II. ÚS 1913/17
II.ÚS 1913/17 ze dne 14. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zbyňka Kratochvíla, zastoupeného JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem Vodičkova 709/33, Praha, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2016, č. j. 21 Co 320/2015-310, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, č. j. 22 Cdo 4490/2016-386, za účasti Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že obecné soudy neposkytly ochranu jeho právům podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), necítily se být vázány nálezy Ústavního soudu v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy a současně porušily právo stěžovatele na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Jak Ústavní soud zjistil z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel se u Okresního soudu v Mělníku žalobou domáhal určení, že smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřené mezi společností Unipetrol, a. s., jako povinným, a Českou rafinérskou, a. s., jako oprávněným, u kterých byl povolen vklad práva do katastru nemovitostí, jsou neplatné, eventuálně aby bylo určeno, že věcné břemeno k pozemkům, resp. k ideální 1/6 pozemků, blíže specifikovaných v napadených rozhodnutích, nevzniklo. Domníval se, že pro vydání takového rozhodnutí je legitimován na základě v minulosti úspěšně uplatněného restitučního nároku, kdy se na základě rozhodnutí soudu stal stěžovatel a jeho dva sourozenci každý vlastníkem ideální 1/6 pozemků, které jsou nyní jako celek zatíženy věcným břemenem.

3. Pro rekapitulaci skutkového stavu v stížnosti uvádí, že povinná osoba, v daném případě Kaučuk Kralupy nad Vltavou, s. p. v rozporu se zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), s pozemky, navzdory včasně uplatněnému restitučnímu nároku, nakládala, a tím neplatně a v rozporu s ustanovením § 9 cit. zákona převedla vlastnictví k pozemkům na společnost Unipetrol, a. s. Společnost Unipetrol, a. s. následně k pozemkům zřídila věcné břemeno ve prospěch společnosti Česká rafinérská, a. s. Stěžovatel však namítá, že v době zřízení věcného břemena nebylo ještě pravomocně rozhodnuto o jeho restitučním nároku a za situace, kdy zřizovatel věcného břemene nebyl podle platné právní úpravy vlastníkem pozemků, nemohlo být věcné břemeno platně zřízeno.

4. Soudem prvního stupně, jehož rozhodnutí bylo následně rozhodnutím soudu odvolacího potvrzeno, žalobě stěžovatele nebylo vyhověno, a to s odůvodněním, že ve vztahu k žalobnímu návrhu na určení neplatnosti smluv o zřízení věcného břemene uzavřených mezi společnostmi Unipetrol, a. s. a Česká rafinérská, a. s. nesvědčí stěžovateli naléhavý právní zájem, když tato otázka může být vyřešena v rámci žaloby na určení, zda tu právo je či není (právo plynoucí ze zřízení věcného břemene). Jakkoliv se stěžovatel žalobou eventuálně domáhal i určení toho, zda tu právo je či není, ani tomuto žalobnímu návrhu nebylo vyhověno, neboť stěžovatel je prokazatelným vlastníkem pouze ideální 1/6 pozemků, ke kterým se sporná existence práv plynoucích z věcného břemene vztahuje, přičemž věcné břemeno bylo zřízeno k pozemkům celým. Aby mohl být proto tento eventuální žalobní návrh stěžovatele úspěšný, museli by na straně žalobce ve sporu o určení vystupovat spolu se stěžovatelem i jeho sourozenci, kteří vlastní zbývající části, tj. dvě ideální 1/6, pozemků.

5. Ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze se stěžovatel cítí být poškozen na svých právech. Žalobou se domáhal určení, že věcné břemeno bylo zřízeno neplatně, resp. že věcné břemeno nevzniklo, a to buď ohledně celé ideální poloviny restituovaného pozemku (kdy vlastníky této poloviny jsou rovným dílem stěžovatel a jeho dva sourozenci), případně aby tato neplatnost byla vyslovena alespoň ohledně ideální 1/6 předmětného pozemku, jehož vlastníkem je stěžovatel, který se cítí být poškozen nezákonným postupem.

6. Jestliže soud prvního stupně, s jehož názorem se postupně ztotožnil soud odvolací i Nejvyšší soud, měl za to, že v daném případě měl znít žalobní petit jinak, případně že na straně žalobce měli spolu se stěžovatelem vystupovat i jeho sourozenci, měl soud prvního stupně o této skutečnosti stěžovatele v souladu s ustanovením § 118a odst. 2 o. s. ř. poučit a včas jej na tuto skutečnost upozornit, a to i s ohledem na závěry nálezů Ústavního soudu ve věcech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 1829/13, resp. sp. zn. I. ÚS 4004/14 (veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle kterých je k obdobným věcem v zájmu zachování ústavně chráněných práv a v zájmu zajištění spravedlnosti nutno přistupovat nikoliv ryze formalisticky. V posledně zmiňovaném nálezu Ústavní soud dokonce dovodil, že tam, kde je možné shledat silnější zájem na ochraně účastníka, což se týká zejména restitučních sporů, je možné účastníka řízení poučovat i o věcné legitimaci, tj. o hmotněprávním základu žalovaného nároku. Stěžovatel se proto domnívá, vycházeje z argumentace obsažené v těchto nálezech, že obecné soudy postupovaly v rozporu s tímto ústavně konformním výkladem.

7. Uzavírá, že byť je z okolností případu naprosto zřejmé, že žalovaní hrubě porušili zákon jednak převodem majetku, který podle zákona č. 87/1991 Sb. v situaci, kdy byl řádně a včas uplatněn restituční nárok, převádět nesměli, a jednak tím, že noví (neoprávnění) nabyvatelé pozemků účelově zřídili k tomuto majetku věcné břemeno za bezprecedentně nízkou úplatu, čímž znehodnotili majetkové právo stěžovatele získané a navrácené mu restitucí. To vše bylo obecnými soudy ignorováno, když vycházely ryze formalisticky z toho, že žalobu nepodali všichni tři restituenti, ale pouze jeden z nich. Současně obecné soudy ignorovaly výše uvedené nálezy Ústavního soudu, podle kterých bylo povinností soudu prvního stupně poučit stěžovatele o svém právním názoru, podle něhož na straně žalobce měli vystupovat všichni tři restituenti, nikoliv pouze stěžovatel, a pokud tak soud prvního stupně v rozporu s ustanovením § 118a odst. 2 o. s. ř. neučinil a své zákonné poučovací povinnosti nedostál, měl mu odvolací soud věc vrátit k dalšímu projednání a upozornit ho na poučovací povinnost stanovenou mu zákonem, akcentovanou citovanými nálezy Ústavního soudu. Za vrcholně nespravedlivé pak stěžovatel považuje to, že mu napadenými rozhodnutími byla současně uložena povinnost hradit náklady řízení žalovaným, přičemž to byli právě žalovaní, kdo hrubě porušili ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.
8. Na úvod považuje Ústavní soud za nutné podotknout, že v podstatě totožnou argumentaci, obsaženou v ústavní stížnosti, stěžovatel uplatnil již v dovolacím řízení, byť nyní klade více důraz na tvrzení ohledně porušení svých základních práv. Jako hlavní argument přitom předkládá tvrzení, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do jeho vlastnického práva a práva na spravedlivý proces. Stěžovatel dále zpochybňuje způsob, jakým se obecné soudy vypořádaly s žalobním petitem, když úvahy soudu prvního stupně, které byly následně shledány správnými i soudem odvolacím a dovolacím, považuje za extrémně formalistické a nad to i v rozporu se závěry nálezů Ústavního soudu.

9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozsudků Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy. Stěžovatel nicméně svou argumentací, obsaženou v ústavní stížnosti, částečně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. 11. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí je Ústavní soud toho názoru, že jak Krajský soud v Praze, tak zejména Nejvyšší soud, když námitky stěžovatele obsažené v dovolání a v nyní projednávané ústavní stížnosti jsou totožné, se s uvedenými námitkami stěžovatele řádně vypořádaly. Při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními. Nejvyšší soud se dostatečně pečlivě zabýval argumentací stěžovatele ve vztahu k údajně nepřiměřenému zásahu do jeho vlastnického práva a práva na spravedlivý proces, když zpochybňoval zákonnost postupu obecných soudů, který označil za přepjatě formalistický a opomíjející materiální jádro věci. Ústavní soud však na rozdíl od stěžovatele postup i argumentaci Krajského soudu v Praze i Nejvyššího soudu a jimi přijatý (aprobovaný) právní názor, opírající se zejména o judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, považuje za ústavně konformní a neshledal v něm namítaná porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.

12. Ústavní soud se předně ztotožňuje se způsobem, jakým se obecné soudy vypořádaly se shora předestřenými námitkami stěžovatele ve vztahu k dle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. Jestliže totiž stěžovatel argumentuje nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4004/14 ze dne 22. 9. 2015 (N 174/78 SbNU 593), pak je nutno se plně ztotožnit s argumentací Nejvyššího soudu (viz str. 5-6 napadeného usnesení) a pro stručnost postačuje zopakovat, že závěry Ústavního soudu obsažené v tomto nálezu se vztahují na mimořádné případy, zejména na případy restituční či na případy odstraňování křivd spáchaných v době nesvobody. V dalších "běžných" případech však stále platí, že není povinností obecných soudů, aby žalobce poučovaly o otázkách hmotného práva či o otázkách věcné legitimace, protože v opačném případě by tím docházelo k porušení zásady rovnosti účastníků.

13. Stěžovatel tedy mylně vycházel z toho, že závěry citovaného nálezu Ústavního soudu jsou na nyní projednávaný případ bez dalšího aplikovatelné, neboť se jedná o případ restitučního sporu. Tomuto tvrzení stěžovatele nelze dát za pravdu, a to již proto, že restituční spor nyní projednávanému případu předcházel a v nyní posuzované věci se již jedná "jen" o řízení o určení věcného břemene ve prospěch panující nemovitosti, která je předmětem spoluvlastnictví, a nikoliv o spor stricto sensu restituční.

14. V této souvislosti stěžovatel rovněž opomněl závěry plynoucí z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2871/2010, na které v napadeném usnesení Nejvyšší soud rovněž odkázal), podle kterých je-li panující nemovitost ve spoluvlastnictví více osob, je nutné, aby na straně žalobce jako nerozluční společníci vystupovali všichni tito spoluvlastníci panující nemovitosti. Tyto závěry ostatně nijak nerozporuje ani několikrát stěžovatelem akcentovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 4004/04.

15. Podstatné z hlediska nyní rozhodované věci a s přihlédnutím k postavení Ústavního soudu v českém ústavním systému je pak především okolnost, že se Nejvyšší soud v odůvodnění nyní napadeného usnesení dostatečně a přesvědčivě s touto argumentací stěžovatele vypořádal a žádnou jeho námitku neponechal opomenutou.

16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. července 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.