II. ÚS 186/12
II.ÚS 186/12 ze dne 12. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. N., zastoupeného JUDr. Markem Šťastným, advokátem se sídlem Ševčíkova 38, Horažďovice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 6 To 401/2011-246 ze dne 19. 10. 2011 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 T 51/2006-239 ze dne 13. 1. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 1. 2012, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces i princip právního státu garantovaný v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

Napadeným usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem byl podle § 101 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník) zabrán zaměřovač pro noční vidění, výrobní číslo 20230. Soud tak rozhodl o návrhu státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem, podaném poté, co bylo pravomocně zastaveno jako nepřípustné z důvodu promlčení trestní stíhání stěžovatele pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin pytláctví podle § 178a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen " tr. zákon"). Stížnost stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem dalším napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou s tím, že zákonné podmínky uvedené v ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byly naplněny.

Stěžovatel má za to, že rozhodnutí o zabrání věci odporuje zásadám a cílům trestního řízení a je nelogické, neboť soudy nerespektovaly presumpci neviny garantovanou v čl. 40 odst. 2 Listiny. Poukazuje na znění ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který umožňuje zabrat věc pachateli, jímž však stěžovatel není, neboť nebyl pravomocně odsouzen. Mimo obsah ústavní stížnosti ponechává posouzení, zda by skutek, za nějž byl žalován, byl vůbec trestným činem nebo jen přestupkem a zda trestní stíhání nebylo zásahem do práva na zájmovou samosprávu mysliveckého sdružení.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými listinami z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví (srov. čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním zákonným ustanovením. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by jejich postup byl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti (srov. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, nález č. 98). V projednávané věci Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí představovala exces z ústavního rámce.

Z napadených rozhodnutí je zjevné, co vedlo obecné soudy k užití prostředku, který stěžovatel v ústavní stížnosti napadá, tedy k vydání ochranného opatření. Zejména stížnostní soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě jakých skutečností dospěl k potvrzujícímu rozhodnutí a jakými úvahami se řídil. V souladu se soudní judikaturou dostatečně zkoumal, zda byly naplněny podmínky ustanovení § 70 odst. 1 tr. zákoníku, a byl si vědom i toho, že v této souvislosti se nemůže spokojit se skutkovými a právními závěry uvedenými v obžalobě, ale že sám musí řešit jako předběžnou otázku, zda byly jednáním stěžovatele naplněny všechny znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu, zda tento skutek, který je předmětem trestního stíhání a podkladem pro rozhodnutí o zabrání věci, je trestným činem i v době rozhodování o zabrání věci a zda zabíraná věc byla užita k jeho spáchání a patří stěžovateli, kterého nelze stíhat, neboť trestnost činu zanikla z důvodu promlčení. Pokud po důkladném přezkoumání celého spisového materiálu dospěl ke kladné odpovědi na tyto otázky, z ústavního hlediska nelze jeho řádně odůvodněným závěrům cokoli vytknout, a není tudíž v pravomoci Ústavního soudu, aby uvedené závěry přehodnocoval.

Větou "náleží-li pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit" uvedenou v ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, která byla na věc stěžovatele aplikována, se rozumějí takové případy, kdy sice budou splněny všechny znaky trestného činu, avšak obviněného nebude možno stíhat či odsoudit pro jinou překážku. Pachatelem ve smyslu tohoto ustanovení lze rozumět osobu trestně odpovědnou, která je způsobilá být pachatelem trestného činu a naplnila všechny jeho znaky a kterou jako pachatele trestného činu nelze stíhat z jiných důvodů než pro nedostatek trestní odpovědnosti. Mezi tyto důvody lze zcela jistě zařadit i případ stěžovatele, kdy trestnost jím spáchaného činu zanikla pro promlčení [srov. Šámal, Púry, Rizman, trestní zákon, komentář - díl I, 6. vydání 2004, ustanovení § 73 odst. 1 písm. a), obsahově shodné s ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a komentář k němu na str. 632 a 633]. Argument stěžovatele, uplatněný v ústavní stížnosti, že uvedenou větu nelze v jeho případě použít, neboť nebyl pravomocně odsouzen, proto akceptovat nelze.

Nad rámec výše uvedeného, s ohledem na stěžovatelovu vyslovenou pochybnost o tom, zda žalovaný skutek je vůbec trestným činem, je vhodné připomenout jeho oprávnění (dané ustanovením § 11 odst. 3 tr. ř.) prohlásit do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá. V trestním stíhání by se pokračovalo a stěžovatel by v jeho rámci mohl uplatnit všechny své argumenty. Jedině tak by mohl případně docílit zproštění obžaloby a vrácení předmětné věci. Ač byl v tomto směru řádně poučen, uvedeného procesního prostředku nevyužil.

Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by rozhodnutím o zabrání věci bylo porušeno jakékoli ústavní právo stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.