II. ÚS 1900/17
II.ÚS 1900/17 ze dne 11. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. S., zastoupené JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem Pplk. Sochora 4, Praha 7, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017, č. j. 26 Co 59/2017-2178, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Praze, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava vyživovací povinnosti A. S.,otce stěžovatelky, ve vztahu ke stěžovatelce (nar. XXXX), a to jak pro období její nezletilosti, tak i pro dobu po nabytí její zletilosti.

3. Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud Praha-východ k návrhu K. H. (matky stěžovatelky) na zvýšení výživného rozsudkem ze dne 27. 10. 2016, č. j. 30 P 482/2015-2146, změnil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2010, č. j. 0 P 129/2008-762 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 22. 12. 2010, č. j. 70 Co 444/2010-929) tak, že výživné pro stěžovatelku se zvyšuje s účinností od 1. 1. 2013 na částku 30.000 Kč (výrok I.), dále uložil otci povinnost zaplatit k rukám stěžovatelky nedoplatek na výživném za období od 1. 1. 2013 do 27. 10. 2016 v celkové výši 230.000 Kč (výrok II.), naopak zamítl návrh otce na snížení výživného pro stěžovatelku (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).

4. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podal otec stěžovatelky odvolání, v němž zpochybňoval důvody přednesené okresním soudem pro zvýšení výživného ve vztahu ke stěžovatelce. Konkrétně nesouhlasil s jeho právním názorem, že u stěžovatelky došlo ke změně poměrů spočívající ve zvýšených nákladech na uspokojení jejích životních potřeb, která odůvodňuje změnu soudního rozhodnutí o výživném ve smyslu ustanovení § 923 odst. 1 občanského zákoníku.

5. Krajský soud v Praze v rozsudku napadeném nyní projednávanou ústavní stížností toto odvolání shledal důvodným, a proto napadený rozsudek okresního soudu v jeho výrocích I. a II. o stanovení výše výživného změnil podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") tak, že návrh na zvýšení výživného ve vztahu ke stěžovatelce se zamítá (výrok I.). Dále pak rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Krajský soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se s jeho právním názorem, že na straně stěžovatelky (i s ohledem na její zletilost) došlo ke zvýšení jejích nákladů na uspokojování životních potřeb, nicméně se neztotožnil s jeho právním názorem, že tyto náklady by měl nést pouze otec stěžovatelky, a to prostřednictvím zvýšení částky jeho vyživovací povinnosti o 5.000 Kč měsíčně. S odkazem na závěry judikatury Ústavního soudu [viz citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz] krajský soud konstatoval, že v posuzované věci pravidelnou platbou částky 25.000 Kč měsíčně ze strany otce k rukám zletilé dcery "byl naplněn zákonný požadavek shodné životní úrovně s rodičem. Běžné měsíční výživné zcela pokrývá potřeby (stěžovatelky), zároveň má (stěžovatelka) k dispozici otcem vytvořenou finanční rezervu (1.162.500 Kč), kterou může použít v prvé řadě na studium (pokud výdaje nebudou pokryty z běžného výživného), případně jako základ pro budoucí samostatné bydlení. Poměry otce se nezměnily a ani zvýšené potřeby (stěžovatelky) neodůvodňují zvýšení výživného, naopak na těchto zvýšených potřebách je povinna se větší měrou podílet matka, jejíž příjmy se od poslední úpravy výživného zvýšily a svoji vyživovací povinnost již neplní osobní péčí o dceru." Proto krajský soud dospěl k závěru, že částka 25.000 Kč, která představuje dosud stanovené výživné a je hrazena od zletilosti v celé výši k rukám stěžovatelky, "je částkou, která jí zajišťuje spolu s výživným poskytovaným matkou oproti většině vrstevníků vyšší životní úroveň. Výdaje (stěžovatelky) jsou standartními výdaji studenta střední školy, který bydlí u jednoho z rodičů, připravuje se na studium na vysoké škole, má běžné volnočasové aktivity a nemá žádné vážné zdravotní problémy."

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry krajského soudu, když vyjadřuje svůj nesouhlas především s konkrétním způsobem, jakým bylo krajským soudem rozhodnuto o výši vyživovací povinnosti jejího otce ve vztahu k ní. Ve své argumentaci (opírající se o obsáhlou citaci závěrů judikatury Ústavního soudu) předně namítá, že napadený rozsudek představuje tzv. překvapivé rozhodnutí, když krajský soud na základě totožných skutkových zjištění dopěl ke zcela opačnému - a tedy nepředvídatelnému - závěru, než okresní soud, tj. že částka výživného ve výši 25.000 Kč měsíčně je dostatečnou a přiměřenou. Nadto stěžovatelka uvádí některé námitky ve vztahu k procesnímu postupu krajského soudu (obsahové nedostatky v protokolu o jednání, postup při uzavření smíru atp.), v čemž rovněž spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s konkrétní úpravou vyživovací povinnosti jejího otce ve vztahu k ní a s procesním postupem krajského soudu ústícího do vydání ústavní stížností napadeného rozsudku. Ústavní soud v této souvislosti předně zdůrazňuje, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy vyživovací povinnosti k (ne)zletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, v jaké konkrétní výši má být stanoveno výživné. Stěžovatelka nicméně Ústavní soud staví právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou zcela uplatnitelné v řízení před obecnými soudy, přičemž však ústavní stížnost nelze považovat za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím je možné se domáhat změny konkrétní úpravy (výše) vůči ní adresované vyživovací povinnosti, která byla vymezena krajským soudem, s jehož právními závěry, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem. Za ústavněprávní argumentaci přitom nelze považovat pouhé konstatování, že rozhodnutím krajského soudu došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, byť doplněné o odkazy na řadu nálezů Ústavního soudu, avšak bez věcné souvislosti s nyní projednávaným případem stěžovatelky.

9. K samotné polemice stěžovatelky se způsobem, jakým krajský soud rozhodl o vyživovací povinnosti jejího otce ve vztahu k ní, nadto Ústavní soud zdůrazňuje, že ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení § 913 či § 915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593)]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy podle ustanovení § 120 o. s. ř.). Ústavní soud zároveň opakovaně ve své judikatuře vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)].

10. V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je vystaveno řízení o určení výživného, porušeny nebyly a nelze se tak ztotožnit s námitkami stěžovatelky, že rozhodnutí krajského soudu porušuje její právo na spravedlivý proces, neboť vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, je nedostatečně odůvodněné, nepředvídatelné a tzv. překvapivé. Ústavní soud je naopak toho názoru, že krajský soud při rozhodování přihlédl ke všem relevantním okolnostem, které vyšly v průběhu řízení před soudy obou stupňů najevo a vycházel z dostatečného množství podkladů klíčových pro posouzení otázky určení výše výživného stanoveného otci stěžovatelky ve vztahu k ní (majetkové poměry a finanční možnosti otce i matky stěžovatelky, životní potřeby stěžovatelky).

11. Své zamítavé stanovisko vůči matkou stěžovatelky navrhovanému zvýšení vyživovací povinnosti krajský soud dle názoru Ústavního soudu řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, a proto nelze přisvědčit ani druhé stěžejní námitce stěžovatelky, že se jedná o tzv. překvapivé rozhodnutí ve smyslu stěžovatelkou citované judikatury Ústavního soudu. Ta sice skutečně považuje vydání tzv. překvapivého rozhodnutí za porušení práva na spravedlivý proces [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3317/15 ze dne 19. 4. 2016 či nález sp. zn. I. ÚS 287/05 ze dne 13. 6. 2006 (N 121/41 SbNU 515)], v nyní projednávané věci nicméně k takovému pochybení ze strany krajského soudu nedošlo. O tzv. překvapivé rozhodnutí se totiž ve smyslu citované judikatury jedná tehdy, pokud soud (zejména soud odvolací) zcela změní hlediska, na jejichž základě byla věc předtím posuzována a nedá účastníku řízení možnost, aby se k takové změně náhledu vyjádřil. Typicky se jedná o situace, kdy soud zcela změní právní kvalifikaci určitého jednání či stavu (např. z náhrady škody na bezdůvodné obohacení) nebo aplikuje ustanovení, jehož aplikace předtím vůbec "nebyla ve hře". Uvedené ovšem nelze bez dalšího vztahovat na situaci, v níž odvolací soud na základě stejného právního podkladu a shodných skutkových zjištění dopěje k opačnému právnímu závěru, než soud nalézací, jako tomu bylo v nyní projednávaném případě.

12. Ústavní soud se tak neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu porušuje její právo na spravedlivý proces, a proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.