovaný nález ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1324/14 (N 159/74 SbNU 369) a další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz].

13. Namítá-li stěžovatel, že postup Obvodního soudu pro Prahu 4 byl nesprávný a změna žaloby měla být připuštěna (tj. s napadeným usnesením věcně polemizuje), je třeba zdůraznit, že takové posouzení je zcela v kompetenci civilního soudu. Rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby předpokládá samostatnou úvahu a závěr tohoto soudu, kterou Ústavní soud zásadně nepřezkoumává [viz např. usnesení ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 179/2000, (U 22/18 SbNU 447) nebo usnesení ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 2180/08]. I v projednávané věci pak, bez ohledu na skutečnost, zda je napadené usnesení "správné" či "zákonné", Ústavní soud konstatuje, že nepřipuštěním změny žaloby Obvodní soud pro Prahu 4 nevykročil ze stanovených ústavních mantinelů.

14. Pokud jde o potenciální přezkum správnosti či zákonnosti postupu Obvodního soudu pro Prahu 4, odkazuje Ústavní soud na své stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 (odst. 17.). Byť totiž odvolání přímo proti usnesení o nepřipuštění změny žaloby není přípustné, považuje Ústavní soud za ústavně souladný toliko takový výklad občanského soudního řádu, podle něhož odvolací soud v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé není vázán usnesením podle ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř. (byť formálně nezrušeným) a je oprávněn, resp. v případě uplatnění relevantní námitky [§ 205 odst. 2 písm. c), g) o. s. ř.] povinen, rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby v plném rozsahu přezkoumat.

15. S ohledem na shora uvedené byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. června 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.