II. ÚS 188/10
II.ÚS 188/10 ze dne 4. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti T. B., zastoupeného JUDr. Martinem Klimo, advokátem se sídlem v Brně, proti příkazu k zatčení Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 31 T 57/2009-101, a evropského zatýkacího rozkazu téhož soudu č. j. 31 T 57/2009-117 ze dne 29. prosince 2009, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou dne 22. ledna 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Je přesvědčen, že jimi hrozí nezákonný a protiústavní zásah do jeho osobní svobody, zaručené v čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel rekapituluje, že je stíhán pro trestný čin pohrdání soudem podle § 169b zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dopustit tím, že jako obžalovaný opakovaně mařil jednání soudu, neboť se nedostavoval k hlavnímu líčení ve věci vedené Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 10/2001. V nyní posuzovaném řízení bylo na 4. prosince 2009 nařízeno hlavní líčení. Z tohoto hlavního líčení se řádně omluvil s odkazem na předem rezervovanou služební cestu do zahraničí, z níž se měl vrátit dne 15. prosince 2009. Následně se z novin dozvěděl, že při hlavním líčení byl vydán příkaz k zatčení, který napadá touto ústavní stížností. Po návratu ze služební cesty dne 16. prosince 2009 pak stěžovatel požádal soud o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti a o doručování na adresu svého obhájce. V dané věci nebyl nařízen žádný další termín hlavního líčení.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel rozebírá zákonnou úpravu týkající se vzetí do vazby a dospívá k závěru, že jej nelze vzít do vazby pro absenci zákonných podmínek. Ve vztahu k evropskému zatýkacímu rozkazu pak namítá, že se nezdržuje v jiném členském státě Evropské unie. O realizaci příkazu k zatčení v dané věci, kde mu hrozí dva roky odnětí svobody, se pokusili příslušníci elitní jednotky Policie České republiky. Navíc je pod dohledem Probační a mediační služby z důvodu propuštění z vazby v trestní věci vedené Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 10/2001. Je přesvědčen, že došlo k nepřiměřeně extenzivnímu výkladu možnosti využití vazby.
4. Řízení o ústavních stížnostech je založeno na principu následné a nikoliv preventivní ochrany základních práv a svobod. Tomu ostatně odpovídá princip subsidiarity řízení o ústavní stížnosti vycházející z toho, že ochrana práv a svobod je pod ochranou soudní moci jako celku, a proto má k nápravě případných porušení základních práv a svobod primárně docházet v řízení o procesních prostředcích k ochraně práv v řízení před obecnými soudy. Konečně je třeba vyjít z toho, že základní práva a svobody jsou Ústavním soudem chráněna v jejich materiálním a nikoliv ryze formálním pojetí.

5. Stěžovatel se v podstatě dovolává ochrany své osobní svobody, do níž však materiálně a bezprostředně ještě nebylo ze strany orgánů veřejné moci zasaženo. K tomu by došlo až v případě, že by byl stěžovatel skutečně na základě napadených rozhodnutí zadržen a předveden před soud. Až v ten moment by pak byly relevantní všechny námitky, které stěžovatel vznáší proti své (případné) vazbě, přičemž by se jimi soud musel zabývat v souladu s § 69 odst. 5 trestního řádu. Vzal-li by soud stěžovatele do vazby, tak by stěžovatel k ochraně svých práv měl k dispozici ústavní stížnost.

6. Příkaz k zatčení, resp. evropský zatýkací rozkaz je třeba chápat jako provedení čl. 8 odst. 4 Listiny, resp. čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Takto chápáno nemusí být důsledkem realizace předvedení před soud započetí vazby, protože základním důvodem tohoto ústavněprávně legitimního zásahu do osobní svobody má být provedení soudního jednání. V tomto směru úvahy stěžovatele stran případné vazby ztrácejí opodstatnění.

7. Zcela na okraj lze poukázat na to, že podle názoru doktríny by vydání příkazu k zatčení zpravidla nemělo bránit ustanovení § 68 odst. 2 trestního řádu, neboť při zachování podmínky, že obviněného nelze předvolat, předvést nebo zadržet, bude vždy splněna některá z okolností podle § 68 odst. 3 písm. a) nebo b) trestního řádu (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005.s. 487). Ani rozhodovací praxe ani doktrína přitom ještě nevyřešily, zda vůbec ustanovení § 68 odst. 2 vydání příkazu k zatčení brání. Konečně v hodnocení důvodů, zda byly či nebyly dány podmínky pro vydání napadených rozhodnutí, se stěžovatel a obecný soud mohou rozcházet, přičemž tento rozpor by sám o sobě stejně nebyl způsobilý posunout věc do ústavněprávní roviny.

8. S ohledem na to, že k materiálnímu a bezprostřednímu zásahu do osobní svobody napadenými rozhodnutími v době podání ústavní stížnosti evidentně nedošlo, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na důvod odmítnutí ústavní stížnosti nebyl stěžovatel ani vyzýván k odstranění vady, spočívající v nepředložení kopií rozhodnutí, jež byla napadena.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. února 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.