II. ÚS 1903/17
II.ÚS 1903/17 ze dne 11. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., t. č. ve vydávací vazbě v Argentině, právně zastoupeného Mgr. Tomášem Greplem, advokátem, AK se sídlem Horní nám. 365/7, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017 č. j. 3 Tdo 578/2016-38, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 2015 č. j. 3 To 81/2015-3166, a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 24. 6. 2015 č. j. 53 T 8/2013-3166, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta ústavní stížnost. Tvrdí, že v jeho trestní věci došlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Dále namítá porušení práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhl, aby Ústavní soud výše uvedená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

2. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") stěžovatele v režimu řízení proti uprchlému shledal vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Stěžovatel se tohoto zločinu dopustil (zjednodušeně řečeno) tím, že jako předseda představenstva akciové společnosti s úmyslem zkrátit daň z přidané hodnoty v několika případech nezahrnul do daňových přiznání veškerá zdanitelná plnění společnosti z uskutečněných obchodů. Za to mu krajský soud uložil trest odnětí svobody v trvání deseti let. Pro jeho výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu deseti let. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") pak zamítl odvolání stěžovatele jako nedůvodné.

3. Stěžovatel podal proti usnesení vrchního soudu dovolání k Nejvyššímu soudu. Namítal, že v řízení před krajským a vrchním soudem vznikl extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a výsledky důkazního řízení. Chybělo prokázání obligatorních znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu. Stěžovatel vytkl krajskému soudu, že nezjistil některé relevantní skutečnosti. Dodával, že kladný závěr o naplnění všech obligatorních znaků trestného činu lze činit výhradně na základě skutkových závěrů formulovaných ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, což se však nestalo. Nejvyšší soud nicméně zdůraznil, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé. Nelze se proto domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Stěžovatel svou námitku absence naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu ve skutečnosti opřel výlučně o výhrady vůči způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily výsledky provedeného dokazování. Dovolání založil na zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů, zejména v souvislosti s rozsahem, ve kterém zkrátil daňovou povinnost. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu podřadit nelze. Extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními a výsledky důkazního řízení napadená rozhodnutí podle Nejvyššího soudu netrpěla. Dovolání stěžovatele proto odmítl.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se Nejvyšší soud s paušálním a zcela nekonkrétním odůvodněním odmítl meritorně zabývat podaným dovoláním. Odmítl ho z formálních důvodů s obligátní výhradou, že stěžovatel přes deklarovanou námitku nesprávného posouzení ve skutečnosti své dovolání opřel výlučně o námitky k dokazování a skutkovým zjištěním, které nejsou přípustným dovolacím důvodem. Požadavek na čistě hmotněprávní charakter dovolacích námitek však stěžovatel bezezbytku dodržel. Dovolání formuloval s explicitním rozlišením otázek skutkových a právních. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho dovolací námitky proti rozhodnutím krajského a vrchního soudu byly samy o sobě natolik závažné, že i tyto nižší soudy při odsouzení stěžovatele zjevně vykročily z mezí ústavnosti. Stěžovatel zejména napadá skutkový základ věci, jak ho zjistil krajský soud, jehož rozhodnutí potvrdil soud vrchní. Jejich skutková zjištění jsou neúplná po formální i materiální stránce.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost (resp. její část), ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.

7. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v trestním řízení. Stěžovatel v něm byl shledán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně. Námitky stěžovatele však většinově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, procesu dokazování a výkladu podústavního práva ze strany civilních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí trestních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele. Ústavní soud se zcela ztotožňuje s Nejvyšším soudem, že stěžovatel ve svém dovolání vznesl jen námitky skutkového charakteru. V samotné ústavní stížnosti pak neuvádí argumentaci s potřebnou ústavněprávně dimenzí. Omezil se pouze na námitky, které ji postrádaly.

8. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

9. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.