II. ÚS 186/05
II.ÚS 186/05 ze dne 8. 8. 2005

N 155/38 SbNU 235
Povinnost soudu ustanovit tlumočníka

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 8. srpna 2005 sp. zn. II. ÚS 186/05 ve věci ústavní stížnosti V. P. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2005 č. j. 2 Azs 255/2004-51 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2004 č. j. 24 Az 1730/2003-20, jimiž byla odmítnuta žaloba stěžovatele z důvodu neodstranění vad, a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 10. 7. 2003 č. j. OAM-2962/VL-11-06-2003, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žádost o udělení azylu.
I. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2005 č. j. 2 Azs 255/2004-51 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2004 č. j. 24 Az 1730/2003-20 se zrušují.

II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění

Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 10. 7. 2003 č. j. OAM-2962/VL-11-06-2003, kterým byla zamítnuta jeho žádost o udělení azylu, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2004 č. j. 24 Az 1730/2003-20, kterým byla pro neodstranění vad odmítnuta žaloba proti uvedenému správnímu rozhodnutí, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2005 č. j. 2 Azs 255/2004-51, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost. Stěžovatel tvrdí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Správnímu i soudnímu řízení vytýká, že mu již od počátku nebyl ustanoven tlumočník či opatrovník, neboť český jazyk není jeho mateřštinou, česky nerozumí a s ohledem na své poměry si nemohl dovolit zmocnit ke svému zastupování advokáta. V důsledku toho nemohl uplatnit v řízení veškerá svá procesní práva a poučování ze strany soudu nemělo vůbec žádný smysl.

Z vyžádaného spisu Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, sp. zn. OAM-2962/VL-11-06-2003 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal žádost o udělení azylu v jazyce ruském. V řízení o této žádosti byly opatřeními ze dne 19. 6. 2003 a 9. 7. 2003 ustanoveny tlumočnice, a to v souvislosti se žádostí stěžovatele ze dne 19. 6. 2003, aby s ním bylo řízení vedeno v jazyce ruském. Z protokolu o pohovoru se stěžovatelem, konaném dne 9. 7. 2003, vyplývá, že se jej jedna z ustanovených tlumočnic zúčastnila. Z protokolu o předání správního rozhodnutí ze dne 14. 7. 2003 vyplývá, že stěžovatel byl seznámen v jazyce ruském s obsahem rozhodnutí správního orgánu a jeho obsahu včetně poučení porozuměl.

Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 24 Az 1730/2003 Ústavní soud zjistil, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu byla podána v českém jazyce. Od 28. 8. 2003 měl soud prvního stupně k dispozici spis správního orgánu. Usnesením ze dne 6. 10. 2003 byl stěžovatel vyzván k odstranění specifikovaných vad žaloby a zároveň byl poučen o tom, že pokud nebudou vady ve stanovené lhůtě odstraněny, bude žaloba odmítnuta. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno 16. 1. 2004, a nebylo na něj vůbec nijak reagováno. S ohledem na to bylo soudem prvního stupně vydáno dne 5. 2. 2004 napadené usnesení, kterým byla žaloba odmítnuta. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel, zastoupen advokátem, kasační stížnost. Ta byla napadeným rozsudkem ze dne 31. 1. 2005 zamítnuta.

Ústavní soud vyzval všechny účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

Nejvyšší správní soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Zopakoval přitom, že stěžovatel podal žalobu v českém jazyce a z ničeho nevyplývalo, že si nedokáže obstarat překlad výzvy k odstranění vad, když si dokázal obstarat překlad žaloby. Přitom stěžovateli nic nebránilo v tom, aby po doručení výzvy k odstranění vad zaslal soudu ve své mateřštině podání, v němž by požádal o překlad výzvy. Proto navrhl zamítnutí či odmítnutí ústavní stížnosti.

Krajský soud v Ostravě plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že jeho postupem k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.

Ministerstvo vnitra uvedlo, že stěžovatel byl o svých právech poučen a byl mu ustanoven tlumočník. Proto navrhl odmítnout ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním pořádkem (viz nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 17). V řízení o ústavních stížnostech má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod v případech konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně v případě svévolné aplikace jednoduchého práva (viz nález sp. zn. III. ÚS 671/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 10).

Podle čl. 37 odst. 4 Listiny kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Toto právo stěžovatel uplatnil v řízení před správním orgánem, a to v důsledku poučení ze strany správního orgánu. Proto bylo řízení před správním orgánem vedeno na žádost stěžovatele v ruském jazyce a v tomto jazyce byl stěžovatel ustanovenými tlumočnicemi informován o všech úkonech a rozhodnutích správního orgánu. Takto byl v řízení před správním orgánem zcela naplněn čl. 37 odst. 4 Listiny i základní práva, jejichž porušení stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí. Proto je ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí správního orgánu zjevně neopodstatněná.

V řízení před soudy, před vydáním napadených rozhodnutí, stěžovatel základní právo podle čl. 37 odst. 4 Listiny neuplatnil, neboť žalobu podal v českém jazyce, jak správně uvádí Nejvyšší správní soud, a na výzvu k odstranění vad nereagoval. Proto zcela zjevně nemohlo dojít k porušení čl. 37 odst. 4 Listiny v jeho doslovném znění. Porušení tohoto základního práva však stěžovatel vůbec nenamítá. Proto je třeba na věc pohlížet z pohledu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a zkoumat tedy, zda obecné soudy postupovaly zákonem stanoveným způsobem a respektovaly jeho právo na právní pomoc a ostatní zásady spravedlivého procesu.

Podle § 18 odst. 2 občanského soudního řádu, který podle § 64 soudního řádu správního bylo nutné přiměřeně použít, účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Pro posouzení této věci je podstatné, že soud má tlumočníka ustanovit bez toho, že by k tomu byl vyzván. Teorie dovodila, že i pokud účastník řízení neuplatní své právo jednat před soudem ve své mateřštině, soud mu takové vystupování umožní, popřípadě jej k jednání v mateřštině vyzve, jestliže to vyžaduje splnění účelu řízení, zejména potřeba řádné realizace jeho procesních práv nebo splnění procesních povinností (in Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, Praha, C. H. Beck, 2003, str. 59). I podle názoru Ústavního soudu tam, kde existuje pochybnost o tom, zda je účastník řízení s ohledem na své jazykové znalosti schopen adekvátně reagovat na výzvu soudu ke splnění procesních povinností nebo uplatnění procesních práv v českém jazyce (nebo na ni v důsledku téhož nereaguje vůbec), je třeba úkon soudu provést rovněž v jazyce, kterému účastník řízení rozumí, anebo mu ustanovit tlumočníka. V opačném případě není zajištěna ústavním pořádkem i zákonem definovaná rovnost účastníků řízení.

Podle názoru Nejvyššího správního soudu taková potřeba v řízení nevyšla najevo, neboť stěžovatel podal žalobu a kasační stížnost (tedy složitá podání) v českém jazyce a o ustanovení tlumočníka nepožádal ani po výzvě k odstranění vad. Takovýto náhled na problematiku rovnosti řízení vzhledem k účastníkovi, který neovládá český jazyk, považuje Ústavní soud za nepřípustně formalistický. I pro správní soudy platí, že musí přihlížet ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (§ 132 občanského soudního řádu). Tuto povinnost je přitom nutné plnit nejen při rozhodování o věci samé, ale při všech úkonech prováděných soudem. V opačném případě totiž může docházet k formálně správnému postupu, který se však zcela míjí se zásadami spravedlivého procesu, zaručenými na úrovni ústavního pořádku.

V posuzovaném případě je zřejmé, že ještě před vydáním usnesení ze dne 6. 10. 2003, kterým byl stěžovatel vyzván k odstranění vad žaloby, měl Krajský soud v Ostravě k dispozici spis správního orgánu, ze kterého zcela jasně vyplývá stěžovatelova neznalost českého jazyka, i z toho plynoucí důsledek ve formě vedení správního řízení v ruském jazyce a ustanovení tlumočnic. Na tom nic nemění skutečnost, že žaloba byla sepsána v českém jazyce, neboť z ní naprosto nevyplývá, že by došlo na straně stěžovatele ke změně v otázce jeho jazykových znalostí. Z formy žaloby (psaná na psacím stroji, případně v textovém editoru) i z jejího obsahu (odkazy na konkrétní ustanovení právních předpisů) je zřejmé, že byla sepsána osobou od stěžovatele odlišnou (což ostatně sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí), ale stěžovatel nebyl v řízení před soudem zastoupen nikým. Stejně tak je nerozhodné, že proti napadenému usnesení Krajského soudu v Ostravě brojil stěžovatel, zastoupen advokátem, včas podanou kasační stížností, neboť to, že stěžovatel v důsledku obligatorního právního zastoupení překonal svou jazykovou neznalost bez pomoci orgánů moci soudní, mu rozhodně nelze přičítat k tíži. Přitom se nejedná o případ, kdy by účastník řízení reagoval na výzvy soudu v českém jazyce a teprve následně by se domáhal tlumočníka (viz sp. zn. 6 Azs 10/2003 in Sb.NSS 2004, 2: 187), neboť stěžovatel byl Krajským soudem v Ostravě vyzván k provedení úkonu pouze usnesením ze dne 6. 10. 2003 a na to nereagoval vůbec.

Tím, že Krajský soud v Ostravě nijak nereagoval na skutečnost, že stěžovatel neovládá český jazyk, a že Nejvyšší správní soud neshledal námitku stěžovatele v tomto směru opodstatněnou, porušily oba uvedené soudy základní právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Porušení čl. 37 odst. 2 Listiny nebylo Ústavním soudem shledáno, neboť právo na tlumočníka či na jednání v mateřském jazyce nelze zahrnout pod právo na právní pomoc.

Navíc Ústavní soud zdůrazňuje, že výzva k odstranění vad podání sankcionovaná zastavením řízení je na místě jen tam, kde pro existující vady nelze v řízení pokračovat anebo rozhodnout, neboť nepřiměřeně přísné požadavky na náležitosti žaloby představují porušení čl. 4 odst. 4 Listiny (viz nález sp. zn. IV. ÚS 406/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 11, str. 87, resp. sp. zn. II. ÚS 491/98, tamtéž, svazek 19, nález č. 107, str. 55). Proto v posuzovaném případě nebyl dán ani prostor pro zastavení řízení, neboť vytýkané vady žaloby mohly být odstraněny i při ústním jednání ve věci.

Tím, že Krajský soud v Ostravě zastavil řízení pro neodstranění vad, které nebyly překážkou dalšího řízení, a že Nejvyšší správní soud neshledal námitku stěžovatele v tomto směru opodstatněnou, porušily oba uvedené soudy základní právo stěžovatele podle čl. 4 odst. 4 Listiny.

K tomuto závěru dospěl II. senát Ústavního soudu i při vědomí, že ústavní stížnost paní S. P. podaná za skutkově podobné situace a s podobnou argumentací byla usnesením ze dne 20. 7. 2005 sp. zn. IV. ÚS 189/05 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. S právními závěry uvedenými v uvedeném usnesení II. senát Ústavního soudu nesouhlasí a není jimi v nyní posuzovaném případě ani vázán podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") a contrario.

Z takto vyložených důvodů Ústavní soud v části napadající usnesení Krajského soudu v Ostravě a rozsudek Nejvyššího správního soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona. V části týkající se rozhodnutí Ministerstva vnitra ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona. Podle § 44 odst. 2 zákona bylo upuštěno od ústního jednání, neboť od tohoto jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci a všichni účastníci s tím souhlasili.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.