II. ÚS 1927/17
II.ÚS 1927/17 ze dne 11. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Miškoviče, zastoupeného Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem se sídlem Velké náměstí 119, Písek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2017, č. j. 7 Afs 69/2017-39, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel namítá rovněž porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky ("Ústava"), která však neobsahují základní práva, k jejichž ochraně je Ústavní soud povolán.

2. V řízení předcházejícím nyní projednávané ústavní stížnosti Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele, jíž navrhoval zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 1. 2017, č. j. 10 Af 15/2016-35. Věcně se jednalo o otázku daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2009, kdy bylo zjištěno, že stěžovatel do daňových nákladů zahrnul cestovní náklady v celkové výši 2.018.306 Kč, které vyplácel v hotovosti zaměstnancům za použití motorových vozidel při pracovních cestách. Tato vozidla však byla ve vlastnictví stěžovatele a správce daně proto cestovní náhrady překvalifikoval na příjmy ze závislé činnosti, z nichž byl stěžovatel povinen odvést příslušnou zálohu. Proto byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit odvod a také penále.

3. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud sice "zadání sporu podchytil přesně", avšak nepochopil obsah první uplatněné námitky. Jakkoliv totiž bylo uskutečnění pracovních cest prokázáno, nebyly náklady na ně správcem daně uznány, resp. byly překvalifikovány na mzdové náklady. Proto se dožadoval, aby mu vedle nákladů mzdových byly uznány též náklady na pracovní cesty.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí (či namítaného zásahu) z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavně chráněné práva stěžovatele. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti v souvislosti s posouzením otázky uplatněných cestovních nákladů. Obsah ústavní stížnosti je přitom ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s Nejvyšším správním soudem, kterému vytýká, že údajně nepochopil obsah jedné jeho námitky. Opětovné přednesení této námitky v ústavní stížnosti tak svědčí spíše o snaze stěžovatele alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, čímž však staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ale nepřísluší. Ve skutečnosti totiž stěžovatel neargumentuje porušením svých ústavních práv, nýbrž brojí proti - pro něj nepříznivému - výsledku soudního řízení, což však samozřejmě nepodléhá (a ani podléhat nemůže) ochraně prováděné Ústavním soudem.

6. Jak se totiž podává z obsahu napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil dvě námitky, s nimiž se tento soud dostatečně podrobně a přesvědčivě vypořádal a stěžovatel pouze zpochybňuje provedené právní posouzení věci, což však nemůže být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu. Ústavní soud ostatně připomíná, že otázkou kvalifikace stěžovatelem vyplacené částky ve výši 2.018.306 Kč se již zabýval, když ústavní stížnost stejného stěžovatele odmítl usnesením ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1922/16, jako zjevně neopodstatněnou.

7. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.