II. ÚS 1864/12
II.ÚS 1864/12 ze dne 31. 5. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti GRATO spol. s r. o., se sídlem v Mariánských Lázních, Palackého ul. 796/57a, IČO: 41033281, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou, se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti části výroku o náhradě nákladů řízení rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 161 EC 590/2010-43 ze dne 20. února 2012, za účasti Okresního soudu v Ostravě jako účastníka řízení, a M. T., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Návrhem došlým ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], byla dne 21. května 2012 Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovanému rozhodnutí.

2. Stěžovatelka spatřovala porušení svých základních práv, in concreto práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod v tom, že okresní soud nesprávně posoudil otázku náhrady nákladů řízení. Stěžovatelka namítala, že okresní soud nepostupoval dle svého diskrečního oprávnění na snížení nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 150 či § 151 odst. 2 o. s. ř., nýbrž zhodnotil, že vynaložení nákladů na právní pomoc advokáta bylo pro žalobkyni neúčelné. Stěžovatelka uvedla, že s ohledem na plný úspěch ve věci důvodně očekávala v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., že při vcelku jasné právní kvalifikaci předmětné věci jí bude v případě úspěchu ve sporu přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu, neboť v důsledku uplatňování svého nároku soudní cestou byla nucena vyhledat právní pomoc v zájmu zajištění odborné péče při hájení svých práv. Uvedené jednání okresního soudu stěžovatelka zhodnotila i jako porušení čl. 90 Ústavy. Navrhla proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí v části týkající se náhrady nákladů řízení zrušil.

II.

3. Ústavní soud nepovažoval za nutné vyžádat si kompletní soudní spis, neboť shledal, že se rozhodné skutečnosti shodně podávají jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z přiložených kopií napadených rozhodnutí, které stěžovatelka k návrhu připojila.

4. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka žádala obecné soudy, aby byla žalovanému (vedlejšímu účastníkovi) uložena povinnost zaplatit žalobkyni (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelce) částku 1 008 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Okresní soud v Ostravě napadeným rozsudkem uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce 1 008 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky Dopravního podniku Ostrava a. s., na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, již stěžovatelka nabyla postoupením, a o nákladech tohoto řízení rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč (soudní poplatek). Nákladový výrok soud odůvodnil tak, že náklady advokátního zastoupení (jež stěžovatelce nepřiznal) nepokládá za účelně vynaložené. Vyšel přitom ze zjištění, že stěžovatelka je právnickou osobou, která v oblasti vymáhání pohledávek podniká, přičemž ekonomickým důvodem "nákupu" pohledávek dopravce pro jejich další vymáhání v soudním řízení není pohledávka (jistina) samotná, ale očekávané přiznané náklady soudního řízení, a to především právního zastoupení. Podle soudu však lze na takovém podnikateli, jenž hromadně "nakupuje a vymáhá" pohledávky, spravedlivě požadovat i dostatečné vybavení "vlastními personálními, technickými, popř. i jinými zdroji", potřebnými pro výkon podnikání, jež si zvolil, jakož i základní odborné znalosti pro vymáhání pohledávek daného právního základu. Jestliže však své podnikání stěžovatel omezuje toliko na nabývání pohledávek a faktický výkon - soudní vymáhání - od počátku ponechává jiné osobě (advokátovi), jde o postup, jenž základním principům podnikání neodpovídá. Věc byla "typově velmi jednoduchá", podobné nároky uplatňuje stěžovatelka vzorovým návrhem, v němž jsou jen měněny identifikační údaje žalované strany a údaje o konkrétní jízdě žalovaného bez platné jízdenky.
III.

5. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem tohoto práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody." [viz nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)].

6. Relevantní deficit stanovených záruk spravedlivého procesu může obecně nastat tehdy, dojde-li kupř. k závažným porušením kogentních ustanovení zákona upravujících řízení před soudy, bezdůvodnému odchýlení od konstantní judikatury, excesivnímu pominutí úhelných prvků hmotného práva, apod.

7. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005, dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05 ze dne 24. 11. 2005, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. 7. 2001 (N 100/23 SbNU 23), nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145), nález sp. zn. III. ÚS 619/2000 ze dne 24. 5. 2001 (N 79/22 SbNU 165), usnesení sp. zn. I. ÚS 633/05 ze dne 10. 1. 2006, dostupné na http://nalus.usoud.cz].

8. Zákonné principy obsažené v ustanoveních § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 o. s. ř., dle nichž náhrada nákladů zatěžuje stranu, jež ve sporu nebyla úspěšná, resp. účastníka, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a dále v ustanovení § 150 o. s. ř., jež umožňuje mimořádné nepřiznání náhrady nákladů řízení účastníkovi, kterému by jinak tato náhrada příslušela, Ústavní soud považuje za ústavně konformní a odpovídající obecnému požadavku spravedlivosti. Tento závěr Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 221/04 ze dne 13. 10. 2005 (N 199/39 SbNU 111), usnesení sp. zn. II. ÚS 563/01 ze dne 1. 4. 2003 (U 8/30 SbNU 519), dostupné na http://nalus.usoud.cz].

9. Ústavní soud znovu připomíná, že ačkoliv se žádný z článků Listiny základních práv a svobod o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu, zakotvené v článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je nezbytné aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení v civilních věcech.

10. Stěžovatelka vznesla významný argument v tom směru, že podle odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) "[o]becné soudy mohly uzavřít, že se jim, a to s ohledem na nutnost dodržení principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhrady nákladů, jako spravedlivé jevilo, a to jak ve vztahu k předmětu řízení, jeho účastníkům, a okolnostem zmíněným v bodě 27, ale též s ohledem na plynulost řízení před soudy prvního stupně, určit výši odměny za zastupování advokátem jako ekvivalent jednonásobku vymáhané jistiny." V této souvislosti však Ústavní soud zdůrazňuje, že okresní soud své rozhodnutí vydal dne 20. 2. 2012, tedy v době, kdy naopak byl inspirován (byť nezávazným) usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2777/11 ze dne 27. 12. 2011; zmíněné usnesení Ústavního soudu za takové (nově vzniklé) situace (náhrada nákladů řízení v tzv. bagatelních věcech, uplatňovaných formulářovými žalobami), na niž nepamatovaly právní předpisy, tvoří ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva zákon v materiálním smyslu. Toto usnesení proto, jak se taktéž z odůvodnění napadeného rozhodnutí podává, učinilo právo stěžovatelky, ale i povinnost vedlejšího účastníka předvídatelným. I z tohoto důvodu nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 jasně stanovil, že jeho nosné důvody se v rámci rozhodování před obecnými soudy uplatní jen v dosud pravomocně neskončených řízeních (viz bod 33 nálezu); těmto měřítkům ovšem okolnosti souzeného případu neodpovídají.

11. Konečně je třeba zdůraznit, že účelnost nákladů řízení není možné poměřovat tím, že náhradu nákladů řízení paušálně upravují právní předpisy podzákonné právní síly. Účelnost vynaložených nákladů je dána konkrétními okolnostmi sporu (řízení před obecnými soudy) a jako taková může být v každém případu posuzována zvlášť. Stěžovatelce však nic nebrání v tom, aby před obecnými soudy účelnost vynaložených nákladů náležitě prokázala a nespoléhala se na její paušální náhradu, která sama o sobě nic nevypovídá o tom, zda stěžovatelce nějaké náklady vznikly a zda byly důvodně vynaložené; případně by mohla postupovat i tak, že tento nárok učiní samostatným předmětem soudního sporu vycházejíc z toho, že vynaložené náklady jsou škodou, která by nebyla vznikla, kdyby žalovaný svůj dluh splnil řádně a včas - nikdy totiž není možné ztratit ze zřetele, že jakékoli uplatňování práva u soudu s sebou ipso facto nese požadavek na vynaložení finančních a materiálních prostředků, lidského výkonu a času; naivní a nesprávná je představa, že spravedlnost se prosadí sama, bez dalšího. Ústavní soud je přesvědčen, že to nikdy nesmí být poškozený (věřitel), který bude ochranu svého práva "dotovat" ze svého a protiprávní jednání dlužníka zůstane nepromítnuto v jeho majetkových poměrech. Nejde tu o princip potrestání dlužníka ("punitive damages"), ale o zásadu, že dlužník musí vykompenzovat veškeré újmy, který věřiteli v souvislosti s dlužníkovým protiprávním jednáním vzniknou. Předmětem náhrady nákladů řízení tak sice nemusí být náhrada za zastupování advokátem, bude-li obecným soudem v konkrétních poměrech toto zastupování shledáno zcela neúčelným, ale mohou to být jiné náklady, které by koneckonců mohl a musel vynaložit i originární věřitel. Ústavní soud v citovaném nálezu nabídl obecným soudům možný a ústavněkonformní způsob řešení uvedeného komplexního problému, který zbaví stěžovatelku (a osob v podobné právní situaci) náročného prokazování a zároveň umožní soudům spravedlivě rozhodnout i ve vztahu k žalovaným osobám; je přesvědčen, že i v zájmu efektivního průběhu soudního řízení budou obecné soudy respektovat jak nosné důvody, tak obiter dictum nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012, ovšem jen tam, kde k tomu budou splněny stanovené předpoklady, čímž zároveň eliminují riziko průtahů v řízení.

12. Při vztáhnutí výše uvedených obecných principů a závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 na projednávaný případ dospěl Ústavní soud k přesvědčení, že postup soudu, vedoucí k vydání napadené části výroku o náhradě nákladů řízení, nelze označit za svévolný či nepřiměřený. Okresní soud dospěl z konkrétních skutečností k závěru, že v projednávané věci žalobkyní vynaložené náklady na právní zastoupení advokátem nebyly ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. potřebné k účelnému uplatňování práva a toto své rozhodnutí dostatečně odůvodnil v souladu s požadavky spravedlivého procesu, které lze vztáhnout i na rozhodování o nákladech řízení. Dle nich z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [a není-li tomu tak, je posuzované rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné, čímž se právní závěry soudu porušením ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování ocitají mimo rámec čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy - srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96 ze dne 6. 3. 1997 (N 24/7 SbNU 153), nález sp. zn. III. ÚS 170/99 ze dne 22. 6. 2000 (N 96/18 SbNU 339), nález sp. zn. IV. ÚS 1007/07 ze dne 17. 9. 2007 (N 145/46 SbNU 421), dostupné in http://nalus.usoud.cz].

13. Z ústavní stížnosti nevyplynulo, že by stěžovatelka před Okresním soudem v Ostravě tvrdila a prokazovala existenci jiných nákladů, jež by při ochraně svého (majetkového) práva účelně vynaložila. Rozhodnutím ve věci samé bylo stěžovatelce vyhověno, z čehož nutno dovodit, že soudní ochrana jí odepřena nebyla; v řízení vedoucím k vydání napadeného rozhodnutí byla stěžovatelka zastoupena advokátem, a proto také nemůže důvodně tvrdit, že bylo porušeno její právo na právní pomoc. K tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 90 Ústavy Ústavní soud připomíná, že tento článek sám o sobě subjektivní základní práva nezakládá, neboť obsahuje společně s článkem 95 Ústavy především institucionální záruku soudní pravomoci, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 285/02 ze dne 29. 5. 2003 (N 73/30 SbNU 193), usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11 ze dne 27. 12. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz].

IV.

14. Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavní soud, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2012

Jiří Nykodým v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.