II. ÚS 1849/16
II.ÚS 1849/16 ze dne 23. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného Mgr. Martinem Jančou, advokátem, se sídlem Mikulášské nám. 11, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 310/2016-31 ze dne 6. dubna 2016, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že v trestním řízení, vedeném proti němu, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 1 a čl. 3 Listiny.

2. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 3 T 49/2014 ze dne 3. 6. 2015 byl stěžovatel uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Dalším výrokem byla poškozená podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části uvedeného rozsudku.

3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni usnesením sp. zn. 9 To 314/2015 ze dne 27. 10. 2015 podle § 256 tr. řádu zamítl, neboť se se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil.

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že podle jeho názoru nebylo v rámci řízení všech soudních instancí na základě provedených důkazů nad veškerou pochybnost osvědčeno, že by z jeho strany došlo k naplnění znaků trestného činu těžkého ublížení na zdraví. Má za to, že naopak z provedených důkazů vyplynulo, že vždy postupoval lege artis. Rentgenologická vyšetření, která prováděl, však nikdy nebyla specializovanými lékaři vyhodnocena správně. Jeho odpovědnost tak měla být minimálně významně snížena tím, že byl kolegy utvrzován v nesprávné diagnóze. Nadto léčba uvedeného druhu zlomeniny i případné komplikace jsou u jednotlivých pacientů individuální. Stěžovatel poukazuje též na skutečnost, že u poškozené došlo k dlouhodobému výpadku lékařské péče, kdy v tomto období mohla poškozená ruku natolik přetěžovat, že by to mohlo mít zásadní dopad na konečný výsledek léčby. Za nejpodstatnější považuje skutečnost, že u takto komplikované zlomeniny je pravděpodobné, že by i v případě včasnějšího rozpoznání zadní luxace mohl být výsledek léčení stejný. Dle jeho názoru se soudy ani dostatečně nevypořádaly se závěry znaleckého posouzení, zadaného u Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, a odvolací soud zamítl i návrh na výslech znalce, čímž byla porušena rovnost stran před soudem.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Stěžovatelovy námitky směřují do oblasti skutkových zjištění a hodnocení důkazů. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, jakož i ustanovení § 125 tr. řádu, není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval.

8. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257).

9. Ústavní soud se mohl v mezích takto limitovaného přezkumu zabývat pouze tím, zda závěry soudů nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny.

10. Z ústavní stížnosti, jejímž petitem je navrhováno toliko zrušení usnesení dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné, je přes tvrzené porušení práva na spravedlivý proces zřejmé, že stěžovatel polemizuje především s rozhodnutími nalézacího a odvolacího soudu. Posuzovaná ústavní stížnost je přitom identická s obsahem podaného dovolání, s jehož námitkami se Nejvyšší soud jednotlivě, v mezích uplatněného dovolacího důvodu, vypořádal. Proti rozhodnutí dovolacího soudu však stěžovatelka žádné konkrétní námitky nevznáší.

11. Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně, řešil v prvé řadě argumenty, směřující proti zjištěnému skutkovému stavu. Existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů však neshledal, skutková zjištění označil za správná a ve svých dalších úvahách, řešících právní kvalifikaci skutku, z těchto zjištění, popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedených v jednotlivých pasážích odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, vycházel. Nedospěl přitom k závěru, který činí stěžovatel i v ústavní stížnosti, že na základě provedených důkazů nebylo prokázáno, že by z jeho strany došlo k naplnění znaků trestného činu těžkého ublížení na zdraví.

12. Ani Ústavní soud neshledal, že by z obsahu napadených rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vyplýval dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy vyvodily. Pokud stěžovatel v této souvislosti namítá nesprávný postup lékařů specialistů z oboru zobrazovacích metod, možný vliv přerušení léčby na její konečný výsledek a možnost stejného výsledku léčby i v případě, kdy by zlomenina byla včas rozpoznána, těmito výhradami se soudy obou stupňů důkladně zabývaly, přičemž je logicky a přesvědčivě vyvrátily. Ve svých závěrech vycházely především ze závěrů znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, z ústavního znaleckého posudku zpracovaného Lékařskou fakultou v Olomouci, z výslechu znalce i z lékařských zpráv o zdravotním stavu poškozené. Odvolací soud nadto ve veřejném zasedání provedl i obhajobou předložený důkaz znaleckým posudkem vyhotoveným Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, přičemž tento důkaz řádně zhodnotil i ve spojení s ostatními provedenými důkazy a vysvětlil, proč není schopen zvrátit skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně. Za tohoto stavu by ani výslech znalce nemohl na těchto zjištěních nic změnit.

13. Odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně i potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu je možné označit za vyčerpávající, logická a přesvědčivá, naplňující požadavek kladený na ně z hlediska práva na spravedlivý proces judikaturou Ústavního soudu.

14. Lze uzavřít, že z obsahu soudních rozhodnutí nevyplývá dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy vyvodily a právním posouzením věci. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by trestní řízení neprobíhalo v souladu s ústavními zásadami, a že by nebylo ve svém celku spravedlivé.

15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. května 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.