II. ÚS 1906/13
II.ÚS 1906/13 ze dne 24. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti D. D., t.č. Věznice Oráčov, 270 32 Oráčov, zastoupeného Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem se sídlem 28. října 219/438, 709 00 Ostrava - Mariánské Hory, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2012, č.j. 54 T 6/2009-1539, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 9. 2012, č.j. 4 To 53/2012-1768 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, č.j. 6 Tdo 458/2013-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas doručenou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, tj. rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a usnesení Nejvyššího soudu, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu garantované článkem 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), respektive článkem 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Dále má stěžovatel za to, že shora uvedenými rozhodnutími v trestní věci došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel je toho názoru, že k porušení jeho ústavně zaručených subjektivních práv došlo tím, že byl neoprávněně, nezákonně a nedůvodně odsouzen k trestu odnětí svobody, a tím, že mu byla uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozené obchodní společnosti.

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, tj. rozsudku krajského soudu, usnesení vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud zjistil následující. Stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem krajského soudu uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu dle ustanovení § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, přičemž krajský soud odsoudil stěžovatele, včetně sbíhajícího se trestného činu vydírání dle ustanovení § 235 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákona, za současného zrušení výroku o trestu pravomocného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2009, č.j. 73 T 292/2008-1239, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2006, č.j. 3 To 371/2009-1336, jakož i dalších navazujících rozhodnutí, k souhrnnému trestu odnětí svobody na 7 roků a 6 měsíců, a to do věznice s ostrahou. Dále stěžovateli uložil povinnost uhradit poškozené společnosti náhradu vzniklé škody. Krajský soud shledal, že stěžovatel byl organizátorem trestné činnosti, která spočívala v úmyslu odebrat od poškozené společnosti velké množství pohonných hmot a nezaplatit za ně.

Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, a to jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu. O odvolání rozhodl vrchní soud jako soud odvolací tak, že ho dle ustanovení § 256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné. Podané dovolání stěžovatele Nejvyšší soud dle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel souhrnně namítá, že v průběhu celého trestního řízení nebyl proveden žádný důkaz svědčící o jeho vině. Stěžovatel napadá důkazy provedené před krajským soudem a posléze doplněné také před vrchním soudem, neboť jimi nelze, dle jeho názoru, prokázat jeho vinu. Dále namítá, že hodnota použitých důkazních prostředků je naprosto nulová. Zejména se jedná o tabulky údajných tankování, která měla být realizována prostřednictvím tankovacích karet. Tyto tabulky shledává nevěrohodnými a zcela nedostatečnými. V ústavní stížnosti popsané zjevné rozpory a nedostatky uvedených tabulek stěžovatel v trestním řízení opakovaně namítal a tyto vady nebyl schopen vysvětlit ani tehdejší jednatel poškozené obchodní společnosti. Námitkami stěžovatele se však podle stěžovatele nezabýval ani jeden ze shora uvedených soudů.

Stěžovatel dále namítá, že z provedeného dokazování nelze nijak učinit závěr o tom, že by byl organizátorem trestné činnosti, která mu byla kladena za vinu. Žádný důkazní prostředek nevyvrací pochybnosti o údajném organizátorství stěžovatele, neboť je lze interpretovat tak, že organizátorem údajné trestné činnosti byl někdo zcela jiný. Rovněž je dle stěžovatele pochybné tvrzení soudů, že k odběru pohonných hmot došlo s úmyslem nezaplatit, neboť nebyl proveden věrohodný důkazní prostředek dokládající, že odběrateli byly skutečně zaslány a doručeny příslušné faktury.

Vylíčené námitky vedou stěžovatele k jednoznačnému závěru, že shora specifikované soudy porušily jeho subjektivní ústavní právo na osobní svobodu a právo na spravedlivý proces, neboť svá rozhodnutí zatížily vadami vzešlými z nepřekonatelných vad v dokazování. Soudy se nijak nevypořádaly s vadami, které stěžovatel v průběhu celého řízení namítal, a také neprovedly dokazovaní v takovém rozsahu, aby spolehlivě a přesvědčivě vyvrátily veškeré pochybnosti o jeho vině. V průběhu celého trestního řízení nebylo prokázáno, že by se stěžovatel dopustil skutku, který je mu kladen za vinu.
Ústavní soud došel na základě předložených skutečností k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je legitimován přezkoumat ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů pouze z hlediska působnosti, kterou Ústava České republiky limituje jeho pravomoc, tj. výhradně z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a je oprávněn do rozhodovací pravomoci obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy ústavnosti.

I v případě trestního řízení platí obecný princip nezávislosti soudů a z něj vyplývající pravidlo volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, a které z navržených důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby měl za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je teprve stav, kdy hodnocení důkazů a tomu podléhající skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry řádně, srozumitelně a smysluplně odůvodnily (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2453/13 ze dne 2. 1. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 3066/11 ze dne 17. 12. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 2614/13 ze dne 26. 11. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 17/06 ze dne 23. 2. 2006, všechna usnesení jsou dostupná v internetové databází NALUS).

V mezích takto limitovaného přezkumu procesu dokazování Ústavní soud neshledal porušení ústavních práv a svobod stěžovatele postupem obecných soudů. Stěžovatel namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s vadami dokazování, které v průběhu celého řízení namítal. Z rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti však plyne, že námitky tam obsažené všechny soudy adekvátně posoudily, a to včetně soudu nalézacího (krajského soudu). Všechny soudy se dostatečně, jasně a srozumitelně vypořádaly s uplatněnými vadami tabulek průběhu tankování, rozporům ve výpovědích svědků a dalšími vadami, které stěžovatel k jednotlivým důkazním prostředkům namítal. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy podaly hodnocení provedených důkazů přesvědčivě a také se vypořádaly se všemi namítanými pochybnostmi. Důkazy, které stěžovatel zpochybňuje, soudy hodnotily ve spojitosti s jinými důkazy a jimi podaný obraz jednání stěžovatele je přesvědčivý. Namítané vady tabulek o provedeném tankování, neprovedené důkazy znaleckým posudkem z oboru kybernetiky, rozpory ve výpovědích svědků, absentující důkazní prostředky o doručení faktur atp. již krajský soud dostatečně vyvrátil a v kontextu všech provedených důkazů objasnil. Veškeré úvahy, kterými se soudy řídily při svém rozhodování, jsou tak podloženy provedeným dokazováním a jsou dostatečně věcně v odůvodnění rozhodnutí popsány. Ve věci nelze nalézt zjevný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či sp. zn. III. ÚS 376/03 dostupná v internetové databázi NALUS).

Za tohoto stavu nelze obecným soudům z pohledu ústavního přezkumu nic vytknout. Ústavní soud v ústavní stížnosti neshledal jakoukoli námitku, se kterou by se obecné soudy věcně a adekvátně nevypořádaly a jakákoli další možná pochybení v napadaných rozhodnutích nenalezl. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze proto hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Na základě výše uvedeného však nelze shledat, že by došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, a tedy ani k namítanému protiústavnímu zásahu do práva na osobní svobodu.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Změna ve složení II. senátu Ústavního soudu oproti sdělení ze dne 19. 6. 2013 plyne z nového složení tohoto senátu dle Rozvrhu práce Ústavního soudu od 22. 1. 2014 (Org. 8/14) a rozhodnutí Pléna Ústavního soudu o změně rozhodnutí o ustavení senátů ze dne 21. 1. 2014 (Org. 3/14).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2014

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.