II. ÚS 1851/12
II.ÚS 1851/12 ze dne 18. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti obchodní společnosti RESTMAIL, s. r. o. - v likvidaci, IČ: 26944472, se sídlem Hudcova 532/78b, Brno, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 7 Afs 42/2011-112, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem, jímž se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž se cítí dotčena na svých základních právech, konkrétně právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným usnesením Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (č. j. 30 Af 34/2010-78), jímž byla zamítnuta její žaloba proti specifikovanému rozhodnutí celního orgánu o propadnutí vybraných výrobků ve prospěch státu. Kasační stížnost nebyla odůvodněna; stěžovatelka uvedla jen to, že rozsudek napadá v celém rozsahu a navrhuje jej zrušit s tím, že podrobné důvody sdělí do dvou týdnů. Krajský soud stěžovatelku v souladu s § 106 odst. 1 soudního řádu správního vyzval k doplnění důvodů kasační stížnosti ve lhůtě jednoho měsíce a současně ji poučil o následcích nesplnění výzvy. Poslední den lhůty stěžovatelka podala elektronicky doplnění kasační stížnosti Krajskému soudu v Brně, který ovšem nebyl soudem místně příslušným. Lhůtu proto zmeškala a Nejvyšší správní soud nemohl k doplnění přihlížet.

Podle stěžovatelky však takový výklad procesního pravidla o zachování lhůty jde k její tíži a ve svém důsledku jí v rozporu se zásadou in dubio pro mitius odepřel právo na soudní ochranu. Kasační stížnost nemůže být podle jejího názoru odmítnuta jen proto, že její doplnění nebylo ve lhůtě doručeno přímo soudu určenému k projednání stížnosti. Elektronické adresy hradeckého a brněnského krajského soudu jsou velmi podobné, dokonce na hraně zaměnitelnosti, a v aplikaci pošty se při odesílání objevují automaticky. K omylu tak došlo snadno. Řízení je zahájeno dnem, kdy došel návrh soudu. V dané věci tak bylo řízení zahájeno doručením samotné kasační stížnosti. Doplnění už není stížností samou, jde o úkon v běžícím řízení, na který nelze vztahovat požadavek doručení toliko soudům uvedeným v § 106 odst. 4 soudního řádu správního, neboť ten je spjat výlučně s kasační stížností. V okamžiku postoupení spisu Krajským soudem v Hradci Králové Nejvyššímu správnímu soudu již bylo doplnění kasační stížnosti ve spise založeno.
Návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů.

V posuzované věci byly důvodem odmítavého rozhodnutí formální vady stěžovatelčina opravného prostředku, které neodstranila ani v dodatečně poskytnuté lhůtě. Stěžovatelka v tom spatřuje zásah do práva na spravedlivý proces. Nelze přehlédnout, že podmínky a podrobnosti realizace toho práva stanoví zákon. Tímto zákonem je zde soudní řád správní. Ten formuluje požadavky na jednotlivá podání činěná ve správním soudnictví včetně kasační stížnosti a stanoví pravidla, jak postupovat v případě absence některé z potřebných formálních náležitostí. Není sporu o tom, že vůči stěžovatelce byla tato pravidla beze zbytku dodržena. Stěžovatelka měla především soudu předložit řádnou kasační stížnost. Jelikož tak neučinila, byla usnesením řádně vyzvána k odstranění konkrétně označeného nedostatku, k čemuž jí byla stanovena lhůta přesně v souladu s kogentním ustanovením soudního řádu správního, která je dokonce dvojnásobná oproti té, v níž původně přislíbila důvody kasační stížnosti doplnit sama stěžovatelka.

Soudní řád správní jednoznačně stanoví, kterému soudu a v jaké lhůtě je potřeba podat kasační stížnost. Taktéž jednoznačně určuje, který soud provede úkony směřující k odstranění případných vad. S tímto soudem také účastník při nápravě nedostatků komunikuje; pro jiný výklad chybí v procesním předpise jakákoliv opora. Těžko lze připustit, aby kasační stížnost byla skládána z přípisů obsahujících její jednotlivé náležitosti, doručovaných různým soudům. Argumentace stěžovatelky, že podstatné je podání vlastní kasační stížnosti, přičemž její doplnění je již jen dalším samostatným úkonem učiněným v rámci běžícího řízení, je zavádějící. Je pravda, že řízení je zahájeno doručením návrhu. Nicméně má-li návrh, v tomto případě kasační stížnost, formální nedostatky, je pokračování v řízení podmíněné tím, že chybějící náležitosti budou doplněny. Bez tohoto doplnění původní podání materiálně kasační stížností ani není a je takto v procesním řádu jen technicky označováno. Samostatnost doplňujícího podání je tudíž v tomto směru relativní, každopádně z ní však nelze dovozovat, že by doplnění kasační stížnosti bylo možno doručovat se stejným účinkem kterémukoliv soudu. Ostatně to, kterému soudu měla stěžovatelka doplnění doručit, vyplývá i z individuálního poučení, jehož se jí ve výzvě dostalo. Budiž ještě doplněno, že advokátní přímus pro kasační stěžovatele práva neznalé sleduje právě možnost hladkého zahájení řízení na základě formálně bezvadného návrhu. K námitce formalistického postupu Ústavní soud konstatuje, že za přepjatý formalismus nelze považovat dodržování pravidel procesu, která mají zcela jednoznačný obsah.

Vzhledem k tomu, že zásah do tvrzených základních práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal, její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 18. 10. 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.