II. ÚS 185/10
II.ÚS 185/10 ze dne 11. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2009 č. j. 22 Ca 100/2009-24 a proti usnesení Nejvyššího správní soudu ze dne 29. 10. 2009 č. j. 4 Aps 8/2009-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením ze dne 21. 5. 2009, č. j. 22 Ca 100/2009-24 odmítl jako opožděnou správní žalobu stěžovatele (kterou se domáhal rozhodnutí soudu, kterým se žalované okresní správě sociálního zabezpečení zakazuje, aby nadále pokračovala v porušování jeho práv, spočívajícím v uvádění nesprávného tvaru rodného čísla jako identifikátoru plateb pojistného na sociální zabezpečení žalobcem, a současně se žalované přikazuje, aby obnovila stav, který trval před zásahem, a nadále uváděla správný tvar rodného čísla žalobce do doby, kdy o jeho správném tvaru užívání rodného čísla v evidenci státní správy bude vydáno řádné úřední rozhodnutí orgánu státní správy či orgánu nezávislé justice). Krajský soud v Ostravě opravným usnesením opravil výrok III. usnesení ze dne 21. 5. 2009, č. j. 22 Ca 100/2009-24 tak, že se žalobci vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč. Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost stěžovatele jako opožděnou.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že zásilka obsahující usnesení napadeného krajského soudu nebyla jeho právní zástupkyni doručována do vlastních rukou. Tento postup považuje stěžovatel za zásah do svých práv, zakotvených zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel touto námitkou má zjevně na mysli nedodržení "stanoveného postupu" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ovšem stěžovatel už dále opomíjí uvést, kde by měl být dle jeho názoru "stanovený postup" ve smyslu povinnosti krajského soudu doručovat jeho právní zástupkyni napadené usnesení do vlastních rukou, což je podmínkou pro prokázání tvrzeného porušení "stanoveného postupu" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Jinými slovy stěžovatel v ústavní stížnosti nepoukazuje na ustanovení podústavního práva regulující otázku doručování rozhodnutí správních soudů, které měl údajně krajský soud porušit; až v případě porušení takového ustanovení by bylo možné hovořit o porušení "stanoveného postupu" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel tudíž argumentačně nepodložil své tvrzení o porušení jeho základního práva.

Především ale Ústavní soud uvádí, že tato námitka je nepřípustná. Bylo jen na stěžovateli, aby v kasační stížnosti uplatnil svá tvrzení o okolnostech tvrzeného nezákonného doručování, což však neučinil, proto se touto námitkou ani Nejvyšší správní soud nezabýval. Stěžovatel nemůže obcházet kompetence obecných soudů k posouzení tvrzeného porušení jeho práv tím, že jej bude namítat až v řízení o ústavní stížnosti. Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem, jemuž byla doručována zásilka s napadeným usnesením krajského soudu. Současně je třeba podotknout, že v okamžiku vyzvednutí písemnosti advokátem stěžovatele stále ještě drtivá většina lhůty k podání kasační stížnosti zbývala, neboť posledním dnem lhůty byl dle Nejvyššího správního soudu den 10. 7. 2009, přičemž advokát stěžovatele si zásilku vyzvedl dne 29. 6. 2009.

Nad rámec lze k citované nepřípustné námitce uvést následující.

Stěžovatel uvedl, že v případě doručování ne do vlastních rukou nelze zjistit, kdy byla zásilka na poště uložena. Tím však nereflektuje relevantní právní úpravu. Podle ust. § 50c odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009, byla-li písemnost uložena, zanechá se v místě doručování adresátu výzva, aby si písemnost vyzvedl; to neplatí, jestliže v místě doručování nebylo možno zanechat výzvu v adresátově domovní nebo jiné jím užívané schránce a ani na jiném vhodném místě. Podle odst. 2 citovaného ustanovení ve výzvě podle odstavce 1 se uvede, kdo je adresátem a který soud doručovanou písemnost předal k doručení; není-li vyloučeno náhradní doručení písemnosti, musí v ní být též obsaženo poučení o následcích, jestliže písemnost nebude vyzvednuta (odstavec 4). Doručující orgán ve výzvě uvede, u koho, kde a v který den byla písemnost uložena a do kdy a v jaké době si příjemce může písemnost vyzvednout.

Pokud stěžovatel namítal, že nebylo v možnostech jeho advokáta zjistit, o jakou písemnost se jedná (že jde o tak zásadní usnesení), Ústavní soud poukazuje na shora citovanou relevantní právní úpravu, dle které se ve výzvě uvede, který soud doručovanou písemnost předal k doručení. Z takového údaje logicky plyne eventualita, že zásilka obsahuje rozhodnutí ve výzvě specifikovaného soudu. To platilo v případě advokáta stěžovatele tím spíše, když předtím stejný advokát podal jménem stěžovatele správní žalobu na soud specifikovaný ve výzvě, takže musel být srozuměn s tím, že v případě uložené zásilky se může jednat právě o rozhodnutí ve věci stěžovatele; i přes tyto okolnosti si advokát zásilku uloženou již dne 23. 6. 2009 vyzvedl až dne 29. 6. 2009.

Konečně Ústavní soud poukazuje kupř. na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2637/08: "Podle ust. § 42 odst. 5 s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, užijí se pro způsob doručování obdobně předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení. Protože soudní řád správní nestanoví jinak, platí podle ust. § 45b odst. 1 o. s. ř., že do vlastních rukou se doručují písemnosti, u nichž tak stanoví zákon, a jiné písemnosti, nařídí-li to předseda senátu. Pokud jde o usnesení, právní úprava neukládá, že by usnesení bylo třeba doručovat do vlastních rukou (explicitní právní úprava doručování usnesení do vlastních rukou chybí). To znamená, že je pouze na uvážení předsedy senátu, zda v tom kterém konkrétním případě nařídí, že usnesení je třeba doručit do vlastních rukou adresáta (fyzické osoby)."

Proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stěžovatel již (námitku stran doručování do vlastních rukou bylo možné vztáhnout primárně na napadené usnesení Nejvyššího správního soudu, neboť doručování bylo rozhodné pro počátek běhu lhůty k podání kasační stížnosti a naopak nebylo samo o sobě způsobilé zakládat protizákonnost či protiústavnost napadeného usnesení krajského soudu) nic konkrétního nenamítal. Ani Ústavní soud v něm neshledává nic protiústavního. Ve věci rozhodl Nejvyšší správní soud, kterému zejména přísluší výklad norem podústavního práva. V kontextu své dosavadní judikatury je Ústavní soud oprávněn výklad podústavního práva, provedený obecnými nebo správními soudy, posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat jako porušení základních práv a svobod účastníka řízení (srov. obdobně např. sp. zn. III. ÚS 224/98, In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 15. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2000, str. 17). K tomu však v souzené věci zjevně nedošlo. Nejvyšší správní soud přehledně a jasně výrok svého rozhodnutí v odůvodnění vysvětlil a rozebral příslušnou procesní úpravu podústavního práva, Ústavní soud proto v jeho závěrech ani extrémní rozpor ani svévoli neshledal.

Ústavní stížnost proti napadenému usnesení krajského soudu tak je nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel nevyčerpal (ve smyslu požadavku efektivního vyčerpání) všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (konkrétně kasační stížnosti).

Jako obiter dictum však lze uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti namítal proti napadenému usnesení krajskému soudu, že rozhodl bez nařízení jednání, přičemž argumentuje § 51 odst. 1 s.ř.s., které měl prý krajský soud porušit. Nicméně toto ustanovení hovoří jen o rozhodování " o věci samé", přičemž v dané věci byla správní žaloba odmítnuta z formálního důvodu; to ale vylučuje rozhodování o věci samé. Přitom stěžovatel toto ustanovení v ústavní stížnosti cituje, takže jeho obsah mu musel být znám.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) z části jako návrh zjevně neopodstatněný a z části jako nepřípustný odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.