II. ÚS 1872/17
II.ÚS 1872/17 ze dne 8. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Reného Mohyly, Exekutorský úřad Přerov se sídlem Dr. Skaláka 1450/13, Přerov, zastoupeného JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem Praha 2, Václavská 316/12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 614/2017, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2016, č. j. 51 Co 204/2016-170, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 6 nařídil na majetek povinného exekuci k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 224.311,40 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, které v souvislosti s exekučním řízením vzniknou. Provedením exekuce pověřil soudní exekutorku JUDr. Jitku Studenou, Exekutorský úřad Přerov. Usnesením této soudní exekutorky, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, byl vydražitelce udělen příklep na vydražených nemovitostech povinného za nejvyšší podání 555.747 Kč, na které se započítává vydražitelkou složená jistota ve výši 200.000 Kč. Soudní exekutorce k datu 27. 3. 2013 zanikl výkon exekutorského úřadu. Jejím zástupcem se do 19. 11. 2013 stal soudní exekutor Mgr. K. Brančík a dne 20. 11. 2013 byl do uvolněného Exekutorského úřadu Přerov jmenován nový soudní exekutor Mgr. René Mohyla (dále také "soudní exekutor" či "stěžovatel").

3. Stěžovatel svým usnesením ze dne 21. 3. 2016, č. j. 187 EX 00004/14-144, rozhodl mimo jiné tak, že rozdělovaná podstata ve výši 555.747 Kč, z níž část ve výši 200.000 Kč nemá stěžovatel k dispozici na exekučním účtu, se rozvrhuje tak, že se v první skupině uspokojuje pohledávka nákladů exekuce JUDr. Jitky Studené, a to ve výši 116.611 Kč. Přitom bývalé soudní exekutorce uložil, aby si tyto prostředky vyplatila z dražební jistoty, kterou disponuje. Dále stěžovatel rozhodl, že ve třetí skupině se ve druhém pořadí částečně uspokojuje pohledávka věřitelky CASPER UNION s. r. o. ve výši 99.753,60 Kč, a to tak, že sám stěžovatel společnosti vyplatí 16.364,60 Kč a JUDr. Jitka Studená této společnosti vyplatí částku ve výši 83.389 Kč z dražební jistoty, kterou disponuje. Při rozvržení rozdělované podstaty tedy stěžovatel vycházel z toho, že část rozdělované podstaty ve výši 200.000 Kč je stále v držení bývalé soudní exekutorky JUDr. Jitky Studené.

4. Městský soud v Praze usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností k odvolání JUDr. Studené citované usnesení soudního exekutora (stěžovatele) ze dne 21. 3. 2016, č. j. 187 EX 00004/14-144, změnil tak, že v první skupině se uspokojuje pohledávka Exekutorského úřadu Přerov na nákladech exekuce ve výši 116.611 Kč a ve třetí skupině se ve druhém pořadí částečně uspokojuje pohledávka věřitelky CASPER UNION, s. r. o. ve výši 99.753,60 Kč. Dospěl totiž k závěru, že nevypořádané vztahy mezi bývalou soudní exekutorkou a nynějším soudním exekutorem nelze řešit v rozvrhovém usnesení. Stávající soudní exekutor proto v rozvrhovém usnesení není oprávněn ukládat bývalé soudní exekutorce výplatu jednotlivých pohledávek. Naopak tyto pohledávky je povinen uspokojit z rozvrhované podstaty. Pokud bývalá soudní exekutorka stávajícímu soudnímu exekutorovi nevydala dražební jistotu ve výši 200.000 Kč, jde o vztah mezi nimi, který nelze přenášet na účastníky rozvrhového řízení.

5. Naposledy citované usnesení Městského soudu v Praze napadl stěžovatel dovoláním, to však bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu zamítnuto. Nejvyšší soud nejprve stručně shrnul, že v posuzované věci podle tvrzení stěžovatele nedošlo ze strany bývalé soudní exekutorky (eventuálně jejího zástupce) k předání plnění vymoženého v předmětné exekuci, konkrétně vydražitelkou složené jistoty ve výši 200.000 Kč. Stalo se tomu tak i přesto, že složená jistota je součástí rozdělované podstaty. Vzhledem k tomu, že stěžovatel údajně nemá k dispozici vydražitelkou složenou jistotu, uložil v rozvrhovém usnesení přímo bývalé soudní exekutorce povinnost vyplatit jí ze zadržované jistoty pohledávky některých věřitelů, mezi nimiž figuruje i sama bývalá soudní exekutorka pro svou pohledávku na nákladech exekuce. Takovýto přístup však podle Nejvyššího soudu není možný. Pro samotný rozvrh rozdělované podstaty totiž není důležité, zda vydražitelkou složená dražební jistota je zadržována bývalou soudní exekutorkou či například nově pověřeným soudním exekutorem (tedy stěžovatelem). Bývalá soudní exekutorka (ani její zástupce, jenž ji do jmenování stěžovatele zastupoval) zásadně není účastníkem rozvrhového řízení, nevystupuje-li zde současně z jiného právního důvodu jako věřitelka povinného. V posuzované věci sice stěžovatel v rozvrhovém usnesení bývalou soudní exekutorku označil za věřitele povinného, jak však odvolací soud správně dovodil, v první skupině se uspokojuje pohledávka Exekutorského úřadu Přerov, nikoliv přímo pohledávka bývalé soudní exekutorky. Okolnost, že bývalá soudní exekutorka je věřitelkou povinného (eventuálně ohledně jaké pohledávky) je pak podle Nejvyššího soudu primárně otázkou pro řešení v rámci vztahu mezi JUDr. Studenou a stěžovatelem. V rozvrhovém usnesení tedy není možné bývalé soudní exekutorce ukládat žádné povinnosti a tím na ni přenášet odpovědnost stávajícího soudního exekutora za rozdělení rozvrhové podstaty (vytvářet z ní nové platební místo).

6. Stěžovatel v napadených rozhodnutích spatřuje porušení práva na spravedlivý proces a vytýká jim argumentační nekonzistentnost. Prvostupňové rozhodnutí vydané stěžovatelem bylo totiž Městským soudem v Praze změněno na základě odvolání podaného JUDr. Studenou s odůvodněním, že povinnosti JUDr. Studené nelze rozhodnutím stěžovatele uložit, neboť tato není účastníkem řízení. Z judikatury i z relevantní právní úpravy však podle stěžovatele plyne, že k podání odvolání proti rozvrhovému usnesení jsou legitimováni toliko účastníci rozvrhového řízení. Pokud tedy JUDr. Studená není podle obecných soudů účastníkem řízení, není ani aktivně legitimována k podání odvolání.

7. Porušení práva na ochranu vlastnictví pak stěžovatel shledává v tom, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jej ve svém důsledku nutí k tomu, aby chybějící prostředky odpovídající složené jistotě vydražitelky hradil ze svého soukromého majetku. Stěžovateli přitom není známa žádná zákonná norma, která by mu povinnost uspokojovat pohledávky věřitelů (oprávněných) z jeho vlastního majetku ukládala.
8. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele spolu s napadenými soudními rozhodnutími, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že není opodstatněná.

9. Ústavní soud považuje předně za případné uvést, že vůbec nezpochybňuje složitost vzniklé stěžovatelovy situace a ani to, že ji patrně skutečně osobně nezavinil. Na druhou stranu však musí konstatovat, že argumentace stěžovatele není přiléhavá.

10. Jak totiž oba soudy správně vysvětlily, není - v obecné rovině - zcela vyloučeno, aby též bývalá soudní exekutorka byla věřitelkou povinného, a není tedy ani vyloučeno, aby byla účastníkem rozvrhového řízení. Proto také s JUDr. Studenou jako s účastníkem řízení jednaly, a takto s ní ostatně jednal i sám stěžovatel, jelikož na počátku řízení její postavení nebylo zcela zřejmé. JUDr. Studená proto měla právo se k věci vyjadřovat a podala i opravný prostředek, když věc se jí bezesporu přímo dotýkala [srov. k tomu přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 3710/15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Během řízení před soudem (tedy k odvolání JUDr. Studené) však městský soud (s ohledem na okolnosti konkrétního případu) uzavřel s tím, že JUDr. Studená není účastníkem rozvrhového řízení. Není tedy správný závěr stěžovatele, že účastenství JUDr. Studené bylo založeno nebo alespoň potvrzeno tím, že soud se zabýval jejím odvoláním, což stěžovatel ve svém důsledku naznačuje.

11. V ústavní stížností napadených rozhodnutích rovněž není ani náznakem řečeno, že by stěžovatel měl oprávněné vyplácet ze svého soukromého majetku. Zvláště Nejvyšší soud přehledně vysvětlil, že je to stěžovatel, kdo z titulu své funkce exekutora musí rozvrhovou podstatu nejen rozdělit, ale také prostředky z ní vyplatit. Nemá-li tyto prostředky k dispozici, jistě je nebude hradit ze svého majetku, ale učiní všechny právní kroky, aby je získal a teprve potom takto získané prostředky vyplatí (stěžovatel v této souvislosti ani v ústavní stížnosti přesvědčivě nevysvětluje, proč s rozdělováním podstaty nevyčkal, až bude mít všechny prostředky k dispozici). Na druhou stranu JUDr. Studená již není exekutorkou, a tak těžko může někomu vyplácet jakékoliv prostředky z titulu její bývalé funkce. Stěžovatel se v ústavní stížnosti podrobně a správně zabývá dvojjediným postavení exekutora: zjednodušeně řečeno, co se týká jeho odměny a nákladů exekuce, vystupuje jako osoba soukromá, když na druhou stranu vyplácení a rozdělování rozvrhové podstaty je výkonem veřejné moci. I kdyby tedy JUDr. Studená stěžovatelem specifikované prostředky měla a například shora jmenované obchodní společnosti jako věřiteli povinného by je poskytla, na povinnostech stěžovatele by to nemohlo vůbec nic změnit. Je to totiž on, kdo jako exekutor musí rozvrhovou podstatu rozdělit a prostředky v ní vyplatit.

12. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, jimiž se soudy přiklonily k závěru, že rozdělovat a vyplácet rozvrhovou podstatu musí jen stěžovatel, jsou z ústavního hlediska akceptovatelná.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.